Z důvodu deficitu zidanění, a taky z důvodu omezeného času, bylo třeba se dnes zase posunout o kus dál. Čekala nás vcelku dlouhá cesta, takže bylo dobré vyjet brzy. Povedlo se, už v 11:30 jsme nahodili motory a vydali se směrem zpět k naší domovině. Chtě nechtě nás opět čekala albánská dálnice, co není moc dálnice, ale naše zidanské duševní zdraví vylepšil opětovný průjezd přes Llogarský průsmyk. Jako cíl jsme vybrali poloostrov nad městem Durres. Nevíme, jak se jmenuje, ale leží na něm vesnice Drač. Na konci poloostrova má být spoustu bunkrů a hrad Rodoni. Mysleli jsme, že bychom se vycigánili na pláži mezi bunkry, avšak jsme byli zastaveni nějakým vrátným kousek od pláže a otočeni s tím, že tam nemůžeme. Nevíme proč, to nám sděleno nebylo. Snažili jsme se hledat nějaké kempy, Google mapy jich nalezly docela dost, ale v realitě neexistují, až na jeden. Jmenuje se Dioni-bar camping a je přímo na pláži.
Nyní si ctěný čtenář jistě představil nějakou z “instagramových” fotek se západem slunce, krásnou písčitou pláží, azurovou vodou a beach barem. Tak přesně takhle to tady nevypadá, písčitá pláž tu je, ale je na ní tolik bordelu, že člověk nedojde čistou nohou do vody, všude je tu smrad z hořících odpadků a na kráse nepřidají ani obrovská krvežíznivá hejna komárů co se zjevně rodí v nechutném žabinci hned vedle pláže, ze kterého jako bonus vytéká nevoňavá voda přímo do moře. Se slovy: “za takovej hnus odmítám platit” jsme do kempu ani nedojeli a vycigánili se v podstatě před jeho branou. Sice se nám tu vůbec nelíbí, je to suverénně nejošklivější místo, na kterém jsme dosud spali, ale už je pozdě a navíc má celkem strategickou pozici pro zítřejší výjezd do hor.
Dneska jsme však měli výborný pozdní oběd v nedaleké restauraci, dali jsme si grilované hovězí maso, jehož zvláštností bylo, že jsme si mohli dát minimálně půl kila. Všechno ostatní měli taky jen na kila. Takže objednávka zněla půl kila grilovaného hovězího a kilo salátu s chlebem plus dvě piva k tomu.
Fidel dnešek hodnotí těmito slovy. Dětem radši zacpěte uši i oči. “Jsem se dneska těšil, že najdeme nějakej pěknej plac, měl jsem radost, že jsme to ujeli celý. Uvaříme si dobrý jídlo s klobáskou, já si namažu řetěz, dám si pivo a půjdu spinkat, aniž by mě žraly nějaký kurvy. A místo toho tady dřepim uprostřed těchhle sraček a žeru čínskou polívku, jsem celej poštípanej, řetěz nenamažu, protože se mi zidan boří do písku, takže jediný, co mi zbylo, je to pivo, který je ke všemu teplý jak @!#?§.“
Neupadáme do depresí a těšíme se světlým zítřkům. Nutno podotknout, že laťka nebyla dneškem nastavena nijak vysoko.
Pivo máme ještě ze včera, čumila necháme asi čumět jinam.
Stav tachometru 128190, najeto 286 km, celková průměrná rychlost 66 km/h.
V půlce výletu má prý být bezpodmínečně rest day. Tak jsme ho udělali pro nás i pro zidany. Cigáníme stále ve stejném kempu Moskato na Livadh beach. Celou noc nás bodali komáři, a přestože ještě večer byl plán, že se pojedeme bez kufrů podívat na bývalou ponorkovou základnu Porto Palermo, nakonec se nám prostě nechtělo.
Jimbův zidan beztak potřeboval mírný servis. Například dolít olej, jelikož olej v jeho GS je jako Schrodingerova kočka. Člověk neví, jestli tam je, a i když to vypadá, že tam je, být tam nemusí. Zároveň i když to vypadá, že tam není, být tam může a rozhodně není jisté, kolik. Hladina na kontrolním okénku absolutně nereflektuje skutečnost, takže tam v jednu chvíli je i není zároveň. Dále bylo třeba utáhnout povolený padací rám, což bude potřeba po cestě ještě několikrát a další drobnosti způsobené nehodou.
Zbytek dne jsme věnovali válení na pláži, zchlazování se dle následujícího plakátu a očistě těla, duše i špinavého prádla. Mimo jiné se zdařilo nahrát video z boje BMW vs MB, příjemnou zábavu!
Zítra se zase vydáme vstříc albánským dálavám.
Piva je tu dosti, čumil čumí.
Stav tachometru jako včera, najeto 0, celková průměrná rychlost jako včera.
Včera proběhlo vše, co jsme slíbili, tedy oheň, pivo i čumil a jako bonus jsme se pokusili zapálit les, což se nám podle všeho nepovedlo. Ráno bylo tedy takové pomalejší, Fidel se probudil v hamace mezi stromy a Jimbo se pokusil si dát matraci tak, aby ho neprobudilo slunce. Což se povedlo jen částečně, protože slunce je v 10:30 už docela vysoko. Jelikož polovinu našich kufrů jsme včera vypili, odcigáňování nebylo zas tak náročné. Na cestu jsme vyrazili v ideální čas, pokud se chceš nechat usmažit zaživa.
Chtělo se nám k moři. Cesta k němu však byla dlouhá, koukali jsme, kolik má už Albánie dálnic! Dneska skoro 150 km. Zvolili jsme cestu přes Tiranu, Durres a Fier po dálnici do Vlore. Nedalo se nic dělat, to se muselo přežít. Ony ty albánské dálnice zas takové dálnice nejsou. Albánci se dělí na levoproudaře, pravoproudaře a středaře, ti jsou nejhorší, jelikož jsou naprosto nepředvídatelní (ne že by tedy ti ostatní byli). Jedou přesně uprostřed a když už nechají vlevo tolik místa, aby se dali předjet, stejně člověk nemá jistotu, že to nestrhnou na jednu nebo druhou stranu v tu nejméně vhodnou chvíli. Z toho samozřejmě pramení mnoho zábavných situací. Obzvlášť, když je na dálnici třeba křižovatka. Jimbo musel po cestě zastavit na odpočívadle, což je v podání Albánie takový ten malý výklenek, které u nás máme na dálnicích jen pro situace s porouchaným vozidlem. O odpočinek nešlo, málem mu uletěl kryt z kufru, který nelze na kufr připevnit jinak, než gumicukem, jež byl přepálen spaliny z výfuku.
Ve Vlore byl ideální čas, dát si něco do žaludku. Na rivieře vybíráme vhodný restaurant Riviera, Fidel pizzu, Jimbo rybu, oba salát. Z Vlore jsme pokračovali po pobřeží, nad nímž se ční vysoké hory, nejvyšší vrcholy mají více než 2000 m.n.m. Přes toto pohoří vede v cca 1000 m.n.m. Llogarský průsmyk, který je nutno projet směrem na Dhermi. Za nedlouho tomu už tak ale nebude, tunel je skoro proražen a na obou stranách hor připravují portály i okolní infrastrukturu. Zřejmě již v příštím roce se ze silnice vedoucí průsmykem stane minimálně používaná cesta, což je pro zidanistu ráj. Obzvlášť tady, člověk by si hlavu ukroutil, když má koukat na silnici, do zatáčky a ještě stíhat výhledy i horské masivy.
Když už nám i tahle cesta přijde únavná, zábavu rozvíří střelba. Ne jak je u nás zvykem z pistole, nýbrž z výfuků našich zidanů. Zdokonalujeme se.
Spíme v kempu přímo u pláže Livadh beach a koketujeme o tom, spát tu i zítra.
Dnešek byl dneškem dobra. Dobra hory, dobra cesta, dobra moře, dobra most, dobra vyhled, dobra kemp, dobra jidlo, dobra zidan!
Pivo jsme pokoupili, čumil čumí.
Stav tachometru 127 904 km, najeto 291 km, celková průměrná rychlost 69 km/h.
Dnešní den byl celkem ve hvězdách, absolutně jsme neměli tušení, co nás čeká. Spali jsme v cimře pro služebnictvo, rozuměj malé komůrce, kde spává Ramiz s jedním ze svých synů, když mají v chalupě hosty. Je to malá místnost se dvěma postelemi, kamny, jedním oknem, bez světla i bez zásuvek. Rozhodně lepší, než spát venku, byla tam fakt zima a ráno mlha. O probuzení se postarali na trek odjíždějící Rumuni a ani se s námi nerozloučili. Ovšem jeden z Ramizových synů, Riza, udělal k snídani vajíčka s rajčetem a přinesl nám je až do postele. Prostě nádhera, škoda jen, že venku stál zkriplený zidan. Pobalili jsme, Jimbo si hodil do věci do Ramizova auta, které jsme před tím museli vyslat z kopce, protože má KO baterii a nestartovalo. Nechal totiž asi zaplé světlo, to jedno, co mu zbylo. S Ramizem byla naštěstí řeč, takže dodal dokumenty k pojistce svého vozu a vypsal s Jimbem formulář o nehodě. Stejně to asi bude k ničemu…
Z chalupy jsme se vydali na cestu do Peshkopi, kde zidana prý vyřešíme. Celkem asi nejsme schopni spočítat, v kolika různých správkárnách jsme byli. V první se okolo zidana slétlo několik chlápků, všichni radili, ale spravit nedokázali. Ramiz zavelel, že tedy nejdřív zkusíme opravit ten zmačkaný kufr. Dojeli jsme do ulice, kde bylo všechno: klempíři, truhláři, soustružníci, lisy, ohýbačky…Nikde se k ničemu moc neměli, takže to probíhalo tak, že Ramiz vzal kufr a šel k prvnímu borci, co měl v garáži přidělanou starou kolejnici k nějaké desce, ten z ní shodil dosavadní práci a jal se mlátit dřevěnou palicí do kufru. Po chvíli uznale řekl, že je to velmi tvrdý materiál (to jsme pak slyšeli ještě asi 8x), a vzal kladivo. Něco málo vymlátil, pak mu to Ramiz sundal z kolejnice a zmizel někde ve víru průmyslové ulice. Od té doby jsme jej asi 30 minut neviděli, s obdivem jsme si prohlíželi práci soustružníka a povídali si s Rizou. Z čista jasna se zase zjeví a v ruce má něco, co připomíná víc hliníkový kufr než papír od salámu. Není to dokonalé, ale zkusíme to. Nejdřív je však třeba srovnat lešení, na které se kufr věší, je totiž celé hnuté do strany i s druhým kufrem, který kvůli tomu nejde pořádně otevřít ani zavřít.
Jedeme tedy do dalšího areálu na druhé straně města. Jedná se o několik polorozpadlých budov s pneuservisem na všechny samochody, opravnou polozidanů, několika Mercedesy, které si postupně bere příroda zpět a malou soustružnickou dílnou. Dle nás existuje jediná cesta, jak to trochu srovnat. Vzít kurtu, na jedné straně jí zaháknout za lešení a na straně druhé za něco jiného, stejně jako včera za sypač. Sypač se však v tomto areálu nenachází, co hůř, nemáme tu kurtu! Přispěchavší pneuservisák zkouší rovnání montpákou na zouvání pneu, vymlouváme mu to, pak někde vyštrachá montpáku na zouvání náklaďáku, což mu taky vymlouváme, následně přinese imbus, že lešení rozebere a srovná jinde, taktéž mu to vymlouváme, už bychom to nikdy nedali dohromady. Všemi směry se snažíme všem okolo stojícím radilům vysvětlit, že potřebujeme kurtu, kterou to prostě musí jít. Stále nás nechápou, až když se do toho vloží Ramiz a zjevně polopaticky mateřštinou vysvětluje to samé. Z hledání stále větších a větších montpák, se kterými to nejde, se přesouváme ke hledání kurty s ráčnou. V areálu je několik starých náklaďáků, rozpadlá ještěrka, míchačka z mixu (ano, toho náklaďáku), nekolik malých míchaček, ale kurta žádná. Nakonec nacházíme dvě ráčny, ale bez kurty! Ručička zoufalosti je zase v červených číslech, slunce pálí, je okolo poledne, zas máme hlad a jsme stále na mrtvém bodě.
Přece není možné, aby se v Albánii nedala ta kurta třeba koupit! Nakonec Ramiz se slovy “Jedu jí koupit” sedá do auta a asi za 15 minut se s ní vrací! Kurta není nová, bůh ví, kde ji najednou tak rychle sehnal. Zoufalost mírně klesá, zidana jsme přikurtovali za lešení ke lžíci z bagru, o kterou jsme jej lešením opřeli a začli ráčnovat. V tu chvíli jsme oba pochopili, proč tu nikde kurty s ráčnou nemají. Oni je nepoužívají, protože nevědí, jak se POUŽÍVAJÍ! Dvakrát starším fachmanům vysvětujeme, jak to funguje, jak tu kurtu zavázat a jak povolit ráčnu. Pak už to šlo ráz na ráz. Lešení se trochu srovnalo, takže už šel i druhý kufr otevřít, přejeli jsme zidanem do stínu a silou tam napasovali vyklempený kufr.
JeštěrkomixRadilovéZleva: Riza se učí s kurtou, zidan opřený o lžíci, Ramiz, Jimbo
Jde to! My snad odjedeme! Kufr sice nejde zavřít, ale co už, pochroumané víko přišpendlíme gumicukem, z Ramizova nabouraného medvěda přecigáníme věci a je to! Následně jsme ještě byli pozváni na oběd do nedaleké restaurace, před níž jsme se pak s Ramizem i Rizou rozloučili. Vyměnili jsme si telefonní čísla a konečně se vydali na další cestu. V centru města Jimbo zahlédl kancelář pojišťovny, u které má Ramiz pojištěného medvěda. Šel se tam zeptat, ale jediná pracovnice na anglická slova pouze krčila rameny. Tak nic.
Peshkopi a jeho okolí je opravdu nebezečný kraj, při výjezdu nás oba šílenou rychlostí předjíždí policejní Transporter T5 (bez majáků), aby se hned před Fidelem čelně střetnul s protijedoucím chudákem. Při tom ještě stihnul napálit do boku vozidlo v našem směru. Tuto čirou nefalšovanou idiocii místních strážců zákona sice nemáme na videu, ale v paměti nám zůstane vyryta hodně dlouho. Když už tady dělají prasárny a zabíjejí spoluobčany i fízlové, jak se člověk může divit, že doprava tady vypadá tak jak vypadá?
Ale konec dobrý všechno dobré! Jsme zase na cestě, sice stále trochu otřeseni a se zbastleným zidanem, ale vcelku!
Musíme kompletně předělat plány, jelikož naším největším nepřítelem nejsou místní řidiči (ti jsou až na druhém místě), nýbrž čas. Sice jsme chtěli pokračovat tak, jak bylo ještě včera v plánu, nicméně z ničeho nic se z hlavní cesty stala šotolina. Za normálních okolností bychom tuto změnu s nadšením přijali, ale hrozba povolení přidrátovaného vstřiku na Jimbově zidanu je bohužel větší než naše offroad touhy. Po dotazu okolo jedoucí albánky, jestli mluvíme italsky (bůh ví, co nám chtěla sdělit) otáčíme zidany a jedeme směr Tirana po silnici č. SH6. V jednom místě se z ní stává nová silnice SH61, na kterou jsme omylem neuhnuli, což se ukázalo jako vítaná chyba. Objevili jsme nejen luxusní silnici, ale hlavně luxusní cigánplatz v horách. Dneska tedy oheň, pivo, čumil a zítra? Bůh ví…
Stav tachometru 127 613 km, najeto 113 km, celková průměrná rychlost 72 km/h.
