Rubrika: Zidan Tours

Dopoledne se náš zidnaský gang rozdělil na dvě frakce. Plavecká skupina Delfínek, ve které byl Jimbo a Pírko, a horolezecký kroužek Kamzík, ve které byl Manďák a Don Magneton. S Vojtou jsme měli v plánu vyrazit na horu Svatý Jura, která je druhou nejvyšší horou Chorvatska. Jelikož kluci z Delfínku byli na Svatém Jurovi již několikrát, tak si užívali u moře na pláži v Podgoře.

Kroužek Kamzík vzal své horalské Zidany směrem k vrchu Svatého Jury. Asi v první čtvrtině jsme narazili na dva borce z Břeclavi. Na Zdendu se svou Yamahou a Petra s Jawou 350/640, stejný model jaký mám já. S klukama jsme jeli společně do půlky vrchu kde byl skleněný most klenoucí se nad sto metrů vysokou skalní stěnou.

Petr měl velmi osobitý styl jízdy – za jedna, plný plyn a odrážedlo. Na rady Oberzidantechnika nedbal, a tak se Kamzíci museli s novými přáteli brzy rozloučit. Naše stroje se statečně vyJawili z 0 až do 1769 metrů nad mořem. Proběhlo focení a zírání do krajiny, následně se mi nedařilo odlepit zidan ze stojanu, protože jsem stál směrem do prudkého svahu. Záchránil mě až náhodný kolemjdoucí, kterému stačilo říct „just push“ a se slovy „thank you, you saved my life“ jsem šlápnul na zmizík. Super krouceným sjezdem jsme dokroužili za Delfínky na pláž. Zase jsem trochu vypiloval svůj styl jízdy, za chvilku dávám koleno jak nic. Dokonce i Oberzidantechniker mě pochválil!

Delfínci spokojeně pokuřovali na pláži, pili bosenské pivo Tuzlansko a smažili své břichy na slunci. Díky tomu teď vypadají trochu jako rajčata a teplo z nich sálá všude okolo.

Všichni se důkladně ošplouchli, oslunili, naobědvali a Kamzík s Delfínkem se tak zase spojil do čtyřčlenného zidan gangu.

Čekal nás návrat do Bosny s malou přestávkou. Na doporučení chorvatského zidanisty Mariana jsme se zastavili u Červeného jezera, které je zajímavé především tím, že není červené, ale je 255 metrů hluboké a od hladiny na vrchol skalní stěny činí výška 273 metrů. Tedy celkem ode dna k oblakům 528 m. Dnešním cílem bylo jezero Buško v Bosně, kde jsme se vycigánili.

Teď sedíme s pivkem ruce a prostě jen jsme.

Dnes byla vznesena otázka co dělat, když jsme o proti našemu plánu napřed. Neptejte se, jaký máme plán nikdo ho totiž nezná. Napadlo nás, opustit Bosnu a jet se vykoupat k moři do chorvatské Makarské.

230 kilometrů je na naše Zidany vcelku slušná porce, ale po asfaltových silnicích to jde celkem snadno zvládnout. Jsme si mysleli… po ani ne třech kilometrech se z příjemného asfaltu stal 20 kilometrů dlouhý zmar a hrůza v podobě štěrku a výmolů. Musí se uznat, že naše Zidaní parta nabrala zkušenosti a terénem jsme projížděli o poznání rychleji. Místo rychlosti želva bylo přeřazeno na rychlostní stupeň křečka Džungarského.

Dnešní mezizastávka proběhla ve městě Sćit, které je zároveň poloostrovem na jezeře Ramsko.

Po natankování PHM už nezbývalo, naž uhánět na Makarskou rivieru! Po průjezdu stáních hranic nás na chorvatské straně po cca 6 kilometrech předjel domorodec, zastavil naši rozjetou koupací (v potu) partu a lámanou němčino-chorvatštinou nám sdělil, že jeho první motorka byla Jawa, a že nás zve na pivko. Zjistili jsme, že borec se jmenuje Marian, je místní obkladač, nábytkář a bůh ví co ještě, a k tomu milovník Zidanů. Po příjemné hodině s Marianem jsme po dvou Ožujskách pokračovali do Makarské, kde jsme obsadili kemp Riviéra.

Teď sedíme s Morganem v ruce u moře a hledíme vstříc dalším dnům.

Tak a půlka pobytu za námi…

Včera jsme ve městě Mostar našli příjemnou hospodu s živou hudbou a návrat se tak odehrál až ve tři ráno přes kebab stánek. Z toho důvodu odjezd z kempu proběhl kolem 12 hodiny.

Naší první zastávkou byl pramen řeky Buny, která vyvěrá přímo ze skalního masivu. Bohužel přístup k prameni byl zpoplatněn 10 bosenskými markami, a to jsou přeci jen 4 místní pivka. Na pramen je stejně vidět z přilehlého mostku. Hned vedle pramene se nacházela restaurace, kde jsme si dali pauzu na oběd.

Dalším cílem naši cesty byl 33 metrů vysoký kříž nad městem Mostar na hoře Hum, který je místní dominantou. Je vidět skoro z každého místa v Mostaru.

Následně jsme se vydali na trasu TETu (Trans euro trail), což je část speciální trasy pro adventure zidanění. TET objíždí celou Evropu ve skrze terénem mimo běžné cesty. Což předznamenává, že na takové cesty je potřeba speciálního zidanu. Pojďme si říct pravdu, naše zidany to zvládly na jedničku, i když to byl boj s povrchem plným štěrku, výmolů a velkých kamenů. Část trasy, která byla námi vybrána, činila asi 20 kilometrů a strávili jsme na ní tři a půl hodiny jízdy. No, jízdy…spíš spojkování, driftování a cvakání dvojky drátu mezi půlkami. Ve třetí čtvrtině jsme potkali sraz místních nadšenců do offroadů, kteří tam měli brutální party. Tyhle kluky jsme posléze potkávali na cestě, když odjížděli ze srazu či se na něj vraceli. Všichni uznale pokyvovali hlavou, troubili a mávali nám.

Po absolvování stezky odvahy, byl cíl jasný, jezero Blidinje, u kterého jsme se hezky po našem vycigánili a teď s pivkem v ruce pozorujeme jeho klidnou hladinu.

V 7:50 ráno nás probudila odjíždějící parta zidanistů ze včera. Už jsme skoro odcigánění a připravujeme se na odjezd, když tu náhle slyšíme vrtulník. Za nedlouho se objeví nad korunami stromů, tak jej sledujeme a Jimbo uznale poznamená, že se jedná o vojenský vrtulník jednotek EUFOR. V tu chvíli přiletí nad hotel Igman a začne se z něj slaňovat vojcl na střechu rozbité budovy. A hned za ním druhý. Následně nad námi pilot udělal otočku, vojáky vyzvedl a letěl pryč. Na Igmanu byl kde kdo, ale tohle vidět, to se jen tak někomu nepoštěstí.

Chvíli na to jsme se doodcigánili a vyrazili na nedalekou horu, kterou nám doporučili kluci z druhé party. Prý tam vede asfalt. Omyl. Opravdu jsme se snažili vysápat na cca 2000 metrů vysokou horu, ale podmínky ostrého stoupání a hluboké vrstvy štěrku byly těžce mimo limity našich zidanů. Tak jsme to radši obrátili a pokračovali k jezeru Boračko.

Museli jsme vystoupat pres pohoří až do výšky 1653 metrů nad mořem, což je výše než nejvyšší bod v České republice, tedy špička vysílače na hoře Praděd, která se nachází v 1637,5 metrech nad mořem.

Chcípli jsme motory a zdarma sjeli k jezeru Boračko bez pomoci koňských sil našich Zidanů. Neboj mami, i bez nastartovaného motoru Zidan brzdí.

U jezera jsme do sebe naházeli mješano maso a jezero zůstalo nevyfoceno… tak si přestavte krásnou průzračnou vodní hladinu zařízlou do vysokých skal, které jsou poseté jehličnany. A nebo si to prostě vygooglete.

Kilometry ubíhaly okolo řeky Neretvy jejíž meandry nás zavedly do města Mostar do kempu Neretva. Tři kilometry pěšky od kempu jsme navštívili jeho centrum a přešli znovupostavený Starý most, jehož původní dvojče z roku 1567 bylo zničeno chorvatskou armádou při bosenské válce. Teď, jako obvykle, sedíme v hospodě a s pivkem v ruce a rozebíráme náš cestovní plán na další dny.