Noc v chatce byla příjemná. Udělali jsme dobře, sic si nikdo deště nevšiml, zidany byly celé mokré, možná za to může jen silnější rosa. Ráno se víceméně všechno odvíjelo od toho, zda Jimbo bude schopen se vyhoupnout do sedla a vyrazit. Večer to totiž vypadalo, že se nedožije rána. Naštěstí se jeho stav díky medikamentům mírně zlepšil, spolykal další a v 10:30 se mohlo vyrazit.
Přes zastávku v informačním centru národního parku, kde jsme se snažili sehnat nějaké samolepky (nesehnali), vydal se zidanský kvartet směrem k jezeru Peručac. Jezero leží na řece Drině, která tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Omývá břehy těchto zemí od národního parku Tara až skoro k chorvatským hranicím na severu.
Zidani sjiždí za ne úplně pěkného počasí serpentiny ke hrázi jezera, je to sešup asi 800 výškových metrů až k vodě.
Dále už je cesta značně monotematická, dojíždíme až ke hraničnímu přechodu ve městě Bajina Bašta, který ale k překonání hranice nepoužijeme. Rozhodli jsme se, že ještě zůstaneme s Drinou a použijeme přechod asi o 60 km dále. Ve městě stavíme u jedné z Aptek. Je jich tu spousta, Srbové jsou totiž stejní pacienti jako třeba Ukrajinci nebo Rusové a mají lékárny na každém rohu. Jimbo zde kupuje tašku drog a po jejich užití se jede dál. Dalších 50 km utíká rychle, cesta je široká, plná zatáček, jen vyšinutí Srbové a jejich řidičské “umění” občas kroutí našimi hlavami.
“Co je tady učej v tý autoškole, to bych teda chtěl vidět,” okomentuje to Fidel. Na jedné z benzínek zkoušíme štěstí a Jimbo se vydává do shopu na lov MPZ. Poslední mu totiž zničil Ramiz i s kufrem v Albánii a Pírkovi ještě chybí. K úžasu všech byl úspěšný, přitom posledně bylo její sehnání velký problém.
Hranice u srbského města Ljubovija a bosenského Bratunacu na sebe nenechala dlouho čekat. Dron jsme si pro jistotu opět roztřetili v poměru Pírko – baterky, Fidel – ovladač a Jimbo – dron. Sice nepočítáme s nějakou větší perzekucí, ale štěstí přeje připraveným. Hraniční striptýz se nekonal, celkem hladce jsme o dvě razítka v pasech těžší opět na území rozhádáné federace.
“Mam hlad a chce se mi chcát,” lajnuje další plán Fidel hned za strážní budkou. Do Bratunacu vjíždíme už za mírného deště, bereme první slunečníky s nápisem “Café – Pizzeria Picollo”. Jen co usedáme, spouští se provazy z nebe. Opět nás překvapilo, že v této hospodě nenalévají žádný alkohol, je zjevně muslimská. Přitom bychom na hranici se Srbskem čekali spíše křesťany. Vůbec se nám zdá, že arabský vliv je v Bosně tak nějak pocitově silnější než býval. O to smutnější je, že v hospodě sice nemají pivo, ale na pizzu klidně vepřovou šunku dají. Tak jak to teda je?!
O srandovní vložku se postaral jeden z bosňáků, který koukaje na nás, tázavě se ptá: “Češka?”. Po pozitivní odpovědi vystřelí: “Kurva, piča!”
Na jídle trávíme kvůli nepřízni počasí asi 2 hodiny (ještěže tu to pivo nemají), nakonec se vzdáváme, šoupeme se pod slunečníky do šprcek (nepromoky) a vyrážíme směr Srebrenica. Modří, zejména starší čtenáři, už vědí, na co se jedeme podívat. Není to nic jiného než památník ve vesnici Donji Potočari mezi Bratunacem a Srebrenicí.
Pietní místo připomíná masakr, který provedli Srbové na samém sklonku války na Balkáně v červenci roku 1995. Za 20 dní byli příslušníci Vojsk Republiky srbské pod vedením generála Ratka Mladiče schopni vyvraždit více než 8000 mužů a chlapců.
Všichni byli civilisté a všichni muslimové a až na pár kusů všichni neozbrojení. Hnali konvoj s civilisty všemi směry a vraždili jak ručními zbraněmi, tak třeba i raketomety nebo granáty vhozenými do uzavřených skladů s muslimy. V Potočarech proto, že se zde nacházela základna OSN. Sám generál Mladič byl nejen za tyto masakry zatčen až v roce 2011, v rámci obžaloby byl souzen i za genocidní několikaleté obléhání Sarajeva. Definitivně odsouzen k doživotnímu trestu byl však až 8. června 2021! Dnes sedí za katrem v Haagu.
Původně jsme si říkali, že pojedeme ještě dále a více si prohlédneme památník a přilehlé stavby, avšak prší, Jimbovi je blbě a navíc všichni mrtví byli muslimové a my hlavami do koberců nemlátíme.
Vzhledem k počasí hledáme opět nějaké ubytování, na bookingu nám první nevyšlo, ale druhá chatička kousek za městem Vlasenica už na nás čeká i s majitelem. Bylo trochu tricky jí najít, neboť se nachází asi o 3 km někde úplně jinde, než je uvedeno na Bookingu. Ale stálo to za to. Chajda je postavená doslova nad potokem, je malá, ale luxusní. Připadá nám, že jsme tu první hosté po jejím vystavění. A tak tu ted sedíme s napranými nácky, Jimbovi už je trochu líp, tak pije pivo a čumil s ostatními. Rokujeme o tom, co budeme dělat zítra, už bychom se měli pomalu vracet směr domovina, předpověď počasí nevypadá dobře, a tak je možností spousta. Uvidíme ráno a podle toho se zařídíme.
Stav tachometru: 144 581 km
Najeto: 161 km
Stav čumila: 1,25 l a klesá
Jimbovo farmaceutické okénko:
Včera mě náhle přepadla při jízdě nějaká únava a slabost organismu. Po chvíli jsem si diagnostikoval rýmičku s horečkou. Jelikož jsem neprozřetelně nechal svou lékárničku v garáži, byl jsem odkázán na zásoby fetu spoluzidanistů. Don nabídl Modafen, se kterým nemám moc zkušeností a Ibalgin. Tyhle dva se prý nemají míchat, Modafen má silější účinek a nemělo by se po něm řídit. Já ale zidaním, takže volím jej, šlehnu si rovnou dva, a po nájezdu jedeme dále. V hypu jsem vydržel jakž takž do večera, kdy přišel dojezd, takže po zveřejnění Donova zideníčku jsem padl za vlast do postele, na noc to podpořil dvěma Ibalginy a potil se celou noc. Ráno nebylo nic moc, ale už to bylo trochu lepší, spolknul jsem další Modafenek a vyrazili jsme. Ten už na mě neměl takový účinek (asi jsem si měl vzít zase dva), a tak ho díky nejbližší lékárně podporuji Paracetamolem a kapkami do nosu. Pro jistotu ještě přikupuji krabičku Brufenu do zásoby, kdyby bylo třeba fetu více. Teď večer se pokusím do sebe už žádné medikamenty nervat, zkusím přežít pouze na čumících drogách.
Tak ještěže se v Potočari nestalo nic lidem…