Tuesday night life Algeria stojí fakt za to! Bar, do kterého jsme mířili, je pod zemí, vedou do něj schody osvětlené červenými světly. Před vchodem nás ale zaujal ruch a odér ne nepodobný hudbě klasické zahulené vesnické nádražky. Stačilo otevřít dveře a bylo jasno. Za nimi se skrývala pravá alžírská nalejvárna. Bylo plno, v televizi hrála Chelsea proti jiné jedenáctce a na ní za stálého zvedání třetinkových lahví značky Beaufort (pivo z Oránu) čumělo a křičelo přes sebe asi 80 alžíranů. To vše doplňovala na plno puštěná arabská hudba. Mezi stoly se skoro nedalo projít, i tak ale mezi nimi běhaly 4 servírky, občas prošel nějaký drobný živnostník s krabicí kuřecího masa (asi, nevypadalo vábně). Každý nápitka měl před sebou průměrně 2 – 4 lahve, aby se servírky moc nenaběhaly. “Krása obsluhy je přímo úměrná cenové kategorii podniku úplně stejně jako u nás,” hodnotí Pírko vzhled postarších alžířanek. “To jsou ty, co si je pak budeš moct koupit v tom baru pod náma,” zakončuje Jimbo.
Za stálého cinkání lahviček do sebe dle místních zvyků klopíme jeden Beaufort za druhým, číslovky na papírovém ubrusu, sloužícím jako lístek, přibývají. Jedna ze servírek nás přisadila ke třem pánům, jazyková bariéra a okolní hluk však způbila, že i přes snahy obou stran si moc nepokecáme. Okolo desáté přišel čas se přesunout o patro níže. Sklepní bar, živá arabská hudba, mraky chlastuchtivých arabů a arabek. Štěnovický cestovatel objednal lahev bílého, pak druhou, zuby vyčistila místní zelená. S mizejícím vínem se pomalu bortily i jazykové bariéry. Nevíme sice o čem, ale dobře jsme si s místními pokecali. Šťenovickej si dokonce i trsnul s jednou ze servírek od shora. Jsme exoti, být atrakcí už jsme si zvykli. “Kdybyste chtěli, budu v baru Cardinal,” ukazuje na mapě náš nový oránský kámoš Aziz, uměl trochu anglicky. Díky tomu jsme se i dozvěděli, jak to máme v Evropě jednoduché, jak máme prachy a sluníčkový život. Snažili jsme se mu ty růžové africké brýle sundat, snad se nám to trochu povedlo. Představy domorodců, jak nám lítají pečení holuby rovnou do huby a prachy rostou na stromech tak nízko, že se pro ně ani nemusíme natahovat, se nevyvrací lehko.
Kvalitně upravení chytáme se příležitosti a jdeme objevit další bar. Radim se od nás z bezpečnostních důvodů odpojuje, někdo přece musí nahlásit naše zmizení. Cardinal je přes den asi restaurace a večer se mění, jak jinak než na další arabskou nálevnu. Opět hraje živá hudba, opět je slyšet cinkot lahví, opět jsme atrakcí, přestože Aziz sem asi nedošel.
Balíme to radši okolo jedné ranní, abychom se alespoň pokusili stihnout snídani, co končí v 10.
Budíček nebyl moc přijemný, kombinace červeného, piva, bílého a zas piva zaručuje kvalitní spánek i následující den.
Včerejší večer bylo úctyhodné zakončení afrického dobrodružství.
Po snídani vyjíždí Pírko z garáže, jde utratit zbylé prachy a hlavně kouknout, jak to chodí v přistavu, abychom tam s nechcípnutelným zidanem nejezdili dokola. Vrací se s nepořízenou, na vjezdu stojí mraky modráků, kteří by ho možná pustili dovnitř, ale ven už asi ne.
Jimbův výjezd z garáže byl nakonec celkem jednoduchý, pět siláků sice nedorazilo, ale pomohl Radim s garážmistrem a jeho kámošem. “Nejlepší by bylo, kdybysme toho zidana přehoupli přes tamten obrubník na tramvajový koleje. Na nich je totiž nejvyšší pravděpodobnost, že budou volný v dostatečný dýlce, abych byl schopnej se rozjet a zidana nahodit,” plánoval Jimbo už včera večer, jak dosáhnout aspoň 30 km/h v centru města plného troubících vraků. Dobrý plán je základ úspěchu, vytlačit zidana až na koleje nebyl problém, stačilo nechat projet tramvaj a ranvej byla volná. Vzletové rychlosti bylo dosaženo díky roztlačení dvěma zidanisty záhy a zidan tak mohl pokračovat hnán vlastní silou.
S Radimem jsme si domluvili sraz ve tři před kanceláří společnosti Transmediterranea, jejíž lokaci nikdo neznal. Vyrazili jsme na kopec s pevností, který se nám včera nezdařilo dobýt lanovou. Kdo by si myslel, že lanovka byla postavena kvůli turistům, co se chtějí podívat do středověké tvrze, mýlil by se stejně jako my. Lanovka vede na kopec vedle, kde stojí co? No přece mešita! Před ní velkokapacitní parkoviště, policejní stanice zelenejch a dalších pár budov, jejichž účel jsme neodhalili.
Vrchol s fortifikací zeje prázdnotou, vedou k němu schody zarostlé klečí a nikdo tam nechodí. Tak jsme tam taky nakonec nešli, zajeli jsme ale ke kostelu, který stojí u silnice. Tam Jimbo aspoň nemusel chcípat zidan a na lampu u opuštěného kostela plácnul samolepku. Zde jsme opět atrakcí pro místní, pořád se s námi fotí, osedlávají zidany a uznale pokyvují hlavou, když řekneme odkud jsme (i ti, kteří o naší zemi jaktěživi neslyšeli).
Zatáčky s luxusními výhledy na město, moře, přístav i bitevní křižníky nás svedly rovnou na pobřeží.
Před první branou portu jsme zastaveni modrákem. Říká, že tam ještě nemůžeme, musíme počkat asi 10 minut do 14. hodiny. Už zase začíná ta hraniční tancovačka. Ve 14:01 máme cestu volnou, metr za branou ukazujeme pas dalšímu modrákovi. Projíždíme přístav křížem krážem a hledáme kancelář převozníků, kde je třeba udělat check-in. Další brána, další kontrola pasu a nakázání Jimbovi, ať vypne tu kameru na helmě. Vůbec nebyla zapnutá, že ano. O 30 metrů dále další kontrola pasu, za dalších 20 další, tentokrát neuniformovaný chce nějakou kartu. “Kartu nemám, proč asi jedu támhle do toho kanclu pro lodní lístek,” má toho poskakování po metrech už Jimbo trochu dost. Tajnej teda kartu nakonec nechce a ukazuje ať si jdeme koupit lístek na loď. Ne asi. Ten už máme koupenej. Check-in bez problému, dokonce jednodušší než v Almérii. Bylo brzo, tak proč se před kanclem nevycigánit a při čekání na Radima si neuvařit. Ještě zbyly těstoviny a plastový sýr, nebudeme to přece vozit přes moře.
Po třetí hodině se přesouváme před celnici na začátek kolony aut, co se tu mezi tím vytvořila. Modráci se rojí a rojí, v 16:00 zasedají do budek a kynou k příjezdu, Jimbovi k přítlaču. Modrák, co má na starosti lístečky, rozdá každému po jednom. My imigračnímu formuláři nerozumíme, co na něj napsat nevíme, ale naštěstí celníci mají pochopení.
“Adresa v Alžírsku?”
“Hotel Assala.”
“Tam ve městě? Oran?” Celník mává směr město.
“Ano. Tam.”
“Alžír byli?”
“Ano, tam jsme taky byli.” Vyhýbáme se dotazům na návštěvu pouště.
“Nesrozumitelná slova arabsky.”
“Ano”
“Jiná nesrozumitelná slova francouzsky.”
“Ano”
“Moto. Alžírsko dobrý?”
“Nestartuje mi to. Alžírsko super bomba skvělý nádherný”
“Další nálož nesrozumitelných slov arabsko-francouzko-anglicky všelijak.”
“Ano, děkuju.”
“Vítejte v Alžírsku.”
“Ano. Díky.”
Super, můžeme k další kontrole o 10 metrů dále, na vjezdu do haly. Pasy už ani nezandaváme. Čekáme. Minuty plynou, zde se mísí modráci se šediváky. Konečně jsme na řadě. První ve frontě. Pírko musel dát válec s věcmi do rentgenu, po něm ho chtěli otevřít, takže našli 2 flašky vína. O něm Pírko začal tvrdit, že je to voda, takže se vše obešlo bez potíží. Jimbo měl lepšiho celníka, ten spokojil s tvrzením, že má ve válci spacák. Byť byl trochu oříšek to slovo vysvětlit. Tlačíme dále, další ukázání pasu cca uprostřed prázdné haly. Pak ještě jedno. Jdeme k okýnku nadepsaném pouze arabsky. Čekáme. Ukazujeme pas. Nic se neděje a tak zase čekáme. Zkoušíme jiné okýnko, taktéž bez srozumitelného značení. Už nás tu čeká víc. Jimbo do okna říká: “Chamdula?” Odpovědí je smích. Radim taktéž zkouší chamdula jinde. Nic se neděje, jdeme čekat jinam. Chvíli se vždycky něco dělo, už to vypadalo, že se někam posuneme, ale pak přišlo zase čekání na čekání. Jeden celník nás už poslal pryč, jali jsme se k odjezdu, jiný celník nás opět zastavil. Radim už mu stihl ujet, tak se musel vrátit. Čekáme venku, čekáme u okýnka, snažíme se najít správný čekací spot. Očekali jsme takhle celou halu. Ukazujeme pas na všechny strany, nakonec si ho v jednom z těch dvou okýnek vzali. Na každou operaci je tu člověk. Jeden rozdává papírky, druhý dává razítko, další zapisuje do knihy naše jméno, osobní číslo a sptzku zidana (tři operace naráz!), další to kontroluje, další dává razítko do pasu, další dává jiné razítko do pasu, další na to razítko píše nějaká čísla, další dává razítko s datem (jako by tam datum už nebylo na tom prvním razítku), další to všechno kontroluje, a povolává dalšího kontrolora.
Další bere do ruky papír od zidana, co nám tu dali při příjezdu, dává na něj razítko, další na něj něco nakreslí, snad podpis? Poslední v této sekvenci pasy opět rozdává. Moc mu to nejde, protože hala se celá naplnila, pasů je na stole úctyhodný štos a on každý otevírá hledá po hale majitele vykřikováním jmen. Po chvíli přibíhá jiný celník s nějakým papírem, má obrovský problém, naštěstí řešitelný – nebylo na něm razítko a chyběl obrázek! Máme hotovo, myslíme si. Opět čekáme. Nic se neděje. Krátíme si čekání hovorem s celníkem. On arabsky, my česky, náramně se smějeme, chamdula nechamdula. Jimbo ho podaroval bonbónkem, takže dostal povolení vylepit na celnici samolepku. Až tu někdo budete, pošlete nám fotku!
Po více než dvou hodinách se ledy hnuly. Na výjezdu z haly ukazujeme pas celníkovi s bonbonkem. Po 5 metrech u brány opět ukazovačka modrákovi. O metr dále jiný vybírá papírky. Jsme z haly pryč. Konečně! Dlouhá rovinka svádí k nastartování zidana. Celník o 100 metrů dále divoce gestikuluje, ať rychle jedeme. Asi máme málo času. Jimbo se odráží, Pírko ladně přikládá nohu, moc to nejde, ale nakonec zidan naskočí. O dalších 200 m dále další celník, opět divoce mává. Zastavit a ukázat pas. Kroutí hlavou, že Štěnovický cestovatel na rovince zastavil a dovolil si udělat fotku s lodí. Stojíme seřazeni před lodí, celník tvrdí, že nakládat budeme až za dvě hodiny. Jimbo to teda opět chcípnul a jdeme čekat. To už nemá cenu, vytahujeme židličky. Mezi tím přijíždí další zidanisté. Dva Britové, typičtí Skoti – Pakistánec s Indem. Za nimi Alžířan z Paříže.
Krátíme si čas hovorem, ukazujeme fotky, uznale kýváme navzájem, aspoň se nás nudí víc. Ve 20:30 konečně naložili všechny návěsy a přišel náš čas. Všichni nastartují, Jimbo potupně tlačí, bocmani se mu sice smějí, ale rádi přidají ruku k dílu. Loď odrazí ve 21:30 a kapitán třikrát zahouká. Jako kdyby říkal za nás: “Tak ahoj Alžíre, ještě jsme s tebou ale neskončili, snad brzy jsme tu zas!”
Zabrali jsme strategickou pozici pro spánek v 7. patře na koberci. Místní si natahali deky a peřiny. Máme to rozdělené. Oni si tu vaří na vařiči kafe, další čaj, my máme pivo a víno. Ó jak se máme.
Plánovaný příraz v Almeře je v 8:30 místního času, tak jsme zvědaví jak to popluje.
Stav tachometru 141023 km
Najeto: 24 km na 2 roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0 l
