Algeria, Tunisia 2026, Jour 6: Vopice

11. 5. 2026

Ranní probuzení napoví, že včera to čumělo nějak víc, než jsme si mysleli. Snídaně na střeše hotýlku, co vypadal spíš jako turistická ubytovna nebyla špatná, avšak chudší. Co by ale člověk za 6 kil čekal žejo. Jíme něco mezi jogurtem a pudingem, croisant a bagetu s tavěňákem, víc tady toho není.

Výhled ze střechy je ale super. Úplně vidíme, jak by to tady na tom výběžku do moře mohlo vypadat, kdyby sem jezdili nějací turisté na letní rekreaci. Jednou to tak asi bude, a tak jsme rádi, že to vidíme ještě před tím.

“No, a už je zase poledne,” komentuje hodinové ručičky Fidel, když po 2 km od hotelu sjíždíme k pěknému majáku. Až k němu se bohužel nedostaneme, museli bychom pěšky a nechceme se zdržovat.

Do Bejai je to asi 90 km veskrze pěknou zidanskou pobřežní cestou. Spoustu zatáček, tu jen pár metrů, tu zas hodně vysoko nad mořem. Jedeme okolo pláží, na kterých je vidět, že ještě v ne tak dávné minulosti sloužily k rekreaci. Staré kempy i okolní infrastruktura už ale pěkně dlouho zejí prázdnotou. Jedinými obyvateli jsou teď jen rybáři a skupinky Alžířanů dělající Alláh vi co.

Hledáme vrak lodi, který měl být přesně tady: https://maps.app.goo.gl/iSDQnYeJjonp7vjK6?g_st=ic

Bohužel tam ale není, museli bychom si ho všimnout, tak si ho už asi příroda vzala zpět. Za dalším útesem na nás čeká pár let starý tunel. Přímořská cesta vůbec byla v posledním desetiletí nějak revitalizována a vylepšena. Původní stará cesta je ale občas ještě někde patrná. I třeba v místě, kde se vlévá Oued Dar el Oued do moře. Vedle nového mostu mířícího přímo do tunelu je ještě ten starý, který vede na cestu nad útesy, po které se jezdilo dříve. Na konci mostu je plot, takže to vypadá, že dál to nepůjde ani pěšky. Jimbo to jde prozkoumat když se objeví jakýsi chlápek, který mu něco říká a ukazuje, že ho dovnitř pustí. Otevře vrátka a cesta nad útes je volná.

Sedáme zpátky do sedel a během chvíle jsme ve zmíněném městě Bejaia. Sem nás táhne hlavně jedna věc – národní park Gouraya. Park je domovem mnoha rozmanitých druhů rostlin a živočichů, včetně magotů bezocasých a šakalů, kteří žijí ve zdejších lesích. Makak magot neboli magot bezocasý je opice s velmi omezenou oblastí rozšíření. Jsou to ty stejné opičky, které jsme si loni nestihli prohlédnout na Gibraltaru, jinde než tam a v severní Africe nežijí. Jednu opičí rodinku jsme potkali už u silnice, máme to snad na videu, tak se pokusíme jej co nejdříve zveřejnit. 

Národní park se rozkládá na stejnojmenné hoře, na jejímž vrcholu stojí pevnost taktéž toho jména. My vyjíždíme strmou cestou, kterou nám mapy.cz zbytečně obohatily ještě strmějším stoupáním mezi obytnými domy, až na parkoviště na dohled od pevnosti. Zde je spoustu stánků, dětské hřiště, ale opice nikde. Alespoň rodinku divokých prasat tu mají ochočenou zbytky z kuchyně.

Místní vtipálci nám poradili, že opice bývají nahoře u pevnosti, tam ale nemáme v plánu jít, protože tu nemůžeme nechat zidany svému osudu a navíc je to tak do kopce, že bychom v těch zidanskejch hadrech chcípli. Prý taky ještě bývají kousek dál na skále Pic des Singes. Tento skalní masiv se ční asi 400 metrů nad mořem a městem a je z něj dokonalý výhled do všech světových stran.

Kvalitně jsme to tam zezidanili, ale opice pořád nikde. No nic, park jsme viděli, opice tu nejsou, tak si holt budeme muset přivodit vlastní. Po cestě do města totiž Pírko pronáší památnou větu: “Hele, tady maj chlast!”

Přišlo to právě vhod, zrovna včera jsme prakticky dopili naše zásoby piva z domoviny. Tady ten obchod ani neskrývají, shop kompletně ve stylu Heineken, jenž je producentem místních piv, je na hlavní silnici a lidé do něj chodí úplně normálně. I Salah říkal, že v tomto hoodu fakt není problém chlast sehnat. Zastavujeme a jdeme na nákup. Ještě ani neslezeme ze zidanů a už se k nám přimotává nějaký místní a chce nás pozvat na panáka, snažíme se jej odmítnout, on se ale nenechá a alespoň nám přinese každému pivo značky Albraü, které vaří zde v Bejaie. Již z loňska máme vyzkoušeno, že za Pírka se vejde jeden 24kusový spolujezdec (408 Kč), do kufrů pak uschováme šest sedmiček vína (1100 Kč – drahota!) a jede se dál. 

Samotné město vypadá moc hezky a celkem už se připozdívá, proto hledáme nějaké ubytování. V centru i širším okolí toho moc není a cenově to také není úplně příznivé, avšak ve 30 km vzdálené vesničce Louta nacházíme učiněnou haciendu. Máme 120m byt se dvěma ložnicemi, pěti postelemi, obývákem, kuchyní, balkonem a terasou v prvním patře. Zidany parkují v garáži, ve které stojí ještě dva luxusní Land Rovery a my sedíme na terase, žereme těstoviny s omáčkou, rajčatovým salátem z opravdových rajčat a čerstvé cibule, pijeme pivo i víno a těšíme se na zítřejší opice. Teď to nejzábavnější, naše hacienda stojí 650 Kč za noc pro všechny a proviant na dnešek i snídani, ke které budou vajíčka s bagetou, nás stál cca 3 stovky. 

Čumila necháme dneska asi čumět v kufrech, jeho čas jistě ještě přijde. 

Stav km: 147261 km

Najeto: 147 km

Stav čumila: 2,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre: 20:3

Zidanistovo krátké nasrané okénko:

Znáte je jistě taky. Samy o sobě nikomu nic nedělají, neškodí, jenom si tak tiše leží. Ale to je právě ten jejich problém! Když se k nim přiblížíte, stanou se z nich takřka krvelačné bestie. Často před nimi není ani žádné upozornění, abyste si dali bacha a třeba je nezajeli. Jsou i u nás, ale tam nejsou tak agresivní a nechodí tolik ve skupinách. Jejich přítomnost je u nás očekávatelná, všichni už se s nimi naučili tak nějak žít. U nás jsou většinou malé, plastové, dobře označené. Tady jsou obrovské, vysoké, betonové či asfaltové, označeny jsou tak z 50 % a nachází se naprosto všude. I tam, kde je vůbec nečekáte. Řeč je o příčných prazích, mrtvých policajtech, retardérech, říkejte jim jak chcete. Někdo je respektuje, někdo ignoruje. Tady v Alžírsku, a jak jsme zjistili, tak i v Tunisku, jsou úplně jiná liga. Tady hrají trochu jinou roli v běžném silničním provozu. O tom, jak se tu jezdí, se rozepíšeme jindy, případně jsme o tom psali loni, ale tohle, to nás tak neskutečně sere! Jedete po hlavní dvouproudé silnici, přejedete tohodle hajzla, musíte na dvojku protože je obvykle tak vysoký, že by vás jinak vykopnul ze sedla, řadíte za tři, jedete 50, 60, 70, i víc a kde nic tu nic, vyskočí na vás další! Ale ten není tak přívětivý jako ten minulý, ten je ještě vyšší, větší, začíná hranou a končí Taxisovým příkopem za sebou. Jako bonus je často rozježděný kamiony. Jsou všude, ale úplně všude. Často nejsou ani za světla vůbec vidět, protože jsou udělané stejně jako silnice, ze stejného materiálu i barvy, označení chybí. Jediné, jak pak můžete zjistit, že před vámi tenhle zmrd je, že auta před vámi prudce brzdí. A to se na zidanu ze 130 km/h dělá fakt blbě. Dneska jich zase bylo tolik, že už jsme plánovali nějakou příčně-prahovou podprahovou genocidu. Místo toho si tady jenom trochu odplivneme, ať z toho máte něco i vy. Až se dostaneme k videím, rádi vám nějaký short na toto téma zveřejníme.