Staré bistro nakonec posloužilo dobře. Okolo 4. ranní začlo kapat, takže bylo nutné vzít lehátka na ramena. Protože přes den nebyla možnost nakoupit nic k jídlu, museli jsme večer vzít za vděk multinacionální kuchyni: čínská polévka z Alžíru, majoránka z Německa, pepř z Kanárů a pár lžic těstovin ze Španělska společně se zbytkem Kandu z Čech.
Ráno bylo pak pro Jimba krušnější, protože včerejší hody mu způsobily silné žaludeční a střevní potíže.
“Ty vole, já jdu blejt,” ani to nestihl pořádně vyřknout poté, co se vrátil v 7:30 z lesíku. Pírkovi nic nebylo, ale Jimbo svolával jeleny asi hodinu. Pak usnul, pročež musel nabrat nějaké síly na cestu do Málagy. Ono to naštěstí tak nevadilo, protože v 8:00 začla k tomu všemu padat voda z nebe a do desíti to nepřestalo. Okolo poledne už bylo sucho jak na silnici, tak i v Jimbově útrobách. Po rozjetí zidana z kopce jsme opět naskočili do těch luxusních zatáček. Nebýt Granady a šíleného provozu v okolí nákupního centra, očividně i Španělákům vadí ty jejich časté siesty, nevyjeli bychom z nich ani na chvíli.
Už včera jsme se rozhodli, že když bude počasí, poslední den si náležitě užijeme! Mapy.cz (dáváme konečně pozitivní credit) navrhly cestu z Granady do Málagy mimo dálnici skrz několik pohoří zakončenou líznutím národního parku Montes de Málaga. Jak známo, monte není jen Honzíkův dezert od babičky, ale ve španělštině je to hora. Hlavu si můžeme ukroutit, jízda v takovém prostředí je super nebezpečná, ne kvůli zatáčkám či Španělům za volantem, nýbrž kvůli tomu, že oči koukají všude, jen ne na silnici.
Celý den se zdárně vyhýbáme dešti, asi modlení zabralo. Těsně před Málagou jsme odměněni impozantním výhledem na přímořské letovisko. Poslední kilometry brečíme do intercomu, že chceme ještě!
Kousek před skladem opuštěných zidanů připravených k transportu do domoviny Jimbo střílí z výfuku na pozdrav z letošní velké zámořské Zidan Tour naposledy.
Uvnitř nás vítá pracovník Motoboxu, ptá se, jak jsme se měli. Nevěřil by tomu… Zde se už jen převlékáme, bereme si to nejnutnější a dáváme zidanům poslední pomazání. Poté jsme náhle osiřeli. Místo motorů máme opět už jen nohy. Autobus č. 20 nám pomohl do centra, kde si dáváme první evropské jídlo – pizzu. S tou alžírskou se pochopitelně nedá srovnat, ale i tak bychom ještě v té Africe chvíli pobyli.
Cervezu máme, byť Jimbo se po dnešním ránu ostýchá, víno je zamčeno v zidanech. Večer dáme partičku ferbla a zítra musíme v 8 ráno na vlak, protože nám v 10 letí co? Protože nám v 10 letí letadlo, vole.
Stav tachometru 141480 km
Najeto: 193 km na 3 roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0 l
Opět malé technické okénko ohledně lodi, která nás vezla z Almérie do Oránu:
Jedná se o loď Almariya s domovským přístavem Limassol na Kypru. Dříve se ale jmenovala jinak.
Je to dvoušroubová motorová loď postavená v roce 1981 německou firmou AG Weser Seebeckwerft z Bremerhavenu. Délku má 153,4 metru, šířku 28,2 m, ponor 5,8 m. Pohání ji 4 kusy čtyřtaktních osmiválcových vznětových motorů Pielstick OC2-5L.
A těd to zajímavější. Jsme rádi, že jsme přežili dvě plavby přes Středozemní moře. Z lodního deníku:
22. listopadu 1980: Spuštěna na vodu, název Olau Hollandia. Jezdí mezi Holandskem a Británií až do roku 1989.
Listopad 1989: Přejmenována na Nord Gotlandia (tak jsme jí našli, Jimbo rozluštil starý nápis na trupu při čekání na nalodění). Jezdí mezi Gotland – Visby stále na severu. Už tou dobou byla ale zastaralá a trpěla četnými potížemi.
21. července 1996: Požár strojovny.
7. ledna 1997: Kvůli prodeji přejmenována na Nordlandia. Jezdí mezi Helsinkami a Tallinem pro Finskou společnost.
30. dubna 2003: Poškozený jeden z lodních šroubů.
28. října 2006: Náraz do pobřeží – díra v trupu nad čarou ponoru.
29. ledna 2010: Uvíznutí v ledu těsně nad Hellsinkami. Po 6 hodinách vyproštěna loděmi Superstar a Baltic princess.
12. února 2010: Opět uvíznutí v ledu. Pomohl ledoborec.
Leden 2013: Pouze nákladní doprava bez lidí.
29. března 2013: Vyřazena z provozu, zakotvena v Estonsku.
11. června 2013: Prodána a přejmenována na Isabella I. Dále se vydala na cestu do Almérie.
22. června 2013 dorazila do Almérie. Jezdí do Nadoru v Maroku
7. října 2013: dorazila do Řecka k opravě.
22. listopadu 2014: Dorazila do Batumi v Gruzii.
Leden 2016: Prodána společnosti Trasmediterranea z Limassolu, přejmenována na zatím poslední jméno Almariya
8. září 2017: Požár strojovny s 1668 cestujícimi na palubě chvíli po odplutí z Nadoru. Požár sice uhašen, ale odtažena byla po asi 6 hodinách zpět do přístavu, všichni zachráněni.
22. března 2020: Vyřazena z provozu a služby. I kvůli covidu.
Na trase Almérie – Orán dosud jezdí od Prosince 2021. Uvnitř vypadá otřesně, je vidět, ze o prostory se nikdo nestará. Nedělá se ani základní údržba, jako je vyčištění záchodů. Na svou dobu to mohla být celkem luxusní bárka, dneska už se člověk bojí nastoupit. Ale dovezla nás, tak asi bude jezdit dál…
