Algeria, Tunisia 2026, Jour 13: Unsere Rommel

18. 5. 2026

Noc v 600 m. n. m. nebyla nejteplejší, ale naštěstí později večer přestalo foukat, takže i bez stanu bylo celkem teplo. Povedl se nám nevídaný úkaz. Nejen, že jsme ulehli okolo 23. hodiny, ale slunce nás vytáhlo ze spacáků už okolo 8:00. Díky tomu sedíme na nastartovaných zidanech kousek po deváté.

Ze včera máte slíbeno, že si dnes něco povíme o místě, kde jsme dnešní noc cigánili. Do těch hor na asi 20km offroad jsme totiž nejeli jen tak zbůhdarma. Této cestě se říká Rommel Piste a zde začíná Jimbovo historické okénko přímo v zideníčku. “Ty vole, ať to neni moc dlouhý. Ty lidi to vůbec nezajímá, tak ať to aspoň dočtou,” sejčkuje Fidel, když Jimbo nemá ještě ani v 1 ráno dopsaný tento text.

Historií alespoň trošku políbeným čtenářům už svitlo, ti ostatní budou určitě vědět, když k tomu uvedeme název Afrikakorps nebo jména Montgomery, Patton a v neposlední řadě Erwin Rommel. Právě po Pouštní lišce, jak se mu říkávalo, je totiž pojmenovaná cesta, kterou nechal za druhé světové války postavit. Vede přes nejvýchodnější část pohoří Atlas a sloužila v první řadě k zásobování. Jak jsme si řekli již v loňském zideníčku, v listopadu roku 1942 se vylodili spojenci v Maroku a Alžírsku. Dále táhli směrem na východ přímo proti Britům, kteří postupovali opačným směrem od El Alameinu v Lybii. Zákonitě se tedy s německými a italskými silami museli potkat v Tunisku. Skupina armád Afrika, jak se společné německo-italské síly jmenovaly, měla velmi výhodné postavení. Mohla být dobře zasobována z Itálie, která není po moři ani vzduchem daleko a protivníky po zemi držely přirozené hranice. Když se tedy spojenci přiblížili do Tuniska, z východní strany čekalo na Montgomeryho pohoří Matmáta a směrem od něj k moři Marethská linie, kterou vystavěli a opevnili Francouzi již před válkou. Z Alžírské strany se zase jednalo o dva hřebeny Atlasu, které nebylo možné jen tak překonat. Führer se tehdy nechal slyšet, že Tunisko tak může vzdorovat nekonečně dlouhou dobu.

Jednou ze stěžejních bitev byla ta, která se odehrála v Kasserinském průsmyku. Německá armáda zde byla opevněna a na Američany dobře připravena. Zde se tyto armády utkaly vůbec poprvé, stalo se tak v únoru roku 1943, tedy více než rok před vyloděním v Normandii. Relativně úzký průsmyk dal spojencům dost zabrat, obávaná děla ráže 88 mm na německých Tigerech jim nijak nepiřdala.

Zde plánek postupů vojsk pro lepší představu. Zdroj: https://ee.valka.cz/pages/dokument.php?id=779

Ale ať tady z toho teda neděláme hodinu dějepisu, Amíci dostali strašně na frak, avšak následná přítomnost generála Pattona způsobila, že Němci museli posléze ustoupit, navíc kvůli této bitvě propásli i možnost lépe vzdorovat Britům z východu.

Stejně jako oni jsme ustupovali i my skrze zmíněnou cestu přes hory. Dnes již přítomnost armády připomíná pouze německá preciznost, pořád je totiž z velké části tvořená tehdejšími betonovými panely s kamennou vyzdívkou. My už jen můžeme obdivovat schopnost v tak nehostinném kraji vystavět trasu, kochat se nekonečnými výhledy na všechny strany a představovat si, co všechno se tady vlastně událo.

Betonová cesta už samozřejmě není kompletní, její části si pomalu bere příroda zpět, ale i mimo panely se jedná o vcelku příjemnou šotolinu, kterou využívají i místní, kteří si tak zkracují cestu do blízkého města Redeyef. “Ty vole, tady je to 80 let a pořád to vypadá jako naše D1 ještě nedávno,” komentuje stav povrchu cestou dolů Fidel. Hned, jak spadneme na výškovou úroveň moře, najíždíme opět na silnici RN16, po které jsme jeli včera.

Čeká nás další zajímavý bod cesty – jezero El Jerid. Jedná se o největší solnou pláň nejen v Tunisku, ale na celé Sahaře. Zmíněná silnice vede asi 35 km rovně prostředkem tohoto jezera. Chtělo by se napsat vodní plochy, ale vody v něm moc není. Aktuálně už je skoro vyschlé, ale zejména okolo silnice jsou vykopané příkopy, kterými lehce proudí zbytky vody. Jak postupně vysychá, dá se z ní dobře těžit sůl. To připomíná i továrna na její zpracování, která je rovněž prakticky uprostřed tohoto jezera. Na jednom z kochů Jimbo neodolá a seběhne násep, aby trochu soli ochutnal. Nekecali, slaná je.

Díky našemu brzkému výjezdu je akorát tak čas na oběd. Potřebujeme natankovat, a tak stavíme v blízkém městě Kebili. Jimbo do svého GSa tankuje vždycky do prvního cvaknutí tankovací pistole. Ne, že by se do nádrže nevešlo benzínu víc, ale když se to stane, tak pak při opření zidana o fízla (terminus technikus – boční stojan) teče benzín z přepadu na zem. I zde by tankoval do prvního cvaknutí, to by ale ta pistole musela umět cvakat! Že automatický systém vypnutí toku benzínu do nádrže nefunguje mu připomnělo až to, když z nalévacího otvoru začaly stříkat erupce této “drahé” tekutiny. A tak byl zlitý zidan, tankvak, motor, kalhoty, boty i Jimbo. Ten ihned po vypnutí začal jezdit očima po okolí hledaje nejbližší dostupný hasicí přístroj. Katastrofa se naštěstí neudála, obsluhu čerpací stanice to absolutně nevyvedlo z míry. Z mokré rukavice si bez mrknutí oka převzala příslušný obnos a na dotaz, zda něco sleví za benzín, co si Jimbo neodveze, ani nic neřekla. “Tak si tu rukavici můžeš pak vyždímat do nádrže, až ti trochu klesne hladina,” odlehčuje situaci Fidel, když všichni se zájmem sledujeme, jak zidan čůrá přepadovou hadičkou benzín na zem, přestože stojí na centrálním stojanu a dít by se to rozhodně nemělo. V blízkém restaurantu si dáváme dle Googlu tu nejlepší pizzu v Tunisku (v Africe jsme zatím lepší neměli, tak mají třeba pravdu) a přemítáme o tom, kudy pojedeme dál.

V úvahu přichází dvě trasy – severní a jižní. Severní bude rychlejší, jižní pomalejší, ale zase se budeme moci zastavit skoro u Marethské linie. Rozhodnutí je jasné, historie už prý bylo dost, užijem si trochu srandy. Pálíme to dál po RN16 až skoro do přímořského letoviska Gabes, kde najíždíme na TAH1 (dálnice po pobřeží), abychom co nejdříve byli na trajektu. Ptáte se kam, protože víte, že zpět do Itálie plaveme až ve čtvrtek? To máte pravdu. Leckdo z vás tam byl letecky, užil si jistě krásné chvíle v hotelovém resortu. Ano, řeč je o snad nejznámějším a nejnavštěvovanějším ostrově v Tunisku. O Jerbě. Nás tyhle destinace moc neberou, jak jste si již stačili všimnout, nejsme běžní výletníci s igelitkami, my nelétáme letadlem, nýbrž jezdíme na zidanu. Nevynecháme ale příležitost dojet někam, kam většina krajanů létá, a tak předjíždíme dlouhou kolonu ostrovachtivých vozidel a po chvíli parkujeme na pány hned na prvním místě převozní bárky. Nic neplatíme, protože 30minutová plavba je pro zidany zdarma. Až se nám tomu nechce věřit. Ale není tolik divu, na lodi turisty moc nepotkáte a místní se navzájem zřejmě nežidí.

Z lodi vyjíždíme už skoro za tmy a jedeme do 30 km vzdáleného hotelu. Pro ty z vás, které by napadlo, že si sem přiletí letadlem a půjčí si auto nebo skútr, vřele doporučujeme si před tím udělat nějaký kurz řízení bez pravidel. Tady se totiž jezdí stejně jako kdekoliv jinde v Tunisku. Tedy bez světel, s telefonem v ruce CTD, bezpečná vzdálenost je sprosté slovo, nic pro slabší povahy.

Večer trávíme klasicky. Po očistě těl už je tak pozdě, že nám padají hlavy na stůl, ale ještě musíme dopsat zideníček, postříhat nějaká videa a něco sníst. Navíc dávají hokej, tak ještě stihneme skoro celou třetí třetinu. Čumil se na nás jen zlehka kouká,