Štítek: travel

16. 5. 2026

Oba (čumil i Fidel) se rána dožili. Fidel to přežil ve spacáku, Pírko s Jimbem na prasáka v peřinách, holubi z balkónu žádnou invazi neprovedli. 

Ráno se pokoušíme v mírně podroušeném stavu o snídani, Fidel jí foldnul rovnou, Jimbo a Pírko do sebe natlačili nějaké bagety s taveňákem. 

Dny se nám bohužel krátí, a tak nás dnes čeká přechod hranic zpět do Tuniska. Nejsme si jisti, jestli se plánovaný přechod podaří přejít. Zásadní problém je, že turisté oficiálně nesmí sami na Saharu. Už teď jsme tu tedy ilegálně. V Tunisku je to podobné, a tak trochu počítáme s variantou, že bude přechod pro turisty uzavřen a my budeme muset vyjet zase na sever této krásné země, aby nás pustili ven. O této variantě víme, ale nepřipouštíme si ji, takže utrácíme v místním obchodě většinu zbylých peněz. A byla to fakt fuška. Pírko kvůli tomu koupil 2 voňavky a 2 kartony cigaret. Zbavit se tady peněz není tak jednoduché. Všechno je pro nás až nepředstavitelně levné. Kafe – 3 Kč, benzín 4,50 Kč / l, ubytování do 1000 Kč za všechny za noc, nákup jídla a pití pro tři lidi na den – 300 Kč, jídlo pro tři v restauraci – 250 Kč, krabička cigaret – 45 Kč za Camel/Marlboro, místní seno se dá sehnat i za 15 Kč, pivo – 17 Kč, víno cca 100 Kč / 0,75 l. Celkem jsme prožrali, prochlastali, probydleli a propálili 700 EUR, tedy cca 17000 Kč / 3 = 5666 Kč na osobu. Kdybychom nebyli bývali nuceni spát po hotelích, víc cigánili a nepotkali krámek, kde maj chlast, stálo by to násobně méně. 

Přes jedno Debilní město se dostáváme na poslední benzínku v Alžírskuku, kde plníme nádrže doslova po okraj, protože nalévací pistole má moc širokou hubici (snad to není nafta). Opět každý platíme asi 40 Kč. Při těchto cenách se mužete snažit jak chcete, ale stejně vám zbyde. V našem případě asi 4500 DZD (450 Kč).

Cesta na hranice nebyla dlouhá, z města El Oued, kde se nacházel holubí dům, jen asi 89 Km. Alžírská strana je majestátní, tedy spíš bývala. Je to areál kruhového tvaru oplocený kamennou zdí, ve které jsou postaveny dvě velkolepé brány – vjedová i výjezdová. Uprostřed stojí krásný palác v klasickém stylu se dvěma průjezdy (tam a zpět), kde dříve stáli hraničáři. Budova je ale zchátralá a již se nepoužívá. Alžírsko to vzalo po svém a okolo paláce postavilo klasické unifikované plastobuňky s klimatizacemi a standardní střechou. Prostě to úplně doprasili místo toho, aby starobylý palác opravili. My si toho prvně nevšimli, protože oni se ani neobtěžovali ten starý palác uzavřít, takže jsme málem projeli hranici naprosto bez kontroly. Jim to bylo všechno úplně jedno, že jsme špatně, jsme zjistili málem až v Tunisku. Provedli jsme Semirův manévr a jak tři čuníci se postavili do fronty před buňky. Tedy, standardně jsme celou kolonu předjeli a postavili se na druhé místo. Uzavíráme sázky, jak dlouho nám bude přechod trvat. Jsou 3 odpoledne, Pírko říká 16:00, Fidel 16:30 a Jimbo 17:23. 

Vtipný celník při pasové kontrole dokonce uměl i nějaké slovo anglicky, pořád někam volal, pak vzal naše pasy a zmizel někam do útrob celnice.

“Can we smoke?” Zeptal se ho ještě před zmizením Fidel. Celník trochu nechápavě přitakal a s pohledem jako “Na co se to sakra ptáš?” vytáhl svojí krabičku cigaret a nabídl, jestli chceme od něj. “U nás by tě za to zmrdali, tady ti ještě nabídnou svoje cigáro,” okomentoval to trefně Fidel. Je smutné, jak jsme degenerovaní, ani si neuvědomujeme, jak moc jsme doma svazováni všemi možnými zákazy a nařízeními. Hlavně těmi naprosto nesmyslnými. Tady se kouří všude i vevnitř, tak proč bychom nemohli kouřit, když jsme venku? Na další štaci už se neptáme… Bude to drtivý dopad, až přijedeme zpět do domoviny. “To je přesně vono, pořád se radši ptáš všech na všechno, i na totální nesmysly, protože nevíš, jestli to není náhodou zakázaný,” přidává koment Fidel při psaní zideníčku.

Poseděli jsme na lavičce u celnice, zatímco si celník dělal s pasy co se mu zachtělo. Vrací se vysmátý, rozdává je a poukazuje na to, že dva z nás byli v Alžískuku po druhé. Směje se, že jsme to tu Fidelovi přijeli ukázat. Prý se máme vrátit a přivézt víc lidí. Tím ale alžírská strana nekončí, to byla jen pasová kontrola, o 30 metrů dál přichází ta celní. Obsluha zde není tak sdílná, ale zjišťujeme, že se asi spíš stydí. Stud trochu bortí překladač na mobilu, kterým nám sděluje, že se máme posunout dál od okýnka, chcípnout motory a počkat na inspektora, který už je na cestě. Ten zatím provádí letiště Bratislava krajanům na parkovišti o pár metrů dále. Za chvíli se zase vrací a ptá se na něco neidentifikovatelného, na nějaký papírek ohledně benzínu. My trochu tušíme, o co mu jde. Alžírskoko totiž bojuje proti černému vývozu benzínu a nafty ze svého území. Místní to často dělali (a jistě ještě dělají) tak, že s prázdnou nádrží a kanystry přijedou do Alžírska, zde natankují co to jde a jedou zpět. Na tuniské straně pak prodávají PHM u silnice z PET lahví nebo jiných nádob za výhodné ceny. A to se vyplatí, protože v Tunisku stojí benzín cca 17 Kč, tedy asi 3,8x víc než v Alžírsku. Teď je to tak, že při výjezdu je nutné zaplatit nějakou taxu za vozidlo, aby z toho Alžírsko aspoň něco mělo. Kde se tahle taxa platí ale nevíme, a tak celník opět s mobilem v ruce překládá z arabštiny do angličtiny, že máme jít na vjezd do celnice, kde taxu zaplatíme. Jimbo tedy vybírá papíry od zidanů, i ty co jsme zatím posbírali, všechny zbytky peněz a vydává se na výpravu za bumážkou. Ve vjezdové bráně, té ještě pěkné, historické, je okýnko v kovových dvěřích. Za ním sedí černoch a vydává potvrzení. Za vozidlo (jedno jestli zidan nebo auto) bere 1000 DZD. Jimbo svědomitě počítá prachy, hlavně se chce zbavit asi 2 kg drobných (místní kovovou měnu už nepočítáme, ale vážíme), černoch mezi tím odbaví asi 10 alžířanů, načež se uvolí jej obsloužit. Drobné nechce, ale Jimbo se nedá a aspoň 500 DZD platí kováky, tedy asi 0,5 kg. S dalšími papírky v ruce se vítězoslavně vrací za ostatními. Pak už to jde ráz na ráz, celníci mají všechny papírky, které potřebují a vypouští nás do země nikoho. 

“Teď začne ta pravá zábava,” říkáme si po cestě do helem. Na vjezdu stoji tuniský celník, celkem obstojně mluví anglicky a je vidět, že si jazyk rád procvičí. Ptá se na všechno možné, odkud jsme, jak se jmenujeme, dělá vtípky na každého z nás. Jimbovo jméno vyslovil dokonale, protože prý zná Milana Baroše, toho ale neznáme my. Příjmení už mu zas tak dobře nešlo. Ptá se, jestli umíme nějaká arabská slova, Jimbo blaženě odpovídá, že zná chamdula, zde se konečně dozvídáme, co přesně to znamená. Je to “díky bohu” nebo “chvála bohu”. Konečně nám to zapadá, proto to na vjezdu do země nikdo nechápal a nijak nám to slovo nepomohlo. Snažil se Jimba učit nějaká další, ale nebyl tak urputný jako ten loňský, a tak si je už nepamatujeme. Po rychlém pokecání každý dostáváme papírek, který musíme vyplnit. Klasika – jméno, příjmení, pas, kdo co kde vydal, kdo se kdy a kde narodil, kde pracujeme, co budem v Tunisku dělat a kde budem bydlet. Na vhodném místě polovinu papírku nevyplníme, protože nevíme jak, tak to na místě alespoň zezidaníme a už zkušeně objíždíme kolonu před samotnou celnicí až pod střechu.

Opět se tu na nás všichni smějí, jednomu celníkovi odevzdáváme pasy, ten s nimi také někam zmizí. My si jako ostřílení překonávači hraničních přechodů sedáme na kamenné stoly uprostřed celnice, zapalujem cigára (nikoho se na nic neptáme) a trpělivě čekáme na verdikt.

Po chvíli jsou nám pasy vráceny a my můžeme k dalšímu okénku. Zde pracovník v buňce dlouze skenuje biologickým skenerem (oči) Jimbův pas, dokonce si na to pozval i kámoše. Oba se asi shodli, že je Jimbo schopen přechodu, takže razí razítko a tiskne stejný papírek, jako jsme dostávali na lodi po cestě do Tunisu. Ostatní zidanisty už takovému skenu nepodrobuje, v rychlosti tiskne papírky a předává pasy. Poslední postavička se jen znuděně zeptá, zda máme něco k proclení a po negativní odpovědi velí k odjezdu. Na výjezdní bráně ukazujeme, že máme všechno splněno, dostáváme z průjezdu hranic jedničku, dva papírky nám zůstávají. Předpokládáme, že je budou chtít na výstupu v přístavu. Zase jsme to dokázali! Jsme v Tunisku! Sázku vyhrál Fidel, vyjeli jsme v 16:28, a tak má právo prvního čumila. 

Do města Tozeur (60 km) jedeme zase v písečné bouři bokem, do toho na nás padají žluté kapky z nebe. Z cigánění tedy opět nebude nic, je relativně pozdě, a tak po večeři objíždíme tři ubytování. Do jednoho se nakonec díky Bookingu vlámeme. Tunisan, který prý má rodinu ve Stockholmu, a celkem mu to věříme, když přijel elektrickým Rubiconem, nám otevírá dvěře své haciendy. Dnes budeme spát v baráčku v oáze, obklopeném palmami, citrusovníky, s bazénem a voňavými peřinami. Tady se Fidelovi moc líbí, záchod už znesvětil 2x a byl na něm bez bot!

Vzhledem k úspěšnému přechodu hranic, kde jsme si nebyli do poslední chvíle jisti, zda pro nás bude použitelný, to dneska asi trochu počumí. Pivo došlo, Jimbo někde v kufru vylovil jednoho Radka, ale tím jsme asi skončili. Zidany jsou pod střechou, fičí tu z pohraničí (dle nějakého chlápka na hranicích totiž v Tunisku nefouká) do toho všude lítá písek společně s kapkami deště.

Přejte nám od zítra lepší počasí, takhle jsme si poušť úplně nepředstavovali. 

Stav km: 148328 km

Najeto: 166 km

Stav čumila: 1,4 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové konečné skóre 44 projetých kontrol bez zastavení ku 4 kontrolám pasů. Namazali jsme si je na chleba.

15. 5. 2026

Večer jsme seděli na pokoji, měli takovou tendenci si dát všechno zbylé pivo a kus čumila, ale byli jsme tak hotoví, že po večeři v místním fast foodu a po dvou pivech padáme za vlast.

“Ty vole tam chčije,” zní Fidelova první ranní věta, když se podívá z okna. Jdeme na snídani, nečekáme zázraky, ale neexistující talíře stejně trochu překvapily. 

Střídavě sledujeme všechny meteoradary světa, ale nezdá se, že by se počasí mělo nějak vylepšovat. Tak alespoň nespěcháme, stejně je ještě před pravidelným odjezdem. Nacigáníme zidany, kontrolujeme tlaky v penumatikách, hlavně v těch Jimbových. Tlak zůstal na správné výši, tak bychom mohli i vyrazit. Venku ale pořád hrozně prší, ani nám tolik nevadí, že padá voda shora, jako spíš to, že zůstává na zemi.

Jelikož silnice jsou tu jak řešeto, déšť vytváří hluboké laguny a jeden zidanista pak neví, jestli se do ní nevnoří celý. Další věcí je, že to tady na písečku klouže i za sucha, natož když se na silnici vytvoří taková mateří kašička. V poledne už to vypadá, že z nebe padat přestalo, a tak vyrážíme, podle radaru to tady lepší stejně nebude. Probrodíme úspěšně celé město až na hlavní tah RN3 směr jih, kde už silnice vypadá celkem suše. Zdá se, že jsme tomu snad ujeli. 

Dáváme si bod na křižovatku, kde RN3 pokračuje do města El M`Ghair a odpojuje se silnice na jezero Chott Melghir. To jezero nás dost zajímá, protože jezera v poušti, jak známo, moc často nebývají. A taky že nejsou, přestože v noci a ráno pršelo, vody v něm moc není. Je ale vidět, že když prší hodně a dlouho, dokáže se voda rozlít do obrovských rozměrů.

Silnice je celou cestu dost strašlivá. Extrémně fouká, v pruzích jsou vyjeté hluboké koleje od kamionů, které lítají okolo nás. Jako bonus za sebou v pytli táhnou tunu písku, který nám při průjezdu hází do obličeje. “Aspoň to bude připravený na lak,” uklidňuje situaci do interkomu Jimbo. Tímto způsobem jedeme opravdu daleko. Dá se to, protože v poušti kilometry ubíhají jinak, silnice jsou široké, často připomínají dálnice. Za normálních povětrnostních podmínek by se dalo jet fakt rychle, my i teď jedeme 100 – 120 km/h. Zidanistovi je ale občas silnice dost malá právě kvůli zmíněným kolejím a poryvům větru ze všech stran.

My ale máme motivaci, chceme do pořádné pouště! A chceme v ní cigánit. Poslední kilometry do města El Oued už meleme z posledního. Nikoho to nebaví, hlavy v helmách třeští, oči i všechny ostatní tělní otvory plné písku. Městem přes 200 miliardů retardérů už jsou slyšet jenom naše nadávky.

“Jestli někde půjde cigánit, tak jedině snad tady na tý cestě,” píchá do mapy prstem Pírko. Jde o žlutou silnici, sotva viditelnou na mapách, která vede východně od města k tuniským hranicím. Hned nájezd na ní však určuje, že tady k cigánění opět nedojde. Všude jsou políčka, kde místní pěstují ovoce a zeleninu, je tu obecně dost živo. Silnici brázdíme asi 20 km, ale pořád to v jejím okolí vypadá stejně. Kde nejsou políčka, tam jsou hluboké duny písku, ve kterých se naše těžkotonážní zidany necítí moc dobře. Ještě hůře se na nich cítí zidanisté, když omylem do hlubokého písku zaboří přední kolo.

Proto se jen pokocháme, proběhneme několik dun po svých a obracíme zpět do města s tím, že v Alžírsku letos cigánit nebudeme. Kdybychom byli místní, asi bychom to viděli jinak, po cestě zpět potkáváme mnoho ohňů hned u silnice, na kterých si pečou večeři a dělají bordel okolo sebe. Spát tu asi ale nebudou.

Město vypadá jak po atomové válce, hledáme hotely skrz Google mapy, objíždíme celé město. Ulovit cimru se podaří až ve třetím z nich. Spíme za 7500 DZD, zidany stojí na hotelovém parkovišti, a přestože hotel zvenku vypadá fakt luxusně, Fidel si prý půjde ještě do kufrů pro spacák. Není to sice to nejhorší, co jsme za život viděli, ale balkon posraný od holubů, podlaha co neviděla mop už roky a koupelna, do které chodíme taky radši v botách, tomu nijak nepřidá. Do hotelové restaurace se bojíme, venku nic k jídlu není. A tak když nemůžeme cigánit na vzduchu, vaříme těstovny s omáčkou mezi postelemi. 

“Potřebuju otevřít to víno, a honem!” Žádá si Fidel vývrtku, jinak to tady v tom pokoji prý nepřežije. Radši vzal i zbytek svého čumila, tak snad se dožijí rána. 

Stav km: 148162 km

Najeto: 346 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové skóre 39:4

Fidelovo hotelové odplivnutí

Dnes se to opravdu povedlo. Zevnějšek hotelu i recepce, do které vcházím, by mě na evropském kontinentu okamžitě otočily zpět k odchodu, ale zde v severní africe jsem se naučil nedávat hned na první dojem, protože většina ubytování velmi mile překvapí až na pokoji. S velmi otrávenými a opravdu velmi špatně anglicky mluvícími recepčními domlouvám pokoj pro tři (triple room, three people pro ně totiž znamená tři pokoje), klasicky předávám pasy k oskenování, přesně tak, jak vám každý průvodce radí to nikdy nedělat a přebírám klíč od pokoje č. 404. Sbalíme si vše potřebné ze zidanů a vydáváme se výtahem do čtvrtého patra. I podivná tekutina připomínající olej kapající ze stropu výtahu mě nijak neznepokojuje. 

Pokoj č. 404 nalézáme, vchod mě ještě neohromil, to teprve balkón, po kterém toužíme celou dobu. Bez něj nemáme kde psát zideníček, stříhat videa a zároveň kouřit, tenhle mi ale vyráží dech. Doslova celý balkón včetně stěn je pokryt (asi) ptačími výkaly v kombinaci se špinavou vodou vytékající z klimatizace, na které se krčí páreček notně opotřebovaných holubů. Asi není třeba dodávat že na balkóně jsme nakonec večer netrávili. 

Při další obhlídce pokoje který na první pohled nevypadal nijak hrozivě zjišťuji že patří do kategorie “čím dýl na to koukám, tím je to horší”. V pokoji je pocitově o 14°C méně než venku a ovladač od zapáchající klimatizace chybí. To řešíme velmi snadno shozením jističe. Na matracích jsou velké tmavé fleky zespodu, na vrchu a na povlečení skvrny menší a světlejší. Po původu nepátráme, máme radost z toho, že nenacházíme nic co by před námi utíkalo. “Okrasné” polštáře jsou zaprášené a vypadává z nich šedá výplň, ty okamžitě zahazujeme do rohu. Nejčistější jsou peřiny, a tak jí využívám jako izolační vrstvu mezi postelovým hnusem a mnou. 

Koupelna před námi také neutíká, ale strop se při průvanu zvedá o několik centimetrů a bez bot se do ní ani jeden neodvážíme. Nejsme si ani jistí jestli si o kohoutek a vodu z něj vytékající ruce špiníme a nebo si je umýváme. Sprchový kout neřeším, tady se stejně koupat nebudu. Jako bonus se z koupelny každou chvílí ozývá plechové skřípání, skvíruklování, héranglování a houkání mašinky Tomáše. Divný. 

Jimbo mě zastavuje ve dveřích, když vyrážím na recepci s plánem někomu něco říct se slovy “Ber to jako challenge.”No co, vše jde nějak řešit. Místo na recepci si dojdu do zidanu pro spacák a rovnou vezmu i flašky s vínem a čumilem, budou třeba víc než kdy jindy. Když se vrátím zpět, balkónem se vůbec neobtěžuji a zapaluji si cígo hned za dveřmi pokoje, tenhle smrad tomu určitě neublíží, popelník si udělám z plechovky od piva (narozdíl od jednoho z minulých hostů který využil šuplík ve skříni) a otevírám láhev vína. Ono to nakonec půjde. A šlo. Výzvu jsem překonal, ale doufám že to bylo na dlouho naposledy.

14. 5. 2026

Ráno v Batně po hotelové snídani na francouzský způsob, proběhla údržba řetězem poháněných zidanů, velké GSo se teda flákalo a čekalo na své večerní entrée. Pokoušeli jsme se o tom natočit nějaké video, ale naše influencerské schopnosti ještě nejsou dostatečné úrovně.

Cesta z města nebyla zadarmo, to obvykle není nikdy, alžírský provoz je kapitolou sám o sobě. Dost jsme toho napsali loni, ale opakování je matka moudrosti. Pár pravidel, které se tu zřejmě učí v autoškole. Ano, k našemu údivu zde mají i autoškoly.

1. Nikdy nedávej znamení o směru jízdy. Pokud už se to stane, dej pozor, ať dáváš vždy to, které ukazuje na druhou stranu.

2. Ty čáry na silnici jsou pouze orientační. Jedno jestli přerušovaná nebo plná, ani jedna není zeď a podle toho se chovej.

3. Kam si myslíš, že se nevejdeš, se vejdeš minimálně 2x. Pokud to nezkusíš, pošle to tam autobus za tebou.

4. Když nemůžeš projet, jeď pomalu, ono se něco stane a dostaneš se tam. To platí i pro jízdu v protisměru či po chodníku. 

5. Slovo semafor tě učit nebudeme. I kdybys ho tady potkal, stejně mu nebudeš věnovat pozornost a akorát by tě rozptyloval. Ale jen pro jistotu, pokud uvidíš zelenou, jeď. Pokud červenou, jeď pomaleji a rozhlédni se, jestli někde není policajt.

6. Mimo město jezdi CTD, prostě plyn na podlahu. O zbytek se nemíš starat, swipuj na telefonu, to je přínosnější.

7. Počet jízdních pruhů je variabilní podle nálady a aktuální stuace. To platí na silnicích, dálnicích i kruhových objezdech. 

8. Zatáčky, horizonty a retardéry jsou přímo stvořeny k předjíždění. 

9. Pokud uvidíš majáky, nevěnuj jim pozornost. Sanitky je nemají, nikdo neumře proto, že nepřijela policie. Světla se obecně dost přeceňujou, zapínej je jen v opravdu nejnutnějších případech.

10. Silnější pes mrdá, pokud si přednost nevynutíš, nepojedeš. 

I přes tenhle guláš to tu funguje bezvadně. Všechny, včetně nás, to nechává naprosto klidnými. Nikdo se nečertí, bouračku jsme zatím neviděli. Tento způsob jízdy nám naprosto vyhovuje. 

Na výjezdu z města podle zmíněného desatera potkáváme kancelář autoškoly a vedle ní autodíly. “Hele, Fidel, nechceš tady zastavit, a pozeptat se na MPZtku?” Povídá Jimbo vzpomínaje na loňský rok, kdy samolepku získal právě v kanceláři autoškoly. Fidelovi se moc nechtělo, ale nakonec jsme zastavili. O 2 minuty později se Fidel vrací se třemi samolepkami a hrdě si jednu lepí na kufr. Chlápek za ní nic nechtěl, tak dostal na oplátku naší zidanskou.

Míříme do Biskry, po výjezdu z města už byla cesta zajímavější, zvolili jsme opět tu nejdelší, zato nejmenší a nejklikatější – RN31 přes město Arris. A vyplatilo se to. Zatímco Batna je cca 1000 m. n. m., mimochodem okolo této výšky oscilujeme od té doby, co jsme odjeli od moře, abychom se dostali níže, musíme přejet poslední část Atlasu. Hory, jejichž vrcholy nezřídka překonávají hranici dvojnásobnou. Za městem tedy opět strmě stoupáme, až to vyústí v to, že si místo armorů bereme bundy. Brutálně fouká a je zima jak doma. Nejvyšším bodem je pak sedlo v 1708 m. n. m., ze kterého následně jenom klesáme.

Cesta se táhne podél řeky Ighzer Amellal, krásným údolím mezi písčitými horami. Je znát, že se pomalu, ale jistě prokousáváme do pouště. 

Údolím, jako je toto, ale i násobně menším, mělčím a užším, klidně jen pár metrů, se říká vádí. Jsou to koryta, která po tisíce let hloubí v písku tekoucí voda. Úrodné dílce půdy, kde i v létě občas teče voda, tolik na ně nesvítí všespalující slunce, a proto jsou to místa, kde často bydlí lidé. 

Čím víc se přibližujeme k Biskře, tím jsme níže, zeleně ubývá a teplota se zvyšuje. Naším dalším zastavením má být Tehouda, tedy nějaké prastaré příbytky vykutané do písku. Dojeli jsme tam, ale místo je oploceno a uzavřeno. V jeho okolí to vypadá jak po výbuchu a pohybují se tu divní lidé, tak rychle pryč. 

V Biskře by měly být nějaké prameny a snad i vodopády, třeba se tam zchladíme. Máme plán nakoupit a jet se někam vycigánit, vždyť jsme tu ještě nespali venku!

V nějaké zapadlé vesničce kupujeme u cesty rajčata a papričky přímo od zelináře, které vyrostly ve skleníku za domem a podle toho také chutnají (jsou epesní).

Opět jsme atrakcí pro místní, hlavně pro dětskou populaci. Zde se projevuje ta africká nátura. Podáte jim prst a sežerou vám celej zidan. Jimbo vyndal nějaké samolepky a začal je učit slovo zidan. Už to uměly, ale pak mu vytrhly všechny samolepky z ruky a doslova se o ně porvaly. Ujíždíme jak rychle to jde, jinak bychom šli po svých.

Asi 30 km před městem najíždíme na širokou dvouproudou silnici, po které se to dá sypat klidně 150 km/h, a tak si říkáme, že vše stihneme a najdeme nějaký cigánplatz za městem. To by se však nesměl splašit Jimbův oř. Chybí asi 20 km do města, když Jimbo začne do interkomu ječet a kličkovat v pruhu. Když se zidan snížením rychlosti trochu uklidnil, bylo jasné, že jde o zadní kolo. Během pár set metrů utekl všechen vzduch. Jimbo zkušeně vyndavá kompresor a táhá ze dna kufru knoty s tím, že najde bod vpichu a opraví jej. Jaké překvapení však přichází, že v gumě žádná díra není. Zapojí kompresor a při tlačení hledá díru zas. Díru opět nenalézá, protože tam opravdu žádná není. Problém je ve ventilku, uníká to okolo něj. Tak ten s sebou teda fakt nemáme, ani nevíme, jak bychom ho na cestě vyměnili. I když nějaké návrhy s bočním stojánkem jiného zidana padají. Další možností by bylo, gumu svléknout a dát dovnitř duši, ty s sebou nějaké máme, vybrali bychom tu nejvhodnější. Nejlepší by ale bylo, kdybychom se dostali i se zidanem někam, kde to opraví, autoopravna na ty alžírské hroby je tu na každém rohu, tak musí umět i gumy. Zásadním zjištěním je, že vzduch nejvíc uniká jen v jedné poloze ventilku, a tak přichází Pírko s nápadem prověřeným zkušenostmi: “Normálně vem gafu a přilep ten ventilek tak, aby ucházel co nejmíň. Tohle sme měli na jedný dodávce a vodjela tak celou sezónu.” V tu chvíli dává Jimbovi do ruky slušivou duct tape. Příruční kompresor se lehce zapotil, když měl nafoukat 3 bary do ucházející gumy, ale nakonec to nějak dal. Jimbo udělal slušivou bambuli a přitáhl ventilek ke drátům. 

Pořád to ucházelo, ale už méně. Maximálně 60km rychlostí jsme se vydali do Biskry. Hned na začátku bylo všude spoustu autoservisů, ale pneumatique servis nikde. Ve dvou z nich nás posílají někam dál, že to tam půjde. Fakt, že jo, po kilometru rovně, pak na kruháči doleva a po chvíli zastavujeme u chlápků, kteří se snaží nafoukat duši, co má asi 2 metry v průměru a narvat jí do pneumatiky snad na nějaký buldozer. Jde o dva pneuservisy vedle sebe, jeden má nad sebou logo Michelin, druhý něco jiného, všude se válí duše a pneumatiky a poletují tam chlápci z místa na místo.

Jimbo chytil mladíka, který se na něj nejvíc ze všech dlouze díval a smál se. Na otázku “Do you speak English?” Ukazuje na jiného, ten ukazuje na jiného a ten jde pro někoho, kdo anglicky prý umí někam do kanceláře. Přijde jiný chlápek, očividně nějaký předák, ruce má totiž čisté, anglicky se tváří, že umí, ale spíš ne. To nevadí, tady není potřeba recitovat Shakespeara, Jimbo ho táhne k zidanu a ukazuje problém. Hejbe prstem jako s ventilkem a u toho syčí jak nasraná labuť. Mezi tím se jde Fidel zeptat do toho druhého servisu, kde se mu zdálo, že by mohly být ostřejší tužky. Čistej už je umazanej, protože na naše zidany se stačí podívat a už máš černý ruce, navíc se k němu musel sehnout.

Snaží se nějak pomoct, ale pořád opakuje, že ventilky na zidany tady nemají. Přesvědčili jsme ho, že je stejný jako na auto, říkal, že je ale delší, což samozřejmě vůbec nevadí, jen prostě bude delší. Mezi tím se vrací Fidel s ventilkem v ruce, kdyby ho tady náhodou neměli, tak vedle mu ho dali zdarma. Za ním běží od vedle nejvtipnější figurka, chlápek, co pořád mluví, pořád se směje, furt něco říká a přestože si vůbec nerozumíme, smějeme se všichni. Nakonec se ukázalo, že ten má nejvíc pod čepicí, ostatní už chtěli sundavat brzdič i blatník, ale společně s ním jsme je přesvědčili, že stačí zidan nadzvednout a kolo po uvolnění z brzdiče vypadne samo. Tak se taky stalo, kufry dolu, zidan postavit na hlavní stojan na fošnu a kolo letí k zemi.

Pro velkou zouvačku bylo zmáčknutí gumy zívačka, zkušený zouvač stlačil gumu, fouknul dovnitř nový ventilek, Jimbo mu jen poradil, kolik chce do opraveného kola nafoukat vzduchu a už ho kutálí k zidanu k montáži. U velkého kompresoru jen musel pořád stát jiný alžířan, aby jej držel pod krkem, všude jim ten vzduch syčí a zouvačka si ho vezme dost. Mezi tím se okolo sešlo asi 10 kluků a dalších lidí a se zájmem z povzdálí sledují, co se děje. Jimbo kárá toho smíška, aby to s tou pneumatickou bouchačkou při montáži moc nepřeháněl, protože to kolo bude chtít určitě ještě někdy povolit, a třeba bude nutné to udělat rukou. Během chvilky je kotouč mezi destičkami. Pak už jen navazujeme přátelské vztahy, protože chlapíci řekli, že za to nic nechtějí, že je to dárek. Každý z aktivních účastníků dostal po právu samolepku a jednu ještě Jimbo vylepil mezi garážová vrata, aby sloužila jako Michelinská hvězda, jenom v pneuservisech.

Kdybyste někdy někdo potřeboval, tak milí saharští lidé jsou tady:

https://maps.app.goo.gl/516hVDe7eNLB34896?g_st=ic

Vzhledem k časovému zpoždění ani dnes už nedojedeme tam, kam jsme chtěli, cigánění a hledání cigánplatzu nepřichází do úvahy. Jedeme se podívat na ty lázně, ale zjišťujeme, že jsou v extrémní rekonstrukci a nic tam nefunguje, tak hledáme hotel, kde bychom složili hlavu. Prioritou je pro nás garáž, nebo nějaké bezpečné místo pro zidany jako vždy, ať se o ně nemusíme bát a můžeme na nich nechat co nejvíc věcí. Hotel Vescera toto bez výhrady splňuje. Za 9000 DZD i se snídaní máme pokoj pro nás i stroje. Večeříme zase v 9 večer a zideníček píšeme o půlnoci. 

Všichni jsme ale spokojeni, protože defekt byl úspěšně a rychle vyřešen. To si dnes žádá malou oslavičku, takže v pokojové lednici už se chladí pivko a možná to trochu i počumí, když bude ještě čas a nalada. 

Stav km: 147816 km

Najeto: 186 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre 34:4

13. 5. 2026

Jestli jsme si včera stěžovali, že vopice nepřišla, tak dneska se o ní čumil postaral teda řádně. Večer s ferblem jsme zakončili společnou motlitbou z Koránu, který byl na pokoji a ráno prospali nejen snídani, ale i check-out. Asi si dáme chvíli pauzu. Stejně nám v podstatě došlo pivo a Pírko tak zase jezdí na zidanu sám. 

Utrpení z cesty pomohl lépe snášet až meloun, který Fidel konečně po několika dnech mrčení zakoupil. Jíst teplý meloun na sluníčku s vopicí je úžasný zážitek. Jediné, čeho se tu fakt nemusíme bát je, že nám dá policie dýchnout a i kdyby se to náhodou stalo, tak co by nám vzali? Naše mezinárodní řidičáky? Ty jim dáme klidně oba. 

Další zastávkou byl Medracen. Zde máme něco pro zapálené funebráky. Tato starověká antická stavba je totiž královské mauzoleum. Postavili ho za dob Numidského království někdy okolo 3. století bez krista. Sice nevíme, kdo v něm leží, snad sám Numidský král Masinissa? Nevíme jak dlouho v něm leží, jestli tam vůbec leží, ale víme, že je to nejstarší z mnoha takových mauzoleí. Na území Alžírska jich je hned několik.

Zajímavostí je, že bylo stavěno stejným schodovým způsobem z velkých kamenných bloků jako egyptské pyramidy. Taky nevíme, jestli ten, kdo tam možná leží, je vůbec mrtev. Nedá se do něj totiž vlézt. Celá stavba je oplocena, dovnitř vedou dveře v plotě hned vedle budky zřejmě hlídače. Vstupné se žádné neplatí, naopak hlídač přinesl hrst datlí. V našem stavu ale s díky odmítáme. Z povinnosti celou monsterstavbu obcházíme, koukáme, jak jsou všude poházeny obrovské šutry, které z ní už po 2000 let odpádavají.

Dalším zastavením je asi 50 km vzdálený, Timgad. Další z antických měst, které tu římané zanechali. Ještě ani nedojedeme všichni tři a už nás hbitý jinoch navádí na správné parkoviště. “Ten zas bude chtít ňáký prachy,” odplivne si Jimbo do interkomu. Pořád okolo nás poletuje, něco povídá a ukazuje, načež z něj teda vypadne cifra 200 DZD za zidana. To místo je normálně na ulici vedle vchodu do rozpadlého města. Žádné ofiko parkoviště, žádný hlídač, žádná brána. Jen tenhle mladík. Určitě shrábne prachy a půjde si po svých. Když bylo jasné, že ho nejsme schopni odignorovat, a když už asi po 4. říkal, že chce 600 DZD, Jimbo se na něj podíval svým unaveným výrazem a česky (protože jiná řeč neměla smysl) mu říká: “Hele ty prachy ti dáme, ale budeš to hlídat, jo? Budeš támhle sedět a koukat na ty tři zidany než přijdem, jo?” Při tom ukazuje dvěma prsty střídavě na oči a na zidany, při tom kýve hlavou, jako že si rozumíme. Mladíkovi nic nezbylo, zakýval, sbalil prachy a zmizel. Pak nám přišel ukázat, že máme zidany posunout dál, že tam jsou kamery. My zakývali a od té doby ho už neviděli. Učí se tu pěkně, ještěže jsme tu v době, kdy je tato země turismem pořád nezkažená. Za chvíli to tu bude jak v Albánii nebo Maroku.

Co se ruin týče, vypadají stejně jako ty, které jsme viděli už několikrát a říct se o nich dá úplně to samé. Vstupné stojí 13 kč na osobu (tedy méně než to superhlídané parkování) a vevnitř můžete dělat co chcete a jak dlouho chcete. Tohle město je jen rozlehlejší oproti těm dvěma posledně navštíveným a v o trochu horším stavu. 

Vzhledem k pozdnímu odjezdu z hotelu je už zase hodin jak na kostele, opět nedojedeme tam, kam jsme chtěli, a tak hledáme hotel kousek od Timgadu, ve městě Batna. Na první dobrou to nevyšlo, v tom prvním nám nabízeli, že jestli chceme mít zidany uklizeny, můžeme je po chodníku nastrkat dovnitř k recepci, v druhém bylo plno, a tak jsme ubytovaní až ve třetím. Tentokrát jsme se plácli přes kapsu, luxusní hotel stojí na noc 16500 DZD, zidany jsou v hotelové garáži – rozuměj na oploceném venkovním parkovišti.

K večeři jsme si dali burger na alžírský způsob – hovězí maso v extrémě sladké bulce s taveňákem a trochou cibule. Je to jako jíst hovězí v croissaintu. Čumil čumí v kufrech, dneska bude večer s červeným, možná i bílým.

Stav km: 147630 km

Najeto: 210 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre 30:4

Herní okénko:

Jistě jste si všimli, že v každém zideníčku jsou u statistik i průběžné výsledky hry zidani vs. ozbrojené složky Alžírska. Pravidla jsou následující. Jde o to, že každý krok je zde sledován. Policie či armáda kontroluje občanský ksindl úplně všude. Před vesnicí, za vesnicí, uprostřed polí, ve městě, za městem, nad městem i pod městem, na kruhových objezdech či křižovatkách. Vždycky tam stojí se svým MB Sprinter modráci (něco jako městská) nebo s MB G zeleňáci (něco jako státní), případně armáda s AK-47 lock and load. Uměle vytvářejí kolony a nebezpečné situace, jelikož mají provoz sveden do jednoho pruhu, po okolí rozestavěné zábrany (ježky) a připravené zastavovací pásy s dlouhými hroty. Když už nás zastaví, není to na chvilku, vezmou pasy, dlouze se vyptávaji, fotí si jak pasy tak i zidany a nezřídka si zavolají na pomoc ještě posily, na které musíme čekat. Nečistá hra, kterou s nimi bez jejich vědomí hrajeme, spočívá v počítání kontrol, kdy nás zastaví a chtějí pasy a kdy jen mávnou a nic neřeší. Zatím to příznivě vychází pro hosty, kdyby ale modráci a zeleňáci vědeli, že jsou součástí hry, zřejmě by skóre velmi rychle otočili.