Po snídani se vydáváme na lanovku, která denně vozí návštěvníky na Mont Murdjadjo. Akorát dneska není ten den. Dneska mají plánovanou výluku. My se snad do žádné pevnosti nedostanem!
Volíme náhradní plán a po včerejší noční procházce se těšíme na město za dne. Alžírská města jsou takové obrovské nákupáky. S tím rozdílem, že mezi obchody se bydlí. Jednotlivé ulice jsou tematicky rozděleny do logických sekcí. Procházíme tak ulici plnou látek, pokračujeme ulicí se zeleninou, po cestě k nádraží je zase ulice s nářadím a náhradními díly na povozy všech kategorií.
V jiné ulici prodávají boty, jinde zase dámské oblečení. Jimbo má sen. Koupit si dišdašu, takovou tu dlouhou pánskou košili až ke kotníkům. Po celém dni procházení roztodivných živých ulic se v jednom krámku s veteší náhle zjeví ochotný pán a ukazuje, co všechno má. “Chci tuhle hnědou s tou kápí, ale větší, aby byla na mě,” zadává požadavek Jimbo. Hnědá bohužel nebyla, pouze bílá nebo černá. Pán doporučuje černou, má lepší kápi. Hned jí sundavá z věšáku a už ho do ní souká. Za 4 kila tu máme nového Ahmeda! “Oblíknu k tomu palestinu, doma přidám kalacha a budu tak otvírat dveře návštěvám,” plánuje zrozenec.
Pokračujeme přes trh s rybami, oblečením, živými šneky, které vám tu rovnou na ulici klidně porazí. Vůně masa, ryb, oliv a zeleniny se tu mísí s vůní čínského zboží z dovozu a mezi tím vším chodí místní nakupovat zásoby.
Bezcílně bloumáme těmi nejbizarnějšími místy, do kterých nás osud zavání, když se z úst Pírkových ozve známá věta: “Hele, tady maj chlast!” Z ničeho nic stojíme před prodejnou alkoholu, není tak zapadlá jako ta v Alžíru, není před ní ani tak velký šrumec. V klidu pokoupíme pár vín a trochu piva a s neprůhlednými taškami pokračujeme ulicí dál.
“Hele, to je hospoda!” zní opět z Pírkových úst asi 100 metrů od posledního vyřčení podobné věty. Byl by hřích, nezalézt do alžírské krijivky a neokusit místního pokrytectví. Ten chlast si nás prostě hledá sám.
Jako kluci jsme se rádi motali v hospodě, když tátové hráli mariáš. Takže když jsme se pak ve třinácti rozhodovali co dál dělat, kariéra profesionálních alkoholiků byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, ale my věříme, že když děláte věci pořádně, osud vám to vráti.
6 malých piv za 120 korun v arabském státě je toho důkazem. Obsluha, děd v pruhovaném tričku a námořnické čepici, který vypadá jak z Cesty kolem světa za 80 dní, ochotně nosí další. “Zavírají ve 2 ráno, máme překvapení pro Štěnovického cestovatele, který nemá tolik štěstí, tak mu trochu popustíme,” povídá Jimbo zjišťujíc otevírací dobu místní nalejvárny.
“Půjdem na hotel, najíme se, vypijem víno a půjdem sem, protože tady bude zábava,” promptně lajnuje večerní plán Pírko.
“Tak jsem tu,” píše zprávu Radim. Potkáváme jej v hotelu a už při pozdravu dostává do ruky plecháček místního vína.
Nenechte se zmást, my zas tak moc nechlastáme, jen tady z toho děláme trochu grotesku. Byla fakt challenge tu alkohol sehnat, máme radost ne(jen) z toho, že se trochu napijeme, ale hlavně z toho, že jsme to dokázali, a tak trochu svlékli arabský svět do naha.
A tak teď pijeme alžírské víno na pokoji a po cestě do baru si dáme něco k snědku, abychom tu neudělali moc velkou ostudu.
Piva i vína máme dosti, čumil už je off, večer to dokrmíme v hospodě. Uvidíme, kam nás osud zavede.
Stav tachometru 140999 km
Najeto: 0 km na 0 roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0 l
Doufám, že tě v dišdaše potkám „na západu slunce“ 😀
Jiste! 😀
Ta kosilecka je perfektni, konecne jsi nasel styl, kterej ti sedi :))))
Yes. Uz nebudu chodit v nicem jinym :))