Hasiči nepřijeli, jeden z mála lesů na alžírském území, Foret de Msila, jsme nezapálili. Ráno Jimbo startuje do vzduchu se slovy: “Když budu při zemi, abych neohrozil nedaleký letiště, možná si natočim tu skládku.” Skládku nakonec nenatočil, nechtělo se mu letět moc blízko budov vedle ní.
V tu chvíli Fidel nevěděl, jak málo stačilo k tomu, aby přišel o drona, kterého oproti slíbené záloze ochotně pro tuto cestu zapůjčil. Po sjezdu na silnici a obvyklé startovací proceduře – už to umíme jako mistři, jsme rychle pochopili kolik štěstí a kolik rozumu Jimbo při létání měl. Všechny kopce okolo nás a následně i celé pobřeží pod nimi je plné vojenských základen. Letiště jsou nedaleko dokonce tři, z čehož to největší a nejbližší je taktéž vojenské. Ty baráky vedle skládky, ke kterým radši Jimbo nedoletěl, je obrovská základna zřejmě alžírských paragánů. Podél dlouhého plotu s obrázky jakýchsi pohlavárů jsou palposty a protiletadlové zbraně. U každého kanónu sedí stálá obsluha. Nám je vlastně záhadou, jaktože toho drona ve 200m výšce, asi 300 m od základny, nesestřelili. Dneska bylo v plánu, kouknout na slané jezero Orán. Jak můžete vidět na fotkách, jezero je obrovitánské, má na délku asi 40 km a v nejširším místě cca 13 km. Nepodařilo se otestovat, zda je voda opravdu slaná, neboť je jezero už nyní prakticky vyschlé. Ono se taky není čemu divit, jeho hloubka se udává někde mezi 10 a 30 cm a je přímo závislá na tom, jak moc v okolních kopcích prší.
Přece nepojedeme tak brzy do Oránu, tak pícháme prstem do mapy k nějakému majáku na pobřeží. Projíždíme úzké horské silnice, místní vesničané mávají, něco pořvávají, děti jsou nadšené, když jim krátce zatroubíme, zamáváme nebo jen trochu vytočíme motor. Na hřebenech nevysokého pohoří opet fičí z pohraničí. Chvíli obdivujeme výhledy na kopečky, ale stačí otočit hlavu na druhou stranu, kde se vlní nekonečná masa vody.
K majáku vede z nejbližší vesnice cesta tak na jedno auto, v tom větru je často težké, nenechat se zfouknout ze skály. Jakmile se kopec s majákem objeví, je nám jasné, že dál to nepůjde. Není to žádný maják, nýbrž opět vojenská základna. “Aspoň je vidět, kam vyhazujou bordel,” povídá Jimbo a fotí kopec s vodopádem odpadků. Sic se hned z první nenecháme odradit a jedeme dál, zpozoruje nás hlídka a z vrchu mává v ruce držíc útočnou pušku značky Avtomat Kalašnikov. Není to však pozdrav, ale pantomimické vyjádření: “Urychleně udělejte čelem vzad, nebo…”
Co se dá dělat, tady ten kraj je jedna velká vojenská základna. Podél moře se pomalu posouváme směr Orán. Kousek před ním by měla být historická pevnost Fort Lamoune. “Třeba bude na kopci a budeme si jí moct prolézt,” doufá Jimbo v příhodnou polohu parkoviště pro snadné roztlačení zidanu. Opět chyba lávky. Fort Lamoune, historická, snad středověká, pevnost, co si zahrála velkou roli i při dobývání spojenci v roce 1942, tam sice pořád stojí, ale bohužel je obehnána betonovým plotem s ostnatým drátem. Zřejmě je stále využívána ke svému prvotnímu účelu. Množství vojska na západě od Oránu je enormní. K čemu potřebují rozpadlou pevnost je nám záhadou.
Jedeme se ubytovat celkem na jistotu do hotelu Ambassador, ve kterém jsme spali první noc. Víme, že má hlídané parkoviště a zároveň celkem strategickou polohu, díky které snad půjde ve středu nahodit Jimbův zidan, aby dojel do přístavu. Bohužel však nemají volno na dvě noci. Recepční Jimba posílá do protějšího hotelu Assala. Ten ale nedisponuje parkovištěm, minimálně o něm nevíme, a tak se tam snaží recepční vysvětlit, zda je možné (třeba za nějakou úplatu) nechat zidany na parkovišti vedlejšího hotelu. Milá recepční někam volá a přes překladač říká, že je vše ok, že to tam můžeme nechat. Bereme pokoj pro tři, jelikož zítra se k nám opět připojí Štěnovický cestovatel, plave lodí zpět stejně jako my. Už to všechno vypadalo tak bezvadně, po desítkách minut dojednávání přes překladač v telefonu se zdálo, že vše je vyřešeno, zidany mají parking, my máme pokoj pro tři a všechno je zalité sluncem. Až na to, že vůbec. Po cestě s věcmi od zidanů se k nám připojuje hlídač parkoviště, posunkuje, že zidany tam parkovat nemohou. Nerozumíme mu, ani on nám, jde tedy s námi na recepci hotelu, tam mu recepční něco poví, všichni se smějeme, hlídač je zjevně spokojený, opět se všichni smějeme a všechno je zase zalité sluncem. Ale ouha, po půl hodině na pokoji zvoní telefon: “Sir, moto,” ozve se ve sluchátku. Jimbo jde dolů, kde se dozvídá, že zidany na protějším parkingu parkovat nemohou a musíme je dát do hotelové garáže. To bude problém, jak z ní dostaneme zidana ven? Jimbo se marně snaží vysvětlit všem účastníkům debaty, že má startování kaput a musí roztlačovat. Zde se zúročují léta hraní aktivit, speciálně pantomimy. Divadlo Jimbovi ale nikdy moc nešlo, čehož si všiml mladý hoch, sedící na recepci. Zřejmě host a mluví obstojně anglicky! Rychle pochopil problém, vysvětlil jej všem okolo a už se zase všichni smějeme. Jenom Jimbo se zas tak moc nesměje, když vidí kopec, který do garáže vede, a který bude třeba vytlačtit. Garážmistr říká, že na středu objedná pět siláků, co zidana pomůžou tlačit. Tak to jsme zvědaví. Opět se všichni smějí na celé kolo, teď už i Jimbo, i když pořád trochu nejistě. Jinak to nejde, zajíždíme do garáže, která je spíš sušárnou a odkladištěm a doufáme, že slíbení Rambové se dostaví.
Večer jsme se přes večeři v restauraci u přístavu, ve které jsme měli suverénně nejdražší jídlo v celém Alžírsku (asi litr na osobu), šli projít.
Upozorňujeme, že jsme nevyšli po setmění, opět jsme do něj jen zůstali venku. Objevujeme krásy večerního Oránu. Procházíme setmělé uličky, tu se rvou děti, tu si jiné kopou s míčem. O kus dál se hádají dva domorodci, jeden hystericky řve, tak se rychle klidíme. Pár ulic na to do sebe v tramvaji kopou nějaké potulné děti a jeden z cestujících umravňuje umolousané, max 6leté děvče tak, že jej škrtí, až nemůže dýchat. Pár chvil na to do sebe kopou zas. Jinde zase v 10 večer hrají na ulici fotbálek, všude po zápraží posedávají místní. Je tu prostě taková typická alžírská pohodinda.
Snažili jsme se najít nějaký bar, našli jsme však jen disco Maghreb. Dávno zašlá sláva napoví, že dneska je zavřeno. Tak jdem radši na hotel na ferbla a zbytek čumila, protože včera překvapivě nedočuměl.
Pivo máme, víno taky, čumil dočumí a zítra zkusíme dobýt Fort Santa Cruz na vrchu Mont Murdjadjo, ta už by snad nemusela být v pohotovosti. Také se potkáme s Radimem, budeme si rozhodně mít o čem povídat.
Stav tachometru 140999 km
Najeto: 150 km na dvě roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0,2 l
Dříve fotka Pírka bez trika, dneska bez kalhot.
To bude doma radosti…