Letadlo již dosáhlo cestovní letové hladiny, a tak je tu čas na zhodnocení celé tour. Jako již pravidelně, sdělíme vám spoustu důležitých faktů, polopravd i lží, ale hlavně našich dojmů. Máme na to asi 3 hodiny, tak se solidně vyřádíme.
Začneme logistikou. Možná se to zdá, ale připravit výlet do země na jiném kontinentu, do které nikdo nejezdí, není žádná sranda. Začalo to už na podzim loňského roku, kdy jsme se začali pídit po tom, jak se vůbec do Alžírska jezdí. Nejezdí. Mnoho času jsme strávili nad získáním víz, i když to nakonec nebylo tak horké, jak se zdálo. Co se transportu zidanů týče, opět bylo několik variant. Finálně jsme vybrali tu, která nás stála nejméně času. Do každého kousku skládanky z bodu P (Praha) do bodu O (Orán) jsme museli počítat i s jistou rezervou. Co kdyby se třeba zpozdil trajekt, třeba o den, že ano… Celou trasu jsme si ještě okořenili odletem z ostravského letiště a chvíli to vypadalo, že z Prahy ani neodjedeme.
Na expedici po africké zemi, prakticky uzavřené pro turisty, je třeba se taky dobře připravit. Hodiny propsané s lidmi, kteří v zemi byli, vyzvídání odpovědí na základní otázky:
Vyberu tam z bankomatu? Ne. Vem si eura.
Zaplatim tam kartou? Ne. Vem si eura.
Platí mi tam moje pojištení? Ne. K vízu potřebuješ jiné.
Platí tam naše zelená karta? Ne. Na hranici si koupíš místní, nic moc nestojí.
Existuje nějaká služba, která se postará o zidana a o mě, když budu mít poruchu nebo nehodu? Ses asi posral ne? Podívej se na mapu a zeptej se na něco lepšího.
Najím se tam něčeho? Jasně! Dělaj supr kuřata a hovězí.
Co tam vidět? Poušť, hory, lidi, všechno!
Jaký jsou ceny? Bageta za dvě koruny, benzín za pět, hotel za pár stovek.
Všechny tyto informace a mnoho dalších byly pravdivé a užitečné. Dle hesla, které nám mnoho let vtloukali do hlav naši starší kamarádi, byli jsme připraveni. Obvykle se říká, že kdo je připraven, není překvapen. Tak na to v Africe zapomeňte. Doslova každý den je plný překvapení. Ty první pochopitelně nejvíc.
Na co se ale připravit nedá, je počasí. S ním jsme si užili opravdu mnoho perných dní. Začalo to mokrým odjezdem z Malagy, pokračovalo odloženou plavbou lodi a k našemu překvapení, nepustilo nás to ani v Alžíru.
Za další překvapení by se dal považovat nestartující zidan, ale to by nesměl být Jimbův, takže to bylo prostě jenom jako obvykle k vzteku.
Shrnuto podtrženo, vyžrali jsme si to pěkně. Ale to je ono, bez problémů by to byla nuda. Každý cestuje tak, jak ho to baví. Někdo na lehko s kreditkou v kapse, někdo se na těžko vydává do míst, které ho bez legrace mohou stát život. Ztracení turisté v marocké poušti z minulého týdne jsou toho důkazem.
Afrika nám nedala vůbec nic zadarmo. A my jsme za to rádi! Opět jsme si mnohokrát sáhli na dno, nakonec vše racionálně vyřešili a s hlavou vztyčenou z problému vyšli bohatší na těle i duchu.
Nyní si pojďme říci něco o zemi, kvůli které se to všechno dělo.
Alžírsko je země kvůli vlastní vládě naprosto neobjevená. A snad i proto je tak krásná.
Příroda:
Vrcholy Atlasu, táhnoucí se zprava doleva na severu země nabízejí pro místní úrodnou půdu, pro turistu nepřeberné množství výhledů, zákrut i zchlazení, pokud přijíždí z jihu. Několik dní jsme se pohybovali v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Mezi kopečky jsou menší vesničky, často bez asfaltového povrchu. Na nekonečných náhorních planinách se rozkládají velká města s hotely, benzínkami a veškerou infrastrukturou.
Pravým opakem je poušť. Sic stále nad kilometr vysoko, teplota ve dne stoupá ke 40 stupňům a není tu vůbec nic. Jenom písek a kam oko dohlédne, opět pouze písek. Silnice je rovná benzínka může být úplně bez problémů třeba 300 km daleko. Tento nehostinný kraj mírně narušují stolové hory, které jste mohli v jednom zideníčku potkat. Když člověk stojí pod něčím tak obrovským, co se ční uprostřed naprostého zmaru, dojde mu, jak strašně malý jest. Na fotce jsou vidět zidany, ty tečky dole cca uprostřed.
Zážitek byl o to intenzivnější s vědomím, že ještě převčírem jsme se hrabali celý den z bahenní koupele a dneska stojíme ve vyprahlé poušti.
Města a lidské příbytky:
Dvě největší města, která jsme navštívili, Algiers a Orán, jsou oproti zbytku země relativně moderní. Dají se v nich najít muzea, občas nějaká alespoň trochu turismem zavánějící místa, luxusní hotely s bazénem, v centru jezdí hromadná doprava nejen autobusy, ale i tramvajemi a lanovkami, v připadě Alžíru i metro. V jednu chvíli je možné koukat na hypermoderní prostor, který si nezadá s evropskými městy, ale stačí se otočit a víme, kde se nacházíme. Zde je možné najít i celkem normální restauraci. Bohatství a chudoba se mísí takřka na každém kroku. Jak jsme psali v nedávném zideníčku, není problém potkat nový Mercedes S-klasse AMG a za ním rozpadlé Piáno sotva lezoucí po silnici.
Menší města typu Chlef či Tiaret jsou na tom podobně, jen už nejsou tak moderní. Při troše hledání je možné najít luxusní hotel, protože Alžířané, stejně jako ostatní muslimové, si na luxus potrpí. Každé město má svou starší část, není to však taková medina, jaké jsou k vidění v Maroku. Zde jsou to jen užší uličky často v kopci, méně lidí a více zákoutí. Okolo této části se nachází různé pouliční trhy, dílny či prodejny zboží jednoho typu. Novější část má ulice širší a na nich jsou banky, fastfoody, prodejny různého čínského braku a hlavně prodejny hadrů, kabelek a bot. Boty! Všude jenom boty!
Maloměsta a vesnice jsou často místa s jednou cestou skrz, okolo které se vše děje. Pár obchodů, ve kterých všehovšudy nic moc kromě pití nemají, restaurace žádná, všude fast food – pseudopizza, maso na špejli, lépe kuře na grilu.
Mimo město je svět zase úplně jiný. Usedlosti různé velikosti i luxusu jsou rozesety mezi úrodnou půdou. Typickým obyvatelem, kterého na silnici potkáte, je sedlák v Toyotě Hilux, vezoucí něco (ovce, kozy, seno, ovoce, zeleninu) někam (pole, jatka, trh). V horštějších oblastech potkáváme stáda zvěře, hnaná pasáky na pastvu.
Naprosto jinou kategorií jsou aglomerace v pouštních oblastech. Nacházejí se obvykle v přírodně vytvořených velkých prohlubních, do kterých po staletí může stékat voda a aspoň chvíli se v nich udržet. Oázy jsou často na obrázcích znázorňovány jako kus zeleně někde na kopečku z písku obklopené pouští. Tady je to naopak. Správná oáza je v dolíku, do kterého svítí slunce méně a je plný palem a života. Vzdálenosti mezi nimi jsou často velké, a i jejich modernost je značně rozdílná. Město Brezina, to s tím památníkem z obrpušek uprostřed, je miniaturní, nic moc tam není. Takové město Ghardaia je oproti němu obrovské, plné obchodů, bank, s luxusním hotelem nad městem.
Lidé a ženy:
Lidé jsou ti, kdo dělají zemi zemí. Na lidech stojí vše, co jsme mohli za poslední týdny zažít. Co se Alžířanů týče, jsou to zatím nejpohostinnější lidé, které jsme měli možnost potkat. Jak už bylo řečeno vícekrát, až na malou množinu ve vyšší třídě toho obecně moc nemají. Všichni jsou usměvaví lidé, kteří by se pro vás rozdali. Např. vyjdete z obchodu a okolo jde někdo, kdo vám nutí balík vody. Nebo jde jen okolo, potřese rukou a popřeje dobrý den. Nebo řekne vítejte v Alžírsku. Ve vesnici v horách se ptáte domorodce, kde sehnat víno a přijde bosý kluk a každému dá po láhvi s vodou.
Lidé také vycítí, když máte problém a snaží se vám pomoct a řešit jej, aniž byste je o to žádali. Dokonce to je někdy až otravné, protože vy zrovna třeba nejste v rozpoložení nakloněném k socializaci. Mohli bychom pokračovat skoro do nekonečna. Je to neuvěřitelný exkurz z našeho světa lhostejnosti.
Ženy v Alžírsku jsou taktéž kapitolou sama pro sebe. Chodí odhalenější, než jsme si mysleli, ale i tak jsme trpěli dost. Nejvíce uvolněné je to samozřejmě ve velkých městech, kde je možno občas potkat i nějakou úplně odhalenou (myšleno hlavu, vy dobytci!). Obecně ale platí, že mají zahalené alespoň vlasy. Nikoho se nestraní, často se chtějí fotit na našich zidanech a jsou přátelské stejně jako muži. Na děti dokážou řvát jako jakékoliv jiné ženy.
Děti jsou jiná kapitola. Děti jsou všude, od nejmenších po teenagery, města, vesnice, naprosto bez rozdílu. Když jde rodina, má obvykle 3 a více dětí. Často je potkáváme samotné, jak se hrabou někde ve špíně a rodiče v nedohledu. Běhají, hází kamení, kopou si s míčem na tramvajovém pásu mezi auty a nikoho to nevzrušuje. Když jede tramvaj, uhnou, když se míčem trefí do auta, řidič je pokárá, ale nic se neděje. Jsou venku do noci, ať už s rodiči nebo bez nich. Ve městech je také dost potulných, které žebrají. Taky jsme nepotkali teenagera, co by koukal do mobilu a sjížděl sociální sítě.
Žebráků je ale obecně málo. Rozhodně méně než u nás nebo třeba v Maroku. Lidé jim totiž zjevně jen tak peníze nedávají, takže žebrají zřejmě jen ti, kdo opravdu nemají jinou možnost.
Kultura a zvyky:
Za kulturou v pravém slova smyslu se tu moc chodit nedá, sic jsme viděli nějaká divadla, v Oránu byla opera s poutači na mezinárodní festival symfonické hudby (i českou vlajku tam měli), možná nějaké kino, ale jinak nic moc. Zemi vládne islám, několikrát denně je slyšet z minaretů svolávání k motlitbě. Mešity a svatostánky jsou všude, i v té nejmenší zapadlé vesnici, kde ani asfaltku nemají, stojí mešita.
Bohužel musíme konstatovat že s kulturou odpadového hospodářství se tu, dle očekávání, ještě nesetkali. Všechno, ale fakt VŠECHNO, je v plastu. Na všechno jsou tu pytlíky. Sušenky v pytlíku jsou každá zabalená do ještě svého pytlíku. I jednu láhev vody ti dají do plastového pytlíku. Jednu krabku cigaret, kterou si kupuješ v tabáku, ti dá do tašky. Všude všem musíme říkat, že ty pytle nechceme. Nevíme, co s nimi máme dělat. Máme jich plné kufry a nestíháme je naplňovat svýmy odpadky.
A co je výsledkem? Všude se válí pytlíky a obaly. Na polích rostou místo buráků igelitky a za každým domem je skládka. Několikrát jsme svědky toho, jak si osoba vybalí nějakou věc z pytlíku a ten prostě hodí na zem.
Jídlo:
Restaurace skoro neexistují, maximálně ve větších městech sem tam nějaká. Problém je, že se pořádně nedá nakoupit ani v obchodě. Magaziny jsou sice na každém rohu, ale vlastně v nich nic moc nemají. Jenom pití a trvanlivé věci. A taky tablety do myčky, šampóny a prášky na praní. Hodně prášků na praní. Problém je, že když uz jsme narazili na nějakou větší samoobsluhu, kvalita nabízeného zboží je otřesná. Kuřecí “šunka” má 10 % podílu “masa”, spíš separátu, sýr je z plastu a když chcete džus, který má větší než 10% podíl ovocné složky, jste bez šance. Jediný obchod velikosti našeho Alberta jsme potkali v Chlefu a je fakt, že tam měli opravdu vše, co jsme chtěli v lepší kvalitě. Co umí, to jsou francouzské bagety, odkaz kolonistů je nepopiratelný.
O alkoholu tu bylo již napsáno dost.
Mimo kategorii bychom se chtěli i pozastavit nad šílenou byrokracií a nad tím, jak moc policejním státem Alžírsko je, ale už nacházíme na přistávací a vzletové dráze v Praze, Ruzyni.
Závěrem bychom chtěli říct, že naše dojmy mohou znít hrozně negativně až depresivně. Tak to ale vůbec není. Zároveň vám ale nebudeme mazat med okolo úst, jak je to tam krásné, malebné, všude vládne mír a voní to po fialkách. Na trhu je spousta jiných, co takové dokumenty točí třeba do TV.
My vám přinášíme surová data tak, jak jsme jen byli schopni je nasbírat.
A to je přesně to, co nás na tom cestování tak baví! Ta nevědomost, nutnost postarat se o sebe i druhé jak nejlépe umím.
Alžírsko, Zidani approves!
Více můžeme popovídat osobně, kdyby někdo chtěl, budem na baru popíjet dobrou whisku.
Děkujeme všem čtenářům našeho deníku Pravda a tímto předáváme štafetu Oberzidantechnikerovi s Transzidanem, toho času v Bosně i Hercegovině. Nechť se vám výlet vydaří, máte lepší počasí a nemusíte rýpat bahno z předních blatníků. Bon voyage!
