Rubrika: Zidan Tours

Ráno začalo zvostra, jelikož jsme si mysleli, že nás mohla ráno probudit hraniční policie. V 7 hod. nás tedy překvapilo zastavení auta, cvakly dveře, ale nic se nedělo. Zvědavost nám nedala, a tak jsme vylezli ven a zjistili, že to jsou místní rybáři, kteří jdou lovit do místní řeky. Díky tomu jsme byli vzhůru již v 7:30 a naše výprava mohla vyrazit lehce po 8:30 na průzkum místních opuštěných tunelů, které spojovaly Bosnu s Chorvatskem v minulých dobách.

Po lehkém průzkumu tunelů jsme vyrazili prohlédnout si místní opuštěnou železniční stanici a poté jsme směřovali na sever Bosny. Po překročení bosensko-chorvatské hranice jsme se vydali na místní opuštěný pomník na Petrově hoře. Tato gigantická betonová stavba byla mnoho let opuštěná a za tu dobu značně zchátrala. Místní obyvatelé v minulosti rozebrali její nerezový plášť, protože nerez je zde velmi ceněn, což dalo vzniknout krásnému urbexu. Přes zákaz vstupu jsme prozkoumali budovu od spodních pater, které byly opravdu strašidelné, až po vršek, který je v současné době používán jako vysílač mobilního signálu.

Po této návštěvě jsme směřovali do Rakouska, konkrétně do Štýrského Hradce. Cesta byla dlouhá a do kempu jsme dorazili až kolem 9. hodiny po nájezdu zhruba 430 kilometrů. Přestože kemp byl obsazen, na vrátnici jsme nikoho nenašli, takže jsme se ubytovali a ráno uvidíme, jak to dopadne. Při teplotě 13°C jsme se rozhodli dnešní večer zakončit brzy, abychom mohli zítra v plné síle pokračovat naší cestě.

English:

The morning started briskly because we thought the border police might wake us up. At 7 a.m., we were surprised by a car stopping, the doors clicking, but nothing happened. Curiosity got the better of us, so we got out and found that it was local fishermen heading to the nearby river for their catch. Thanks to this, we were up by 7:30, and our expedition could set out shortly after 8:30 to explore the local abandoned tunnels that once connected Bosnia to Croatia in the past.

After a light exploration of the tunnels, we went to see the local abandoned railway station, and then we headed north in Bosnia. After crossing the Bosnian-Croatian border, we visited the abandoned monument on Petrova Mountain. This gigantic concrete structure had been abandoned for many years and had deteriorated considerably over time. Local residents had disassembled its stainless steel shell in the past because stainless steel is highly valued here, giving rise to beautiful urbexing. Despite the no-entry signs, we explored the building from the lower floors, which were truly eerie, to the top, which is currently used as a mobile signal transmitter.

After this visit, we headed to Austria, specifically to Styria. The journey was long, and we arrived at the campsite around 9 p.m. after covering roughly 430 kilometers. Although the campsite was occupied, we found no one at the gate, so we settled in, and we’ll see how it goes in the morning. With a temperature of 13°C, we decided to end the evening early so that we could continue our journey tomorrow with full energy.

Dnešní ráno začalo bez Zdendy smutně. Den jsme započali tím, že jsme se vykoupali v místním jezeře, které mělo osvěžujících odhadem 15°C. Po koupání jsme si dvě hodiny odpočinuli na pláži, čekajíce, zda bude pist opraven.

Nakonec jsme se rozhodli balit a vyrážíme směr sever. Cesta byla klikatá, plná ostrých zatáček, vedoucí nádherným lesem. Po cestě jsme projížděli různorodou krajinou: od savan přes roviny podobne Texasu až po kopce plné drobných keřů. Tato rozmanitost krajiny nás skutečně uchvátila. V průběhu dne jsme zjistili, že Zdena svůj boj prohrál.

Smutní, ale s odhodláním jsme pokračovali v cestě domů. K obědu bylo klasicky: maso, salát a chleb. Při finální etapě cesty do naší dnešní destinace jsme narazili na zanedbané silnice, což nám už tak radostné nepřišlo. Ale vytrvali jsme a těsně před západem slunce dorazili na naše kempingové místo u řeky, kterou bych opravdu nazval ledovou. V rámci zkoumání jsem vodu otestoval a teplota byla opravdu hranicni. Nyní sedíme bez signálu a plánujeme, kam se vydáme zítra

Mezitím Zdenda v Černé Hoře.

V 10 ráno jsme přišel na dílnu a moje Jawa byla hotová, rozloučili jsme se s Lucijou a s její rodinou sedl na motorku a jel za klukama po devíti kilometrech mojí jízdy bohužel přestal znovu pracovat motor a táta od Lucijia pro mě přijel s odtahovkou. Na dílně jsme zjišťovali co se dá dělat, ale bohužel problémy s motorem jsou větší než se zdálo a museli jsme zavolat do pojišťovny, že to neopravíme.

Následně probíhala komunikace mezi mnou a pojišťovnou, jak repatriovat motorku s věcmi a mě do Prahy nebudu vás zatěžovat zdlouhavými a nudnými informacemi o vyjednávání, závěr je takový že motorka příští týden vyráží směr do Prahy a Já letím přes Vídeň domů zítra ráno.

Než uzavřu dnešní Zideníček, rad bych tu zanechal pás slov k Lucija a její rodině.

Lucija je mladá žena, která se ničeho nebojí studuje v Německu inženýrství v rámci autoprůmysl. Ta holka od mala pomáhá takový v dílně vyzná se v autech líp než kde jaký chlap a má mladý moderní smýšlení o světě. Vládne perfektní angličtinu a němčinu. Prostě člověk, který mě na celé trase překvapil nejvíc ze všech. Zároveň má perfektní rodiče a cela jejich rodina mi velice pomohla s ubytováním a řešením věci okolo mého odletu. Původně jsme si myslel, že o Černé Hoře toho moc nenapíšu, ale poznal jsme tu skvělou rodinu a to je výborná vizitka Černé Hory.

Teď sedím v hotelovém baru s pivkem ruce a plánují co si dám doma k obědu.

English:

Today’s morning began sadly without Zdena. We started the day by taking a dip in the local lake, which had a refreshing estimated temperature of 15°C. After the swim, we rested on the beach for two hours, waiting to see if the motorcycle would be repaired.

In the end, we decided to pack up and head north. The road was winding, full of sharp turns, leading through a beautiful forest. Along the way, we passed through diverse landscapes: from savannas to plains resembling Texas, to hills covered in small shrubs. This landscape diversity truly captivated us. During the day, we learned that Zdena had lost her battle.

Sad but determined, we continued our journey back home. Lunch was the usual: meat, salad, and bread. During the final leg of our journey to today’s destination, we encountered neglected roads, which didn’t bring us much joy. But we persevered, and just before sunset, we arrived at our campsite by the river, which I would truly describe as icy. In my exploration, I tested the water, and the temperature was truly borderline. Now, we’re sitting without a signal, planning where we’ll head tomorrow.

Meanwhile, Zdena in Montenegro.

At 10 in the morning, I arrived at the workshop, and my Jawa was ready. We said goodbye to Lucija and her family, and I hopped on the motorcycle. After about nine kilometers of my ride, unfortunately, the engine stopped working again, and Lucija’s dad came to pick me up with a tow truck. At the workshop, we tried to figure out what to do, but unfortunately, the engine problems were more significant than they seemed, and we had to call the insurance company because we couldn’t fix it.

Subsequently, there was communication between me and the insurance company about repatriating the motorcycle with my belongings, and I won’t burden you with lengthy and boring details of negotiations. The conclusion is that the motorcycle will be heading to Prague next week, and I’m flying home via Vienna tomorrow morning.

Before I close today’s diary, I would like to leave a few words about Lucija and her family.

Lucija is a young woman who is not afraid of anything. She studies engineering in Germany, focusing on the automotive industry. Since childhood, she has been helping in the workshop and knows more about cars than most guys, with a young and modern worldview. She speaks perfect English and German. She was the one who surprised me the most throughout the entire journey. At the same time, her parents are wonderful, and their whole family greatly helped me with accommodation and solving matters related to my departure. Originally, I thought I wouldn’t have much to say about Montenegro, but I got to know this great family, and that’s a fantastic endorsement for Montenegro.

Now I’m sitting in the hotel bar with a beer in hand, planning what to have for lunch at home.

Ráno proběhlo v celku rychle jen, Jarda si ještě doupravoval řetěz na motorce a mohlo se vyrazit.

Ujeli jsme cca 30 kilometrů a moje Jawa zničeno nic ztratila výkon a zastavila se, dotlačili jsme jí k blízké pumpě a začali řešit co se stalo. Zkušenost nám pravila, že by to mohla být nejspíš příliš bohatá směs (Hodně vzduchu v benzinu) a že by mohl být propálený píst, při kontrole svíčky, která byla roztavená už se jednalo o téměř jistotu. Jelikož jsme neměli nářadí na sundání hlavy motoru, tak byl sundán výfuk a před otvor do motoru bylo vidět na píst, ve kterém byla cca centimetr velká díra.

Bylo nám, jasné, že tohle sami nezvládneme a tak jsem si přivolal asistenční službu. Nevěřili jsem tomu, že zde bude možnost náhradního dílu, jelikož Jawa servis není po světě, tak běžný. Přijela pro mě odtahovku s pánem a jeho dcerou, která uměla perfektně anglicky. Nevěřil jsem, že Halina bude opravitelná a já budu s motorkou být repatriovaný domů, tak jsme kluky poslal dál na trasu aby se nezdržovali. Když byla Halina odtažena do servisu, tak se tam zjevil borec, který by snad mohl mít díly na Jawu.

Po hodinách čekání a zjišťování jestli náhradní díly budou k sehnání, se ukázalo, že zítra dopoledne bude Jawa provozu schopná. Jak jen to bude možné, tak zbytek našeho tour gangu doženu.

Následuje pokračování od kluků.

Po obědě jsme se s Zdendou rozloučili a vydali se směrem k Bosně. Zvolili jsme nejbližší trasu, která vedla mimo civilizaci. Cesta byla klikatá, plná krásných zatáček. Při příjezdu na bosenské hranice jsme s údivem zjistili, že tento přejezd jsme v minulosti již využili.

Okolo páté hodiny večer jsme se vydali směrem k Borčickému jezeru. Avšak s přibývajícím večerem se nám cesta zdála poněkud dlouhá. Rozhodli jsme se proto vydat k místnímu jezírku, které se však ukázalo být nepřístupné. Nakonec jsme zvolili terénní cestu, která byla opravdu zvláštní. Střídala se na ní šotolina s asfaltem první kategorie. Cesta byla dlouhá 30 kilometrů, a s přibývajícím večerem se postupně zhoršovala, až se nakonec změnila v terénní peklo.

V osm hodin večer, uprostřed tmy, jsme dorazili na asfalt. Poplácali jsme se po zádech, natočili krátké video a vydali se hledat místní kemp. Ačkoli zde byly tři kempy, všechny byly zavřené. Nakonec jsme přenocovali na místní pláži a vydali se vstříc vstřebávání nezapomenutelných zážitků.

English

In the morning, things went relatively quickly; Jarda made some adjustments to his motorcycle, and we were ready to go.

We had covered about 30 kilometers when my Jawa suddenly lost power and came to a halt. We pushed it to a nearby gas station and started to figure out what had happened. Our experience suggested it might be a too rich fuel mixture (too much air in the gasoline), and a check of the spark plug, which was melted, almost confirmed it. Since we didn’t have the tools to remove the engine head, we took off the exhaust, and through the opening into the engine, we could see a hole about a centimeter in size in the piston.

It was clear to us that we couldn’t handle this ourselves, so I called for roadside assistance. We weren’t very optimistic about finding spare parts here because Jawa service centers aren’t common worldwide. A tow truck arrived with a man and his daughter, who spoke perfect English. I didn’t believe Halina (my Jawa) would be repairable, and I would have to be repatriated home with the bike. So, I sent the guys ahead on the route to avoid them getting delayed. When Halina was towed to the service center, a guy appeared who might have spare parts for the Jawa.

After hours of waiting and checking if the spare parts would be available, it turned out that Halina would be roadworthy tomorrow morning. As soon as possible, I’ll catch up with the rest of our tour gang.

Now, let’s continue with the story from the guys.

After lunch, Zdeněk and I said goodbye and headed toward Bosnia. We chose the nearest route, which led us away from civilization. The road was winding, full of beautiful turns. When we arrived at the Bosnian border, we were surprised to find that we had used this crossing before.

Around 5 o’clock in the evening, we set out for Lake Borčičko. However, as the evening progressed, the road seemed somewhat long to us. We decided to head to a local lake, which turned out to be inaccessible. Finally, we chose a dirt road, which was quite peculiar. It alternated between gravel and top-notch asphalt. The road was 30 kilometers long, and as the evening advanced, it gradually worsened until it turned into off-road hell.

At 8 o’clock in the evening, in the middle of the darkness, we reached the asphalt. We patted ourselves on the back, recorded a short video, and set out to find a local campsite. Although there were three campsites in the area, they were all closed. In the end, we spent the night on the local beach and embarked on the journey of absorbing unforgettable experiences.

Rychle, rychle zabalit a vyrazit! Spíme přímo pod národním Parkem Theth a vede skrz něj divoká cesta, která nic neodpouští. Přes Theth nás čekalo neskutečných 50 kilometrů, kdy jsme vystoupali až do 1650 metrů nad mořem. Začátek cesty připomíná světově známou Bolívijsou cestu Yungas neboli cestu smrti. Silnice plná štěrku, velkých kamenů a louží, byla z jedné strany zařezaná do hory a zadruhé strany se nacházela propast několik set metrů k řece. Postupně se ráz cesty s výškovými metry změnil, kdy řeka a samotné údolí bylo v nedolehnu a ošlehal nás silný vítr. Po vystoupáni k maximální nadmořské výšce začala cesta klesat a ubírat se k významné turistické destinaci Blue eye.

Theth nám nic nedal zadarmo, jelikož je to cesta pro opravdové offroadové fajnšmekry. Jarda svalil v zatáčce motorku na kluzkých kamenech. Vojta při sjezdu zavadil o šutr a zlomil si hlavní stojan. A já jsem o kus velkého kamene utrhl kufr z lešení, který byl provizorně zajištěn gumicukem. Naštěstí všechny trable se nám staly v nulových rychlostech.

Bylo rozhodnuto, že si dáme oběd u Blue eye v místní turistické restauraci. U číšníka byl objednán tradiční set předkrmů a hlavních jídel. Nejdříve se snažil objednávku zapamatovat a pak si přinesl papír a začal si to psát. Číšník zmizel a řekl nám, že pití si můžeme brát z lednice. Po hodině čekání jsme se ptali, kdy nám jídlo hodlá odnést na stůl. Anglicky bohužel nemluvil a musela nám dělat překlad jeho asi 12 létá dcera, kdy nám říkala, že objednávku nemají a že na to zapomněl. Snažila se nám tvrdit, že za pět minut nám jídlo přinesou, jen jim musíme říct co jsme si objednali. Na to Jarda kontrolovali, že nemáme čas a že chceme slevu aspoň na pití, což se číšník začal rozčilovat a Jarda mu řekl, že za to čekání mu nezaplatíme. K našemu překvapení to číšník přijal a odešli jsme.

Čekal nás ještě přejezd hor, který byl plných klikatých silniček s panoramaty, jak z obrázku. V nově postavené horské restauraci, kterou si šlo lehce splést s moderní evropskou restaurací, byl utišen náš hlad.

Plán byl jasný dorazit do Kopliku, opravit můj box a Jardovi, k té příležitostí, natáhnout řetěz. Jelikož bylo sedm večer moc jsme nedoufali, že ne nám podaří najít nějakou dílnu, ale štěstí se na nás usmálo, když Jarda z volal pojeďme támhle. Byla tam dílna s majitelem, který se chystal zavřít. Po poměrně krátkém laborovaní byl z mého boxu vylomený zámek odmontován a box se zajistil silným drátkem na což přišel Jarda. Hned na to se napnul Jardův řetěz. Když jsme chtěli majiteli díly dát nějaké peníze řekl nám, že má dnes vyděláno a popřál nám hezkou cestu. Bylo to od něj velice milé a tak jsme mu aspoň nechali na památku naši nálepku. Říkali jsme mu že píšeme on-line deník a může si ho přečíst na což nám odvětil, že na tohle nemá čas.

Poslední kilometry nás zavedli na Albánsko Černo horskou hranici, než jí protneme, tak bychom rádi shrnuli Albánii našima očima. Je to země mnoha rozporů, vidíte tu bohatství, které je lokalizováno do drobných bodů, ale zároveň chudobu na každém rohu. Mladí lidé vypadají, že se snaží s budoucností své země něco udělat, mají celkem velkou znalost angličtiny a věnují se svým živnostem. Velice nás zajímalo, proč v Albánii je tak preferovaná značka Mercedes. Zjistili jsme, že je to z historické zkušenosti, jelikož Mercedes bylo jediné auto, které zvládalo místní kamenité cesty a díky tomu je Mercedes národním vozem. Další věc co nás zaujala, že místní vozy byly celkem luxusní na to, jak je na tom Albánská ekonomika špatně. Bylo nám řečeno, že auto je tu status, můžete žít pod mostem, ale musíte mít reprezentativní vůz. Zároveň místní nám říkali, že ty auta jsou v hrozném stavu a že nakonec v nich najezdí málo kilometrů a v nízké rychlosti, což se nám potvrdilo většinou jeli řidiči třicet. Nízký nájezd kilometrů má asi spojitost s cenou benzínu, který se tu pohybuje 44 Kč na litr. Za zmínku stojí, že cena benzínu je podstatě všude stejná. Mysleli jsme si, že se jedná o státní regulaci, ale opak byl pravdou. Pumpaři vykupují benzin v přístavu a všichni mají podobné ceny, jelikož není jiného zdroje.

Rychle se nám podařilo dostat do Černé hory již za tmy a během 20 kilometrů byl naši moto grupou objeven kemp, ve kterém, s pivkem v ruce, plánujeme cestu přes Černou horu do Bosny a Hercegoviny. V dalších dnech se nám trochu zvětší tempo navštívených zemí, jelikož chtě nechtě se pomalu vracíme do naši domoviny.

English:

„Hurry, hurry, pack up and go! We’re sleeping right under Theth National Park, and there’s a wild road leading through it that forgives nothing. We faced an incredible 50 kilometers through Theth, climbing up to 1650 meters above sea level. The start of the road resembled the world-famous Bolivian Yungas Road, also known as the Death Road. The road was full of gravel, large rocks, and puddles, carved into the mountain on one side and with a steep drop of several hundred meters to the river on the other side. As we gained elevation, the river and valley disappeared, and we were hit by strong winds. After reaching the maximum altitude, the road began to descend towards the popular tourist destination, Blue Eye.

Theth didn’t give us an easy ride; it’s a road for true off-road enthusiasts. Jarda tipped his motorcycle in a slippery turn on the rocks. Vojta hit a boulder while descending, breaking his main stand. And I accidentally dislodged a scaffolding box with a large stone, which was temporarily secured with a rubber band. Luckily, all these troubles happened at zero speed.

We decided to have lunch at Blue Eye in a local tourist restaurant. We placed an order for a traditional set of appetizers and main dishes with the waiter. At first, he tried to remember the order, then brought us paper and started writing it down. The waiter disappeared and told us we could get drinks from the fridge. After an hour of waiting, we asked when our food would be served. Unfortunately, he didn’t speak English, and his roughly 12-year-old daughter had to act as our translator. She told us they didn’t have our order and had forgotten about it. She tried to convince us that they would bring us the food in five minutes if we could just tell them what we ordered. That’s when Jarda pointed out that we didn’t have time and asked for a discount on at least the drinks. This made the waiter upset, and Jarda told him we wouldn’t pay for the wait. Surprisingly, the waiter accepted this, and we left.

We still had to cross the mountains, full of winding roads and picturesque views like from a postcard. In a newly built mountain restaurant, which could easily be mistaken for a modern European restaurant, our hunger was finally satisfied.

The plan was clear: reach Koplik, fix my box, and adjust Jarda’s chain. Since it was seven in the evening, we didn’t expect to find a workshop open, but luck was on our side when Jarda called and said, ‚Let’s go there.‘ There was a workshop with an owner who was about to close up. After some short tinkering, the lock on my box was removed, and the box was secured with a strong wire, as suggested by Jarda. Right after that, Jarda’s chain was adjusted. When we tried to give the workshop owner some money, he said he had earned enough that day and wished us a safe journey. It was a very kind gesture, so we left our sticker as a souvenir. We told him we were writing an online diary, and he could read about it, to which he replied that he didn’t have time.

The last kilometers took us to the Montenegro-Albania border. Before we crossed it, we wanted to sum up Albania from our perspective. It’s a country of many contradictions; you see wealth concentrated in small areas, but poverty on every corner. Young people seem to be trying to make a future for their country; they have a good command of English and are engaged in various businesses. We were curious about why the Mercedes brand is so popular in Albania. We found out it’s due to historical experience because Mercedes was the only car that could handle the local rocky roads, making Mercedes the national car. Another thing that caught our attention was that the local cars were quite luxurious despite Albania’s poor economy. We were told that having a car here is a status symbol; you can live under a bridge but must have a representative vehicle. At the same time, locals told us that these cars are in terrible condition, and they generally drive at low speeds, which we mostly witnessed as drivers rarely exceeded thirty. The low mileage probably has to do with the price of gasoline, which is around 44 Czech Korunas per liter, and it’s essentially the same price everywhere. We thought it might be a government regulation, but the opposite was true. Gas station owners buy gasoline at the port, and they all have similar prices because there’s no other source.

We quickly made it to Montenegro in the dark, and within 20 kilometers, our motorcycle group found a campsite where we plan to continue our journey through Montenegro to Bosnia and Herzegovina with beers in hand. In the coming days, our pace of visiting countries will increase slightly as we slowly make our way back to our homeland.“