Zidan Tour 2026 - Ukrajina, Slovensko Archivy - Strana 3 z 3

V 8:15 posouvá slovenská lokálka vagony s námi i zidany na slepou kolej končící sjezdovou rampou. Z dvou schlafwagenů postupně vypadávají vozidelchtiví cestující ještě v notně podroušené stavu. Večer totiž jako obvykle probíhal internacionální freundschaft. “Tak to byla ta nejlehčí cesta autovlakem, kterou jsem zažil,” okomentoval později cestu Jimbo. Je fakt, že když přišla paní průvodčí ve 2 ráno podruhé, že bychom měli zklidnit svá čumilem posilněná ega, stáhli jsme před jejími šedivými lokny ocas a šli spát. Nikdo se nepral, nikdo na záchodě nekouřil (to bylo ale proto, že se nedalo otevřít okno), takže se nikoho ani nikdo nesnažil vyhodit z vlaku.

Zidany jsme našli v nezměněném stavu tam, kde byly přikurtovány. Jimbovi dokonce vypadl stativ vedle zidana a celou cestu tam vydržel. Fíra jel s cenným nákladem očividně dost opatrně.

Sjet z vlaku, nacigánit cajky, plácnout si s novými kamarády a hurá dál na východ. Jimbo klasicky při startování uchcal motor (terminus technikus: jedná se o lidové označení pro stav, kdy se do válců spalovacího motoru dostane příliš mnoho paliva, které zalije zapalovací svíčky. Kvůli nadbytku benzínu pak svíčky nedokážou hodit jiskru a motor nejde nastartovat.) V téhle fázi je třeba vypnout benzín, dát plný plyn a šlapat na startovací páku tak dlouho, dokud to nechytne.

“Chci vidět ty cikánský slumy,” povídá Don koukajíc do mapy. Ze dvou cest směr Užgorod jsme vybrali tu, která byla delší, zatáčkovitější, horší a opuštěnější. Žádné slumy jsme ale bohužel neviděli.

Po cca 50 km bereme první benzínku, protože ve vlaku se nepodařilo uspokojit naši primární potřebu. “Až půjdeš zpátky, tak hlavně ty klíče od výserny nezvracej,” instruuje Jimba Don, uzříc klíče od tajné místnosti v Jimbově ruce. Naše plány neocenili 4 jak číšníci oblečení cikáni, co vyskákali z dodávky s vlekem plným stavebních koleček. “Se mi tu málem posral cigán co jel na pohřeb!” Křičí pumpař na Jimba, když se uspokojen zvrací z výserny. Jimbo jen rameny pokrčil a předal štafetu Donovi. Cigáni už byli pryč, snad se neposrali na pohřbu…to bychom jim nepřáli.

Cesta na hranice ubíhá překvapivě rychle, stroje jedou jak zamlada, a tak jsme během několika destítek minut před přechodem Vyšné Nemecké. Obvyklá, několik kilometrů dlouhá, fronta kamionů naznačuje, jak to tam bude asi probíhat. Což o to, kamiony předjíždíme a přechod je skoro prázdný. Kdo by taky do země ve válečném stavu jezdil, že ano…my.

Na slovenské straně probíhá striptýz. Dva roky zpátky nás svlíkali Ukrajinci, letos to očividně budou Slováci. Jsme na řadě, všechno ven, celník byl naštěstí celkem schovívavý, takže původní rozkaz “Všechno včetně hliníkových kufrů a tankvaků na stůl!” se naštěstí omezil na válec na stole a zbytek ti projedu rukama. Otázka “Máš drona?” nebyla vyřčena, takže jsme v pořádku. Po obvyklém papírování jsme vypuštěni na ukrajinskou stranu hranice. Zde nikdo nic neřešil. Mytnyj kontrol, passportnyj kontrol, několik razítek na papírek, ten odevzdat při odjezdu a náhle, jsme tu!

Я не перший раз в Україні, odpovídá Don na otázku celnice.

Nakoupit v Dastoru, místním obchoďáku, doplnit zásoby horilky, toho одличногo místního čumila v naproti otevřené Тисе a tradá směr ubytko s parkováním kousek od náměstí Korjatoviča. Přeskupili jsme se v pokoji za 1700 kč pro všechny a vyrazili do Jimbovy oblíbené hospody Pod zámkem.

Boršč, pivo, samohon a pelmeně zasytily naše prázdné žaludky hned pod hradem (ne, fakt to není zámek). Pevnost pochází minimálně z 9. století a současná podoba je veskrze renesanční. My se k ní zašli podívat, vždyť to bylo jen 100 metrů. Jimbo i Pírko už uvnitř byli, Don neprojevil zájem platit vstupné, takže fotku máme jen zvenku. Podpořili jsme místního drobného živnostníka a koupili trochu cetek, vyslechli jsme chválu na to, jak náš národ podporuje Ukrajince ve válce a šli do další knajpy.

Po cestě se nám náhodou otevřela místnost pro obsluhu něčeho, co řeší něco na řece Už (podle které se Užhorod jmenuje), ale nevíme co. Třeba někdo z čtenářů bude vědět.

A tak tu teď sedíme s pivem v jedné a stakanem lvivské horliky v druhé ruce, hrajeme ferbla a celkem dost znaveni probíráme všechny aspekty zidanských cest.

Co bude zítra? Nechte se překvapit, my to uděláme taky.

Fun fact: všichni tři zidani si koupili esim data a po vstupu na Ukrajinu jim přišla zpráva: Vitejte na Ukrajine. I tady mate hovory, SMS a MMS za ceny jako doma. I internet mate take jako doma, ale pouze do vyse Vaseho EU limitu.

No jo, tak jsme každej dvě kila mínus no.

Počáteční stav km: 53565

Stav km: 53689

Naketo: 124 km

Vážení příznivci našich zidanských tripů, jako již tradičně letos zidani neřekli své poslední slovo. Naše letošní africké dobrodružství nám jako obvykle nestačilo, a tak, na sklonku léta, je vždy pořeba se zajet někam podívat. Velkou motivací pro spřádání plánů bylo, že se Donovi ozval distributor Intephone. Don se totiž rozohnil pod nějakým facebookovým postem slovy “interphone už nikdy” a k našemu překvapení mu odpověděli, že by je zajímalo proč a jestli si mohou zavolat. Po telefonu se ptali, co nám na jejich výrobcích vadí. Don se opět rozohnil a výsledkem bylo, že pracovník firmy uznal, že máme ve všem pravdu. A tak nám učinili nabídku, že když si koupíme jejich nejnovější ERA 1 X, tak nám prodlouží lhůtu na vrácení a my jim to za to zrecenzujeme. No a na to je potřeba, abychom někam jeli! Doma z gauče, nebo z odpoledního výletu okolo komína nebo řeky nezjistíme nic.

Otázka přišla záhy: Kam? Máme na to časovou dotaci pouze týden, víc si doma nevyhádáme, takže jiný kontinent nedává smysl. Rána padla na Slovensko, vlastně jsme tam nikdy pořádně nebyli, východní sousedy jsme v podstatě jen projížděli. Navíc je díky autovlaku jednoduše dostupné.

OK, plán máme, pojedeme do Košic a zpátky si do dáme po ose domů. “Hele, a nepojedem na starejch?” Zeptal se jednoho dne Don Jimba. “No, to bych ale musel udělat novou veteránskou testaci, stk, vytáhnout jí z druhý garáže, zprovoznit po 4 letech… Ale byla by to prdel. Tak jo.”

To Don nečekal. Jimbo rozjel akci testace, ta měla být hotová do týdne. A tak po 2 týdnech v den odjezdu stojí na STK a s hotovou testací hledá s technikem výrobní číslo na rámu. Nebudeme vás napínat, číslo nenašli, někde tam asi je, ale i tak se akce zdařila a Jimbo nepojede bez papírů. Tak trochu s tím počítal, ale i tak je rád, že má všechno v pořádku.

Pátek, den odjezdu, byl opět v klasisckém stylu, všichni musí do práce, pořešit věci, rodinu, nacigánit vědchno na zidany….prostě stres. Jimbo si to ještě v týdnu před odjezdem okořenil instalací nových kufrů (protože ty původní prohrály souboj s Pírkovým GS v Tunisku) a dále úpravou lešení, čemuž pomohla Fidelova svářečka. Nakonec se však vše zdařilo a tři zidani ve složení Jimbo, Pírko a Don dorazili k nájezdové rampě v pražské Michli.

Don ještě ani nestihl zhasnout motor své ČZ 350, když k němu přispěchal místní eisenboňák se slovy “Prosím váš techničkák!” Jasně, my víme, proč to chtěl, musí si ověřit, že jeho zidan má v TP uvedenou nejvyšší rychlost minimálně 120 km/h. Je to proto, že vlak jede vysokou rychlostí a dopravce se tak chrání před případným poškozením vozidla v průběhu přepravy, protože vozidla jsou přepravována v otevřených vagonech. Ale ten způsob, instantní nátlak na předání dokumentů, jako kdyby nebylo dost času nás překvapill. Don se na položený dotaz zmohl jen k odpovědi: “Ahoj.” Samozřejmě svým vysoce příjemným tónem. Danou rychlost v TP samozřejmě má, jeho zidan nejede na autovlaku poprvé.

S přemotivovaným uhrovatým šotoušem jsme si ještě zažili spoustu dalších zábavných situací, ale všechno se povedlo na jedničku. Zidany jsou zakurtovány na vagonech a my jsme už na cestě k našim východním přátelům.

Ve vlaku jako obvykle potkáváme skupinky dalších cestovatelů. Máme tu chlapy z Reichu, kteří mají v plánu cestu přes Rumunsko, Srbsko a Albánii do své domoviny. Také s námi jedou borci, co budou na Šíravě sportovně chytat ryby, kterým nepustili kamaráda s VW T5 Multivanem na vlak, protože byl moc široký a vysoký. Taky tu máme spoustu dalších zidanistů, takže o zábavu i témata k diskusi je postaráno.

No a k té cestě? Co si asi tak myslíte, že nás před odjezdem napadlo… modří už vědí… stejně jako v roce 2024, pojedeme se podívat na Ukrajinu. Sic je to země válkou zužovaná, my je zajedeme podpořit. Jak dlouho tam budeme? Kudy pojedeme domů? Kdy přijedeme? To jsou sice relevantní otázky, ale ani my na ně zatím nemáme odpověď.