Noc byla příjemná, dostali jsme celý dvoupatrový apartmán. Ve spodním patře kuchyň s jídelním stolem, obývák, ve kterém by se vyspali další tři lidi, koupelna a ložnice se dvěma postelemi. Tu obsadil Jimbo s Pírkem a Fidelovi nechali celé horní patro, kde měl privátní koupelnu s vanou a king size postel na vyvýšeném patře. Problém občas byl se v baráčku najít. To vše za 110 EUR je dobrej deal. Ráno udělal Pírko míchaná vejce, pak jsme se domluvili na free late checkoutu na recepci a vyrazili aspoň na chvíli na pláž. Moře bylo asi 500 metrů, teplota vzduchu ideální, voda příjemně osvěžila. Když nás přestalo bavit sledovat rodinky, jak se tu válí na hotelových lehátkách, vydal se Jimbo hledat pivo. Bohužel však nebyl úspěšný, a tak jsme vyrazili zpět na hotel, ať odjedeme co nejdříve. Bohužel střízliví.
Čas se nám zde kvapem krátí, za pár dní máme plout zpět přes moře, a tak potřebujeme nahonit nějaké kilometry. Přejíždíme celou Jerbu k trajektu, kterým jsme pluli včera, máme štěstí a zrovna připlouvá.
Pak už se vlastně nestalo vůbec nic zvláštního. Pokoušíme se dostat co nejblíže Tunisu, máme v okolí v merku ještě nějaké body zájmu, ale vzdálenost je obrovská.
Všechny vzdálenosti tady jsou pro Evropana nepředstavitelné. Včera jsme jeli v podstatě z Prahy do Berlína a z Jerby je to do Tunisu jak z Prahy k Baltskému moři. Navíc jsou cesty veskrze rovné, takže vlastně strašně únavné. Volíme okresku místo dálnice, protože z dálnic nám vždycky třeští hlava. Po 150 km opět na té placce začalo tak foukat, že se skoro nedalo jet, to jsme fakt mohli jet po dálnici. Prstem po mapě nacházíme jakousi slepou cestu až na břeh moře, na jejímž konci stojí nějaká pevnost. Prověříme, zda by se v ní nedalo cigánit a pokud to nepůjde, pojedeme někam na hotel.
Cestou okolo rodinky Tunisanů, co tu na háku trápí staženou ovci, vjíždíme rovnou mezi stěny stovky, možná tisíce, let staré pevnosti.
Široko daleko nic není, nikam se nám už nechce, takže rozhodujeme, že sníme zbytky zásob. I těch, které byly určeny jako záložní. Tunisani už si ovci odnesli do svého příbytku a teď se na zbytcích krmí toulaví psi. My se snažíme ve větru vařit různá instantní jídla a asi se brzy vydáme na kutě.
Vaření ve větru
Neujeli jsme toho mnoho, ještě nám asi 400 km zbývá. Čas je naším aktuálním nepřítelem. Ráno snad vstaneme alespoň tak brzy jako na Rommelově cestě a vyrazíme zpátky na větrnou planinu směr hlavní město.
Noc v 600 m. n. m. nebyla nejteplejší, ale naštěstí později večer přestalo foukat, takže i bez stanu bylo celkem teplo. Povedl se nám nevídaný úkaz. Nejen, že jsme ulehli okolo 23. hodiny, ale slunce nás vytáhlo ze spacáků už okolo 8:00. Díky tomu sedíme na nastartovaných zidanech kousek po deváté.
Ze včera máte slíbeno, že si dnes něco povíme o místě, kde jsme dnešní noc cigánili. Do těch hor na asi 20km offroad jsme totiž nejeli jen tak zbůhdarma. Této cestě se říká Rommel Piste a zde začíná Jimbovo historické okénko přímo v zideníčku. “Ty vole, ať to neni moc dlouhý. Ty lidi to vůbec nezajímá, tak ať to aspoň dočtou,” sejčkuje Fidel, když Jimbo nemá ještě ani v 1 ráno dopsaný tento text.
Historií alespoň trošku políbeným čtenářům už svitlo, ti ostatní budou určitě vědět, když k tomu uvedeme název Afrikakorps nebo jména Montgomery, Patton a v neposlední řadě Erwin Rommel. Právě po Pouštní lišce, jak se mu říkávalo, je totiž pojmenovaná cesta, kterou nechal za druhé světové války postavit. Vede přes nejvýchodnější část pohoří Atlas a sloužila v první řadě k zásobování. Jak jsme si řekli již v loňském zideníčku, v listopadu roku 1942 se vylodili spojenci v Maroku a Alžírsku. Dále táhli směrem na východ přímo proti Britům, kteří postupovali opačným směrem od El Alameinu v Lybii. Zákonitě se tedy s německými a italskými silami museli potkat v Tunisku. Skupina armád Afrika, jak se společné německo-italské síly jmenovaly, měla velmi výhodné postavení. Mohla být dobře zasobována z Itálie, která není po moři ani vzduchem daleko a protivníky po zemi držely přirozené hranice. Když se tedy spojenci přiblížili do Tuniska, z východní strany čekalo na Montgomeryho pohoří Matmáta a směrem od něj k moři Marethská linie, kterou vystavěli a opevnili Francouzi již před válkou. Z Alžírské strany se zase jednalo o dva hřebeny Atlasu, které nebylo možné jen tak překonat. Führer se tehdy nechal slyšet, že Tunisko tak může vzdorovat nekonečně dlouhou dobu.
Jednou ze stěžejních bitev byla ta, která se odehrála v Kasserinském průsmyku. Německá armáda zde byla opevněna a na Američany dobře připravena. Zde se tyto armády utkaly vůbec poprvé, stalo se tak v únoru roku 1943, tedy více než rok před vyloděním v Normandii. Relativně úzký průsmyk dal spojencům dost zabrat, obávaná děla ráže 88 mm na německých Tigerech jim nijak nepiřdala.
Ale ať tady z toho teda neděláme hodinu dějepisu, Amíci dostali strašně na frak, avšak následná přítomnost generála Pattona způsobila, že Němci museli posléze ustoupit, navíc kvůli této bitvě propásli i možnost lépe vzdorovat Britům z východu.
Stejně jako oni jsme ustupovali i my skrze zmíněnou cestu přes hory. Dnes již přítomnost armády připomíná pouze německá preciznost, pořád je totiž z velké části tvořená tehdejšími betonovými panely s kamennou vyzdívkou. My už jen můžeme obdivovat schopnost v tak nehostinném kraji vystavět trasu, kochat se nekonečnými výhledy na všechny strany a představovat si, co všechno se tady vlastně událo.
Betonová cesta už samozřejmě není kompletní, její části si pomalu bere příroda zpět, ale i mimo panely se jedná o vcelku příjemnou šotolinu, kterou využívají i místní, kteří si tak zkracují cestu do blízkého města Redeyef. “Ty vole, tady je to 80 let a pořád to vypadá jako naše D1 ještě nedávno,” komentuje stav povrchu cestou dolů Fidel. Hned, jak spadneme na výškovou úroveň moře, najíždíme opět na silnici RN16, po které jsme jeli včera.
Čeká nás další zajímavý bod cesty – jezero El Jerid. Jedná se o největší solnou pláň nejen v Tunisku, ale na celé Sahaře. Zmíněná silnice vede asi 35 km rovně prostředkem tohoto jezera. Chtělo by se napsat vodní plochy, ale vody v něm moc není. Aktuálně už je skoro vyschlé, ale zejména okolo silnice jsou vykopané příkopy, kterými lehce proudí zbytky vody. Jak postupně vysychá, dá se z ní dobře těžit sůl. To připomíná i továrna na její zpracování, která je rovněž prakticky uprostřed tohoto jezera. Na jednom z kochů Jimbo neodolá a seběhne násep, aby trochu soli ochutnal. Nekecali, slaná je.
Díky našemu brzkému výjezdu je akorát tak čas na oběd. Potřebujeme natankovat, a tak stavíme v blízkém městě Kebili. Jimbo do svého GSa tankuje vždycky do prvního cvaknutí tankovací pistole. Ne, že by se do nádrže nevešlo benzínu víc, ale když se to stane, tak pak při opření zidana o fízla (terminus technikus – boční stojan) teče benzín z přepadu na zem. I zde by tankoval do prvního cvaknutí, to by ale ta pistole musela umět cvakat! Že automatický systém vypnutí toku benzínu do nádrže nefunguje mu připomnělo až to, když z nalévacího otvoru začaly stříkat erupce této “drahé” tekutiny. A tak byl zlitý zidan, tankvak, motor, kalhoty, boty i Jimbo. Ten ihned po vypnutí začal jezdit očima po okolí hledaje nejbližší dostupný hasicí přístroj. Katastrofa se naštěstí neudála, obsluhu čerpací stanice to absolutně nevyvedlo z míry. Z mokré rukavice si bez mrknutí oka převzala příslušný obnos a na dotaz, zda něco sleví za benzín, co si Jimbo neodveze, ani nic neřekla. “Tak si tu rukavici můžeš pak vyždímat do nádrže, až ti trochu klesne hladina,” odlehčuje situaci Fidel, když všichni se zájmem sledujeme, jak zidan čůrá přepadovou hadičkou benzín na zem, přestože stojí na centrálním stojanu a dít by se to rozhodně nemělo. V blízkém restaurantu si dáváme dle Googlu tu nejlepší pizzu v Tunisku (v Africe jsme zatím lepší neměli, tak mají třeba pravdu) a přemítáme o tom, kudy pojedeme dál.
V úvahu přichází dvě trasy – severní a jižní. Severní bude rychlejší, jižní pomalejší, ale zase se budeme moci zastavit skoro u Marethské linie. Rozhodnutí je jasné, historie už prý bylo dost, užijem si trochu srandy. Pálíme to dál po RN16 až skoro do přímořského letoviska Gabes, kde najíždíme na TAH1 (dálnice po pobřeží), abychom co nejdříve byli na trajektu. Ptáte se kam, protože víte, že zpět do Itálie plaveme až ve čtvrtek? To máte pravdu. Leckdo z vás tam byl letecky, užil si jistě krásné chvíle v hotelovém resortu. Ano, řeč je o snad nejznámějším a nejnavštěvovanějším ostrově v Tunisku. O Jerbě. Nás tyhle destinace moc neberou, jak jste si již stačili všimnout, nejsme běžní výletníci s igelitkami, my nelétáme letadlem, nýbrž jezdíme na zidanu. Nevynecháme ale příležitost dojet někam, kam většina krajanů létá, a tak předjíždíme dlouhou kolonu ostrovachtivých vozidel a po chvíli parkujeme na pány hned na prvním místě převozní bárky. Nic neplatíme, protože 30minutová plavba je pro zidany zdarma. Až se nám tomu nechce věřit. Ale není tolik divu, na lodi turisty moc nepotkáte a místní se navzájem zřejmě nežidí.
Loď beeeeee
Z lodi vyjíždíme už skoro za tmy a jedeme do 30 km vzdáleného hotelu. Pro ty z vás, které by napadlo, že si sem přiletí letadlem a půjčí si auto nebo skútr, vřele doporučujeme si před tím udělat nějaký kurz řízení bez pravidel. Tady se totiž jezdí stejně jako kdekoliv jinde v Tunisku. Tedy bez světel, s telefonem v ruce CTD, bezpečná vzdálenost je sprosté slovo, nic pro slabší povahy.
Večer trávíme klasicky. Po očistě těl už je tak pozdě, že nám padají hlavy na stůl, ale ještě musíme dopsat zideníček, postříhat nějaká videa a něco sníst. Navíc dávají hokej, tak ještě stihneme skoro celou třetí třetinu. Čumil se na nás jen zlehka kouká,
Pírko vytáhl z kufru posledního Radka. Zítra se snad vykoupeme v moři, doufejme, že bude počasí jako dnes.
Stav km: 148946 km
Najeto: 424 km (ono se to taky jezdí jinak, když neodjíždíme v 1 odpoledne)
Byli jsme včera tak happy z přechodu hranic, že to počumělo fest. Z toho důvodu bylo ráno dost pomalé, až to vyústilo v to, že Pírkovi v 11:00 volal majitel, jestli máme v plánu tam být další noc. Luxushouse byl nádherný, spalo se v něm krásně, ještě aby ne, když stál 100 EUR.
Snídaně za 5 EUR na osobu ale byla otřesná. Ne, že by nebyla dobrá, to jo, ale bylo toho všeho tak málo, až jsme si říkali, jestli to myslí vážně. Jedno vajíčko, mini pseudojogut a vajíčková pidiomeleta fakt ceně neodpovídá. V mírně podroušeném stavu tak vyrážíme na další cestu.
Fidelovi je dle jeho slov otřesně, je bílý jak stěna. Vypadá to ale, že čumilem to nebude, zřejmě mu nesedlo to včerejší tuniské jídlo. Cestou na první bod zájmu to už vypadá, že bude dokonce svolávat jeleny, ale naštěstí k tomu nedošlo.
Fidel se připravuje svolávat
Máme v merku asi 40 km vzdálený Ong Jmal u jezera El Rharsa. Jde o místo, kde se natáčely Star Wars resp. část s vesmírným přístavem na Tatooine. Vede k němu asfaltka, opepřená písečnými prvky – navátým pískem leckdy přes celou vozovku. Někdy jde jen o trochu písku a někdy jsou duny na silnici i několik metrů vysoké. Tady je třeba mít se na pozoru, protože v hlubokém jemném písku se zidaní fakt nedobře.
Úspěšně přijíždíme k malým příbytkum uplácaným z hlíny, mezi nimi se tyčí jakésy antény. Nikdo tu není, tedy kromě extrémně otravných tunisanů nutících nám fotky s velbloudy, pouštními liškami a další tourist shit, za který by chtěli samozřejmě prachy. Úplně nám to zkazilo celkový dojem, přitom je to celkem zajímavé místo.
Vymena fotky s velbloudem za fotku se zidanemSměnný obchodntu ještě občas funguje
Mezi příbytky byly jakési trhy plné nesmyslných cetek z číny. “Kdyby tu měli třeba postavičku Stormtroopera, to bych si koupil hned, ale tohle mě nasralo.” Zhejtil to instantně Pírko. Více se o tom rozepíše ve svém hate okénku níže.
Tunisani jsou tak otravní, že se rychle fotíme a berem kramle zpět.
Další zastavení je na silnici RN16 – Chebika, je od nás cca 90 km a má tam být nějaký vodopád. Po cestě tankujeme u Shellky na alžírské poměry předražený benzín za ještě příjemných 17 Kč. Hned vedle je krámek s chlastem. Jaká pak náhodička. V Tunisku už Alláha tolik neřeší a chodí si tam jak do sámošky. Vevnitř je mříž od stropu po podlahu a za ní je možné se dostat masivními kovovými turnikety. Dále už je jen okénko, kde řeknete, čím se dneska chcete zprasit.
Jimbo objednává 4 piva a 4 nějaké jiné drinky, o kterých si myslel, že jsou taky pivo. Všechno jsou jen třetinky a stojí cca 17 Kč. “Zidany jsou natankované, tak proč nenatankovat i sebe,” povídá Jimbo otevíraje první třetinku. Nakonec to dopadlo tak, že Pírko šel pro další, ty už ale schováváme na později. Fidel si po včerejší zkušenosti radši nedal. Mírně upraveni pokračujeme dále, celou cestou jedeme v podstatě rovně v úrovni moře, naštěstí tolik nefouká, je pěkně teplo. Chebika je na úpatí hor – konce Atlasu. Jak na Hvězdných válkách nebyli žádní turisté, zde jich je tedy požehnaně. Přitom vodopád vyschnul, a tak se všichni koukají do díry s palmami, kde zřejmě někdy teče voda. Očividně jsme v dost turistickém kraji. Prodávají tu všemožné cetky, ale i kávu, čaj a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Tak jsme si to dali všechno, opět jsme zapomněli, že už nejsme v Alžírsku. Za 3 džusy, kafe a čaj chtěli 29 Dinárů, což je asi 200 Kč. To je teda trochu dost, na tohle nejsme zvyklí, chceme zpátky za hranice nebo alespoň zahraniční ceny tady!
Nabízeče všeho možného odmítáme, nevidíme důvod si tu vzít služby jakéhosi průvodce, co nabízí 45 minut dlouhou tour. Nevíme, co bychom na vyschlém korytu viděli. Opět kopeme do dvou vrtulí a jedněch křídel a pokračujeme do hor. Na jedné z vyhlídek musíme zastavit, naprosto rovná zem je z výšky několik set metrů impozantní.
“Je to dost zajímavý, a tim myslim dost hnusný,” povídá Jimbo za stálého lití palmové šťávy na zem. Zakoupil ji za 15 korun od místního drobného živnostníka. Zde se k nám hlásí jakýsi místní chlápek co přijel na svém pseudozidanu. Ukazuje nám nějaké fotky vodopádu a říká, že je tady kousek, radí nám, že tam nemáme jet oficiální cestou, ale někudy jinudy, protože ofiko bychom k němu museli jít pěšky. Poděkujeme a už točíme vracečky do kopce. “Ty vole, já to zapomněl, jak se na tom zidanu zatáčí?” Hlásíme si střídavě do uší.
Kousek před jakousi vesnicí nás zmíněný tunisan dojíždí a křičí na nás, že jedeme špatně, ať jedem za ním. Moc se nám nechce, ale tak vlastně proč ne, třeba bude zábava. Co přišlo, jsme ale nečekali. Nejdřív nás táhnul přes vesnici po nějaké rozbité cestě, pak sjel do potoka, ukázal ať jedeme taky. My si bláhově mysleli, že to bude jen brod. Akorát že vůbec. Týpek kecá, pořád říká už jen 200 metrů, už tam skoro jsme, načež vyjede na nějakou betonovou skruž, kam my s našimi tanky fakt nepojedeme.
Už dva kilometry ujeté potokem a po písčitých dunách nebyly zrovna naše šálky kávy. Všude se line smrad Jimbovy suché spojky. “Jsem jí tímhle stáhnul tak o 2 centimetry, a to ještě musíme zpátky kur… Tohle fakt nebyl dobrej nápad.” Chlápek nás přesvědčuje, že už je to jen 100 metrů, že to zvládneme. My ale klademe národní odpor, a když pak Fidel zahodí svůj zidan do potoka, je jasno, že dál rozhodně nejedeme. Fidel si aspoň konečně odškrtnul svoje tenkrát poprvé.
Pohledem na mapu je to dalších asi 500 metrů a už nás to tam ani neláká. Pírko pokračuje s domorodcem pěšky. “Jako je to tam fakt pěkný, klidně tam jděte,” povídá při návratu a ukazuje fotky soutěsky a vodopádu, kde se natáčel Indiana Jones.
Jako jo, na fotkách je to pěkný, ale dalších 500 metrů potokem nejedeme a v zidanských hadrech nemáme v plánu chodit. Otáčíme se a jedeme zpět, tentokrát už nikdo nesbírá žádné padací body, jen Pírko si veze v botách Jacka O’Neala dva rybníky. Cesta zpět byla paradoxně jednodušší. “Ono to fakt nebylo tak zlý, šlo by to, ale já jsem prostě hrozně posranej, že to někam zahodim, zase utrhnu kufr a budu to tu uprostřed potoka muset řešit,” dává Jimbo na vědomí své zidanské offroad skilly.
Po vyjetí z koryta přišlo na to, co jsme očekávali. Domorodci dáváme samolepku a děkujeme. On se na ní podívá, a pak tázavě zvedne oči na Jimba. Samozřejmě chce prachy. “Byl jsem s tebou asi hodinu a půl a ty my ani nezaplatíš?” Vyřkne požadavek a pokračuje: “Bavil ses? Tak mi zaplať ne.” Jimbo opáčí, že se teda zas tak dobře nebavil a vodopád ani neviděl, ale že teda měl snahu a kolik jako chce. Nejdřív začal, že chce 10 euro za každého, což teda chlapec trochu přestřelil. Abysme se ho zbavili, dáváme mu nakonec 90 Dinárů a bez pozdravu scammera opouštíme. Prostě jsme si zvykli na alžírskou nenucenou pohostinnost a nedošlo nám, že už jsme v kraji, kde prachy vládnou světu a turista se musí zholit jak jen to jde. Příště si dáme pozor a na jejich rady jim prdíme. “Čum jak tam přijedu normálně po silnici a uvidíme to taky,” povídá Jimbo do interkomu, když se ho konečně zbavíme. Jako jo, měl pravdu, dojet se k tomu opravdu nedá, jako bonus na nás ze všech stran pokřikují domorodci snažící se přisát na naši peněženku. Jsou schopni za námi jet i několik set metrů a pořád na nás něco halekat, aby z nás dostali Dináry. Rychle se tedy otáčíme, nedostali ani penny a letíme pryč. Tahle země už je v těchto místech naprosto zničená turismem, místní kvůli penězům udělají všechno, jsou agresivní a vyvíjejí nepříjemný tlak. Tuhle vychcanost bytostně nesnášíme. Děti se to tu učí už odmalička. Po chvíli jedeme jinou vesnicí, proti nám jede na kole odhadem tak desetiletý kluk, mává rukou a ukazuje prsty prachy. “Jasně, teď zastavim, slezu, dám ti obsah svojí peněženky, nechám ti tu zidan a půjdu asi na autobus, ses asi posral ne?” Zní v interkomech věty tohoto ražení.
Naším dalším dílčím cílem je jedna zajímavá cesta přes hory. O ní si ale povíme až zítra. Dojeli jsme lehkým offroadem na nějaké místo a vedle cesty konečně cigáníme!
Jakmile zajde slunko, už je dost zima, ale pohled na nebe je k nezaplacení. Kvadrilióny hvězd bez světelného smogu, to se neokouká.
Čumila bylo včera dosti, už zbývá poslední butylka, dnes nakoupené pivko už dává jenom Pírko. Máme dost.
Zítra budeme pokračovat dále po zmíněné cestě opět na nekonečnou plošinu v cca 0 m. n. m. Přejte nám teplou noc.
Stav km: 148522 km
Najeto: 194 km
Stav čumila: 0,5 L
Mos espa – Pírkovo nasrané okénko
Jedním z míst, na které jsme se v Tuniskuku moc těšili, je vesmírný přístav ze Star Wars filmovým jménem Mos Espa (já tedy určitě a věřím, že Fidel též, Jimbo, ačkoli není fanouškem Hvězdných válek, byl minimálně zvědavý, jak to tam bude vypadat).
Návštěva tohoto slavného místa byla ale bohužel pro mne velkým zklamáním a jen potvrzením, že ty spíňaci zde si nezaslouží nic než pořádnej hejt. (špíňák je přezdívka pro zdejší obyvatele, kteří nevytváří žádné hodnoty, vlastně pořádnou práci nemají a místo třeba takového pěstování ovoce či zeleniny se rozhodli tahat peníze z turistů za úplné nesmyslné věci). Ale abych nepředbíhal a mohli jste si utvořit sami nějaký obrázek o celém místě a situaci.
Při příjezdu k místu, kde filmaři postavili v roce 1997 pro natáčení filmu Star Wars: Episode I – The Phantom Menace, se ocitáme na velkém betonovém place, kde při natáčení byl s největší pravděpodobností zaparkovaný celý štáb s technikou. Ná dálku vidíme, že je zde liduprázdno tedy skoro. Turisty, kteří tu byli před námi, jsme potkali na silnici mezi dunami v karavaně asi 15 starších Toyot Land Cruiser (kterých je tu plno a nejvíc ji využívají na vození turistů). Na tomto place zhruba tak 100m od vjezdu nás zmerčili místní špíňáci a rychle se začli přesouvat směrem k nám i se svými velbloudy. Ti, kreří nemají velblouda, drží v ruce malinké štěňátko pouštní lišky. Všichni nám neodbytně nutí svá zvířata, ať si uděláme fotku na velbloudu nebo si podržíme liščátko. To se snažíme odmítat, ale jsou dosti urputní. Jeden z velbloudářů si chce udělat fotku na mém zidanu. K tomu svoluji s doměním, že by nám pak mohli dát pokoj. Skoro se to povedlo. Nechali nás popojet skrz bránu města a zaparkovat před prvním domečkem. Dva z těchto asi 10 výběrčích peněz pokoj nedali do doby než dostali naše samolepky, o které si ještě sami drze řekli a jednu cigaretu kterou si též jeden z nich vyprosil. Fotku s velbloudy nám nakonec vnutili zdarma (jen díky vyžebraným věcem od nás), a to i přes to, že jsme říkali ne a nemáme zájem. V jednu chvíli mi jeden z nich prostě položil vodítko od velblouda na ruku přes loket a šel pryč. Boha jeho no tak dobrý, Jimbo vyfoť mě ať už daj pokoj a jdou do prdele.
To udělal, načež dostal do ruky vodítko od druhého velblouda a foto ho čekala též. Pak teprve konečně odtáhli pryč. No hurá, konečně můžeme jít omrknout legendární kulisy vesmírného přístavu.
Otrava a nasranost z těchto lidí odírajích turisty střídá těžké zklamání z toho, jak to mezi domečky a na náměstíčku vypadá. Ano člověk v tom pozná ono místo z filmu, ale ten stav, do kterého to nechali zchátrat, je šílený až do očí vhánějící slzy pro fanoušky Star Wars. Na malém náměstí svítá malá naděje na nápravu, jsou tu celkem malebně rozpadající se stánky s upomínkovými předměty. Jdu mrknout co tu mají, zklamání na druhou. Ani jedna cetka zde neměla nic společného s filmem a s místem, které kvůli filmu bylo postaveno. Najdete zde pouze nějaké kamení (které vypadá trochu neobvykleji než běžný kámen), ale furt je to jen kus šutru sebraný někde v poušti, vedle je pult plný malých skleněných lahviček naplněných pískem a o stolek vedle nějaké cetky typu náramky z korálků atd…
No prostě hrůza. Na městě je dost vidět, jak se na něm podepsal zub času a absolutní nezájem o nějakou údržbu. Vracíme se k motorkám sedáme do sedel a odjíždíme pryč plný rozporuplných myšlenek.
Teď druhá část jak by bylo moc hezké aby to tam vypadalo:
Představoval jsem si, že si místní váží kulis, které tu štáb a studio zanechali a mohou díky tomu sem nalákat fanoušky a turisty. Což teda upřímně nenávidíme, ale zde bych pro to měl i pochopení jakožto velký fanoušek Star Wars.
Oba (čumil i Fidel) se rána dožili. Fidel to přežil ve spacáku, Pírko s Jimbem na prasáka v peřinách, holubi z balkónu žádnou invazi neprovedli.
Ráno se pokoušíme v mírně podroušeném stavu o snídani, Fidel jí foldnul rovnou, Jimbo a Pírko do sebe natlačili nějaké bagety s taveňákem.
Dny se nám bohužel krátí, a tak nás dnes čeká přechod hranic zpět do Tuniska. Nejsme si jisti, jestli se plánovaný přechod podaří přejít. Zásadní problém je, že turisté oficiálně nesmí sami na Saharu. Už teď jsme tu tedy ilegálně. V Tunisku je to podobné, a tak trochu počítáme s variantou, že bude přechod pro turisty uzavřen a my budeme muset vyjet zase na sever této krásné země, aby nás pustili ven. O této variantě víme, ale nepřipouštíme si ji, takže utrácíme v místním obchodě většinu zbylých peněz. A byla to fakt fuška. Pírko kvůli tomu koupil 2 voňavky a 2 kartony cigaret. Zbavit se tady peněz není tak jednoduché. Všechno je pro nás až nepředstavitelně levné. Kafe – 3 Kč, benzín 4,50 Kč / l, ubytování do 1000 Kč za všechny za noc, nákup jídla a pití pro tři lidi na den – 300 Kč, jídlo pro tři v restauraci – 250 Kč, krabička cigaret – 45 Kč za Camel/Marlboro, místní seno se dá sehnat i za 15 Kč, pivo – 17 Kč, víno cca 100 Kč / 0,75 l. Celkem jsme prožrali, prochlastali, probydleli a propálili 700 EUR, tedy cca 17000 Kč / 3 = 5666 Kč na osobu. Kdybychom nebyli bývali nuceni spát po hotelích, víc cigánili a nepotkali krámek, kde maj chlast, stálo by to násobně méně.
Přes jedno Debilní město se dostáváme na poslední benzínku v Alžírskuku, kde plníme nádrže doslova po okraj, protože nalévací pistole má moc širokou hubici (snad to není nafta). Opět každý platíme asi 40 Kč. Při těchto cenách se mužete snažit jak chcete, ale stejně vám zbyde. V našem případě asi 4500 DZD (450 Kč).
Cesta na hranice nebyla dlouhá, z města El Oued, kde se nacházel holubí dům, jen asi 89 Km. Alžírská strana je majestátní, tedy spíš bývala. Je to areál kruhového tvaru oplocený kamennou zdí, ve které jsou postaveny dvě velkolepé brány – vjedová i výjezdová. Uprostřed stojí krásný palác v klasickém stylu se dvěma průjezdy (tam a zpět), kde dříve stáli hraničáři. Budova je ale zchátralá a již se nepoužívá. Alžírsko to vzalo po svém a okolo paláce postavilo klasické unifikované plastobuňky s klimatizacemi a standardní střechou. Prostě to úplně doprasili místo toho, aby starobylý palác opravili. My si toho prvně nevšimli, protože oni se ani neobtěžovali ten starý palác uzavřít, takže jsme málem projeli hranici naprosto bez kontroly. Jim to bylo všechno úplně jedno, že jsme špatně, jsme zjistili málem až v Tunisku. Provedli jsme Semirův manévr a jak tři čuníci se postavili do fronty před buňky. Tedy, standardně jsme celou kolonu předjeli a postavili se na druhé místo. Uzavíráme sázky, jak dlouho nám bude přechod trvat. Jsou 3 odpoledne, Pírko říká 16:00, Fidel 16:30 a Jimbo 17:23.
Vtipný celník při pasové kontrole dokonce uměl i nějaké slovo anglicky, pořád někam volal, pak vzal naše pasy a zmizel někam do útrob celnice.
“Can we smoke?” Zeptal se ho ještě před zmizením Fidel. Celník trochu nechápavě přitakal a s pohledem jako “Na co se to sakra ptáš?” vytáhl svojí krabičku cigaret a nabídl, jestli chceme od něj. “U nás by tě za to zmrdali, tady ti ještě nabídnou svoje cigáro,” okomentoval to trefně Fidel. Je smutné, jak jsme degenerovaní, ani si neuvědomujeme, jak moc jsme doma svazováni všemi možnými zákazy a nařízeními. Hlavně těmi naprosto nesmyslnými. Tady se kouří všude i vevnitř, tak proč bychom nemohli kouřit, když jsme venku? Na další štaci už se neptáme… Bude to drtivý dopad, až přijedeme zpět do domoviny. “To je přesně vono, pořád se radši ptáš všech na všechno, i na totální nesmysly, protože nevíš, jestli to není náhodou zakázaný,” přidává koment Fidel při psaní zideníčku.
Poseděli jsme na lavičce u celnice, zatímco si celník dělal s pasy co se mu zachtělo. Vrací se vysmátý, rozdává je a poukazuje na to, že dva z nás byli v Alžískuku po druhé. Směje se, že jsme to tu Fidelovi přijeli ukázat. Prý se máme vrátit a přivézt víc lidí. Tím ale alžírská strana nekončí, to byla jen pasová kontrola, o 30 metrů dál přichází ta celní. Obsluha zde není tak sdílná, ale zjišťujeme, že se asi spíš stydí. Stud trochu bortí překladač na mobilu, kterým nám sděluje, že se máme posunout dál od okýnka, chcípnout motory a počkat na inspektora, který už je na cestě. Ten zatím provádí letiště Bratislava krajanům na parkovišti o pár metrů dále. Za chvíli se zase vrací a ptá se na něco neidentifikovatelného, na nějaký papírek ohledně benzínu. My trochu tušíme, o co mu jde. Alžírskoko totiž bojuje proti černému vývozu benzínu a nafty ze svého území. Místní to často dělali (a jistě ještě dělají) tak, že s prázdnou nádrží a kanystry přijedou do Alžírska, zde natankují co to jde a jedou zpět. Na tuniské straně pak prodávají PHM u silnice z PET lahví nebo jiných nádob za výhodné ceny. A to se vyplatí, protože v Tunisku stojí benzín cca 17 Kč, tedy asi 3,8x víc než v Alžírsku. Teď je to tak, že při výjezdu je nutné zaplatit nějakou taxu za vozidlo, aby z toho Alžírsko aspoň něco mělo. Kde se tahle taxa platí ale nevíme, a tak celník opět s mobilem v ruce překládá z arabštiny do angličtiny, že máme jít na vjezd do celnice, kde taxu zaplatíme. Jimbo tedy vybírá papíry od zidanů, i ty co jsme zatím posbírali, všechny zbytky peněz a vydává se na výpravu za bumážkou. Ve vjezdové bráně, té ještě pěkné, historické, je okýnko v kovových dvěřích. Za ním sedí černoch a vydává potvrzení. Za vozidlo (jedno jestli zidan nebo auto) bere 1000 DZD. Jimbo svědomitě počítá prachy, hlavně se chce zbavit asi 2 kg drobných (místní kovovou měnu už nepočítáme, ale vážíme), černoch mezi tím odbaví asi 10 alžířanů, načež se uvolí jej obsloužit. Drobné nechce, ale Jimbo se nedá a aspoň 500 DZD platí kováky, tedy asi 0,5 kg. S dalšími papírky v ruce se vítězoslavně vrací za ostatními. Pak už to jde ráz na ráz, celníci mají všechny papírky, které potřebují a vypouští nás do země nikoho.
“Teď začne ta pravá zábava,” říkáme si po cestě do helem. Na vjezdu stoji tuniský celník, celkem obstojně mluví anglicky a je vidět, že si jazyk rád procvičí. Ptá se na všechno možné, odkud jsme, jak se jmenujeme, dělá vtípky na každého z nás. Jimbovo jméno vyslovil dokonale, protože prý zná Milana Baroše, toho ale neznáme my. Příjmení už mu zas tak dobře nešlo. Ptá se, jestli umíme nějaká arabská slova, Jimbo blaženě odpovídá, že zná chamdula, zde se konečně dozvídáme, co přesně to znamená. Je to “díky bohu” nebo “chvála bohu”. Konečně nám to zapadá, proto to na vjezdu do země nikdo nechápal a nijak nám to slovo nepomohlo. Snažil se Jimba učit nějaká další, ale nebyl tak urputný jako ten loňský, a tak si je už nepamatujeme. Po rychlém pokecání každý dostáváme papírek, který musíme vyplnit. Klasika – jméno, příjmení, pas, kdo co kde vydal, kdo se kdy a kde narodil, kde pracujeme, co budem v Tunisku dělat a kde budem bydlet. Na vhodném místě polovinu papírku nevyplníme, protože nevíme jak, tak to na místě alespoň zezidaníme a už zkušeně objíždíme kolonu před samotnou celnicí až pod střechu.
Opět se tu na nás všichni smějí, jednomu celníkovi odevzdáváme pasy, ten s nimi také někam zmizí. My si jako ostřílení překonávači hraničních přechodů sedáme na kamenné stoly uprostřed celnice, zapalujem cigára (nikoho se na nic neptáme) a trpělivě čekáme na verdikt.
Po chvíli jsou nám pasy vráceny a my můžeme k dalšímu okénku. Zde pracovník v buňce dlouze skenuje biologickým skenerem (oči) Jimbův pas, dokonce si na to pozval i kámoše. Oba se asi shodli, že je Jimbo schopen přechodu, takže razí razítko a tiskne stejný papírek, jako jsme dostávali na lodi po cestě do Tunisu. Ostatní zidanisty už takovému skenu nepodrobuje, v rychlosti tiskne papírky a předává pasy. Poslední postavička se jen znuděně zeptá, zda máme něco k proclení a po negativní odpovědi velí k odjezdu. Na výjezdní bráně ukazujeme, že máme všechno splněno, dostáváme z průjezdu hranic jedničku, dva papírky nám zůstávají. Předpokládáme, že je budou chtít na výstupu v přístavu. Zase jsme to dokázali! Jsme v Tunisku! Sázku vyhrál Fidel, vyjeli jsme v 16:28, a tak má právo prvního čumila.
Do města Tozeur (60 km) jedeme zase v písečné bouři bokem, do toho na nás padají žluté kapky z nebe. Z cigánění tedy opět nebude nic, je relativně pozdě, a tak po večeři objíždíme tři ubytování. Do jednoho se nakonec díky Bookingu vlámeme. Tunisan, který prý má rodinu ve Stockholmu, a celkem mu to věříme, když přijel elektrickým Rubiconem, nám otevírá dvěře své haciendy. Dnes budeme spát v baráčku v oáze, obklopeném palmami, citrusovníky, s bazénem a voňavými peřinami. Tady se Fidelovi moc líbí, záchod už znesvětil 2x a byl na něm bez bot!
Vzhledem k úspěšnému přechodu hranic, kde jsme si nebyli do poslední chvíle jisti, zda pro nás bude použitelný, to dneska asi trochu počumí. Pivo došlo, Jimbo někde v kufru vylovil jednoho Radka, ale tím jsme asi skončili. Zidany jsou pod střechou, fičí tu z pohraničí (dle nějakého chlápka na hranicích totiž v Tunisku nefouká) do toho všude lítá písek společně s kapkami deště.
Přejte nám od zítra lepší počasí, takhle jsme si poušť úplně nepředstavovali.
Stav km: 148328 km
Najeto: 166 km
Stav čumila: 1,4 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové konečné skóre 44 projetých kontrol bez zastavení ku 4 kontrolám pasů. Namazali jsme si je na chleba.
