Rubrika: Zidan Tour 2025 – Bosna a Hercegovina vol. 2

Včera jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybychom dnes vstali a odjeli dřív než v poledne. Pak ale Don přinesl k ohni druhého čumila. Spát jdeme sice delší dobu před ránem než včera, ale jenom trošičku.

“Už?” Povídá Jimbo koukajíce na Dona, který nastartoval zidan okolo 12:15. Lehkým offroadem jsme spadli až skoro k Jablaničku jezeru a pokračovali směr Konjic. Zde se nachází bunkr bývalého vládce Jugoslávie, maršála Tita. Plán na jeho návštěvu však padl už večer, protože Jimbo vygooglil, že je otevřen pouze pokud si to domluvíme minimálně 24 hodin dopředu. Navíc mají prohlídky v 9 a 12 hodin, což bychom stejně my nedokázali stihnout. Sedli jsme si tedy aspoň do restaurace Neretva, kde nám žaludek zasytily čevapi, játra a pizza. Jimbo s Fidelem se ještě snažili vetřít do místního barber shopu pro přistřihnutí kštice, ale bohužel na ně neměli čas. Tak to budou zkoušet někde jinde. 

Na hlavní cestě směr Sarajevo však zidanská parta nezůstala dlouho, hned v Konjicu se vydala dále proti proudu nádherné a studené řeky Neretvy do hor po cestě R-435. Tuto cestu již skoro všichni dobře známe, vede k Boračko jezeru, hojně navštěvovanému turisty pro svou křišťálově čistou vodu. 

Cesta vede zákruty a vracečkami na všechny strany. V jedné z nich dojíždíme pickup značky Ford Ranger, který do zatáček jede hrozně pomalu, ale na rovině na to šlape a jede prostředkem, takže je prakticky nemožné jej předjet. Don to v jedné zatáčce zvládnul a Jimbovi následně ohlásil, když bylo z protisměru volno, aby jej mohl předjet i on. Na něj se však řidič Rangeru s rakouskou značkou nalepil a nehodlal nechat předjet zbylé dva zidanisty. Netušil, že zidani mají teknolódžia a mohou si spolu bezdrátově povídat!

“Mám chuť najet na střed, zpomalit ho a udělat prostor pro vaše předjetí,” povídá v jednu chvíli Jimbo do interkomu směrem k Fidelovi s Pírkem. 

“Hele, tak já jedu dopředu a řeknu vám, jestli jede něco proti,” promptně chytá hozenou rukavici na čele jedoucí Don. V tu chvíli již Jimbo najíždí doprostřed silnice a mírně zpomaluje.

Na Donův rozkaz: “Volno,” zatáhne Fidel za plyn a předjíždí zamknutého Rangera i Jimba. “Jeď, jeď, jeď,” ozve se z chvostu od Pírka směrem na Jimba, když se dostane při předjíždění na rakušákovu úroveň. Jimbo visí na zrcátkách, vidí, že situace se vyvíjí přesně dle domluvy, zrychlí na max, předjíždí Fidela, který zas zpomalil jemu. Pírko už je před Fordem a celý manévr je úspěšně dokončen. Rakušan dostal cennou lekci, že vyjebávat se zidany se opravdu nevyplácí!

Dále pokračujeme po bezvadné silnici, míjíme Boračko ježero a hltáme jednu zatáčku za druhou. Nahoru, dolů, výjezdy, sjezdy, vracečky, silnice skoro prázdná, vrásky na čele občas dělají jen nečekná místa, kde je asfalt podemletý a silnice tak spadlá o několik metrů dolů. 

Trasu jsme naplánovali už večer přes Kalinovik do Foči, mapy.cz ale stále odmítaly použít žluté nejpřímější cesty. Donutili jsme je k tomu, což se ukázalo jako výborný nápad, čekala nás offroad vložka z vesnice Argud až do Kalinoviku. Tohle však mapy.cz fakt vědět nemohly, typ je tam stejný jako kterákoliv jiná žlutá silnice. 

Cestou míjíme spadlý most nad průzračnou říčkou Ljuta, na který někdo postavil dočasný pontoňák. Vůbec jsme dnes viděli spoustu zajímavých nejen silničních mostů. Skoro by to chtělo zas obnovit loňskou létající rubriku z Albánie. 

Na konci Kalinoviku je nějaká otevřená brána, vedle které stojí strážní domek. To pochopitelně upoutá Jimba, a už tam točí řidítky. “To bude určitě zajímavý, kdyby to byl aktivní vojenskej prostor, tak by přece byl určitě někdo na bráně, žejo?” Nebylo, ve starých kasárnách momentálně bydlí krávy a zbytek prostoru, kde by to možná stálo za to, je obehnán plotem. Ten je sice na mnoha místech spadlý, ale na urbex bohužel nemáme čas. 

Chceme totiž vidět Pješčane Piramide (https://mapy.com/s/megemuzeta). K těm už je to kousek. Jedná se o skalní pískovcové útvary, které erozí “vyrostly” do vysokých “stalagmitů”. Je to takové malé, hodně malé, Colorado. Na fotkách to vypadá větší, než to ve skutečnosti je, ale stálo to za to, matka příroda dokáže vždycky překvapit. 

Jelikož už se připozdívá, je třeba najít spaní. Volba padla na kemp kousek za Fočou, mají tu chatičky a hlavně je třeba kromě duše čistit i tělo. Poslední sprchu jsme měli ve Zlatkově u Pikárce, když teda nepočítáme tu na pláži v Chorvatsku. V kempu Drina, u stejnojmenné řeky, nás vítá milý Filip, který hned ukazuje, kde můžeme bydlet, kolik to stojí, a ptá se, co si dáme k večeři. Umí napůl česky, očividně je tohle hojně navštěvovaná oblast našimi krajany. Dalších několik zidanistů z domoviny i ze Slovenska je toho důkazem. Večer se bavíme s Brňáky, co bydlí v chatkách vedle nás, čumil čumí a Don už zase začíná bejt chytrej. Tak toho radši asi brzy necháme. 

Zítra se vydáme směr severovýchod, nechte se překvapit, kam nás vítr zavane. Jediné, co můžeme prozradit, že minimálně odpoledne nebudeme moc na signálu. Držte nám palce, abychom konečně dokázali vyjet v rozumný čas.

Stav tachometru: 144240 km

Najeto: 196 km

Stav čumila: 2,5 l (a klesá)

Dnešní ráno byli zidani trochu pomalejší. Předchozí večer jsme samozřejmě museli oslavit, že jsme konečně v Bosně, a že je parta kompletní. Stav Čumila se zase snížil o více než 1 litr. U ohně probíhaly vášnivé debaty o tom kdo jak řídí, jaké má oblečení, gumy a tak. Nakonec debata došla do fáze, že Don už mlel blbosti o tom, že zadní brzda se nepoužívá, Jimbo taky něco mlel a Fidel jakbysmet. Všechno to pozoroval Pírko, který si občas klimbnul na židličce. Ukládáme se ke spánku dlouho po půlnoci a ne moc dlouho před ránem. Ráno, teda spíš před polednem, už tábořiště zase žije. Pírko připravil pro partu výborná míchaná jaja (vejce) se slaninou. Don si dal párky, které byly tak hnusné, že je obratem vyhodil (12 % masa). Paštika dopadla stejně. Je nám jasné, že dnes nebudou padat významné nájezdy. Naštěstí Buško jezero nabízí příjemně chladnou a křišťálově čistou vodu, takže neváháme a proběhne koupačka. Po poradě padne rozhodnutí, že dáme pozdní oběd na Ramsko jezero, kde má Fidel tip na jednu reštiku (restuaraci). Za plného sluníčka a pekelného vedra opouštíme cigánplatz a jedeme do města Tomislavgrad. Rychlé tankování a opět taháme za plyn v krásných táhlých bosenských zatáčkách. Cestou k Ramsku potkáváme hromady lidí, kteří jdou dolů k jezeru. Netušíme kam mají namířeno, ale všichni zabočují k místnímu kostelu na výběžku Šćit. Jedná se o nižší stovky lidí a značná část z nich nemá boty. Bereme útokem pizzerii a Don prakticky po všech, vyjma Pírka, dopijí piva. Asi mu to včera nestačilo. 

Na obědové pauze se domlouváme, že vyrazíme na spaní směr Konjic, přes město Prozor. Zde na místní benzínce nakupujeme pívka na večer, protože celá Bosna je v neděli doslova vypnutá. Všechny krámy mají dnes zavřeno. Začínáme stoupat do hor po krásných asfaltkách. Fidel tuto trasu už letos jel, když tu byl před pár týdny na líbánkách se svou milou, takže nám do interkomu zahlásí, že část cesty je po šotolině. A taky že byla.

V jedné šotolinové zatáčce zastavujeme u studánky a radíme se o místu na spaní. V tom si najednou Don všimne, že pod zatáčkou na stromě ve stráni visí cedule, která nás varuje před minovým polem. A jo, to nám vlastně nedošlo, že když bychom našli nějaký pěkný spot na spaní, tak nejdřív musíme zkontrolovat v aplikaci BiH Mine Suspected Areas (AppStore / Google Play), jestli se náhodou nepohybujeme v minovém poli. A zrovna tato oblast je naprosto nevhodná pro cigánění, takže bacha, musíme jet dál, kde už to je bezpečné. Ještě proběhne pár vtipů o tom, že místní chodí do lesa sbírat bomborůvky, nebo že borůvky jsou zde doslova bombové. 

Po dalších 10 km přijíždíme na mýtinu, ze které vede vyjetá cesta v trávě někam nahoru. Don s Pírkem provedou výjezd na vrchol, aby se podívali, kam teda cesta vede. Ještě předtím proběhne ujištění, že už nejsme v minovém poli a můžeme se zde volně pohybovat. A bingo! Nahoře je krásné místo na spaní s ohništěm, stolem a pytlem s uhlím. Jsme 1387 metrů nad mořem. Takže máme jasno a místo bereme útokem. Dřevo na oheň je připravené a s pivkem v ruce (opět) se kocháme krásnými výhledy na okolní kopce. Čumil na nás háže očko z kufru (zase kouká). 

Stav tachometru: 144044 km

Najeto: 115 km

Stav čumila: 3,25 l

Dnešní průměrná spotřeba: 5,6 l/100 km (Fidel)

Dnešní průměrná rychlost: 50 km/h (Fidel)

Přestože to večer, v noci i ráno vypadalo nepravděpodobně, eisenboňáci nás přitáhli na nádraží do splitského přístavu takřka na čas, chvíli po 10. ranní. Celé Chorvatsko vlak “uhání” maximálně 60-70 km/h, což odpovídá stavu místní železniční sítě. “Na hovno a ještě to táhne dieselagregát,” komentuje Don při autorském čtení zideníčku.

Příjezd nám “zpříjemnil” německý zyklopáreček, který začal z minikupé vycigáňovat své cajky včetně dvou složených kol, jež tam pracně ve Vídni nacigánil. Výsledkem bylo, že zatarasili celou chodbičku u východů a průchodu mezi vagony, takže před příjezdem už tam neprolezl ani průvodčí. “Tohle prostě nevymyslíš, to udělá jenom zyklojebka,” povídá Jimbo (použil tedy trochu peprnější výrazivo).

“Já už hlavně chci vystoupit z tohodle vlaku a vykouřit krabičku cigaret,” utrousí v reakci Fidel.

Zidany byly odpojeny a přiitáhnuty k rampě, opět o dvě koleje dále, než jsme měli my vyházené všechny věci. V Chorvatsku ale nikomu nepřišlo divné, když jsme to všechno tahali napřímo přes kolejiště, to nám bylo ve Vídni bohužel zapovězeno. Zato místní parkmeister se zkusil přisát na naše peněženky a přišel s tím, že na odjezd máme 10 minut, jinak mu zaplatíme za parkování. Odpovědí byl jen smích a slova o tom, ať to zkusí na 30 zplavených motorkářů. Nezkusil.

Než nám bylo umožněno nasednout na oře a sjet z vagonů, volal Pírko, jehož polohu jsme celou cestu bedlivě sledovali. Jakmile Fidel uzřel jméno volajícího, bylo jasné, že se něco děje. Domluva totiž zněla: “V deset na nádraží.” Pírko nečekaně volal o pomo, byl na benzínce asi 15 minut cesty od nás a nemohl se hnout dále. 

I nacigánili jsme věci na zidany a vydali se za ním. Bylo to jenom chvilkové zpestření příjezdu, kdy se tři pojízdní zidanisté vydali shánět vadný díl, jeden do Bauhausu, druhý na místní STK a třetí do prodejny autodílů. Více o tom pohovoří Pírko ve svém zidansko-technickém okénku.

Po vyřešení problému Jimbo našel asi 10 km vzdálenou pláž se sprchou. Cesta k ní byla normální, mapy.cz nás ale poslaly po schodech, ještěže máme zidany. Moře zchladilo horká zpocená těla a dvě piva (11 EUR) ochladila i naše duše.

Po očistě ve veřejné sprše pokračujeme v cestě směr Bosna, graničnij prelaz Prisika – Aržano. Na další zajížďce delší, zato horší cestou (credit mapy.cz), se před námi náhle setmělo. Na hraničním přechodu už začala z nebe padat voda. “To je proto, že jsem tady já,” povídá Jimbo. “Já říkal, že tě máme nechat po tvých letošních zkušenostech doma,” přitakává vyčítavě Fidel. Prvních pár km nás dokonale omylo a další hodinu jsme čekali na benzínce s dalšími třemi zidanisty z naší domoviny. Původně byl plán zajet do Tomislavgradu nakoupit a vrátit se zpět k Buško jezeru, avšak po cestě se objevila celkem velká sámoška, a tak zbytečná cesta nebyla zapotřebí. 

U jezera jsme se kvalitně vycigánili a jen co byla dostavena plachta, opět se spustil déšť. Nakonec už se to snad vypršelo a my sedíme u ohně s pivem v ruce. Vyšel měsíc, neprší, ale teplo teda vypadá jinak. Kromě ohně nás hřeje čumil, jehož stav se zázrakem (setkáním s Pírkem) zvýšil o celý jeden litr, jeho hladina však strmě klesá.

Zítra máme v plánu jet někam na východ, jiný plán nemáme, byli jsme tu už všichni tolikrát, že to nemá smysl plánovat dopředu. Navíc tu máme Jimba, takže to závisí na počasí víc než kdy jindy.

Stav tachometru: 143929 km

Najeto: 94 km

Stav čumila: 4,5 l (a stále klesá)

Pírkovo zidansko-technické okénko:

Já na letošní druhou Zidan Tour vyrážím o týden dříve, páč jedeme hodit do Chorvatska kopyta hore k moři a trochu si po náročné letní pracovní sezóně oddechnout.

Ubytování máme od neděle 31. 8. do soboty 6. 9. Naplánoval jsem vyrazit už v sobotu 30. a cestou se setkat ve Slovinsku na začátku NP Triglav se Sukáčem a Verčou, kteří vyráželi již v pátek a dali si jednu noc navíc u jezer v Rakousku. Abych to stíhal na pohodu a nemusel jezdit moc po dálnicích, tak mi vyšlo, abych vyrážel nějak v 6:00 ráno. Tak jsem k tomuto času to i nějak směřoval. Když jsem v pátek před odjezdem šel nacikánit věci na zidan, potkal jsem se v garáži s Jimbem, Fidelem a Pasákem. Padl návrh jestli nedáme rozlučkové pivo na slavoji než pojedu. Jimbo už měl nějaký program s Terkou a dětmi, ale Fidel a Pasák nebyli proti.

Vše by bylo naprosto v pořádku, kdyby nepřišla pro nás nečekaná bouřka a průtrž mračen, která mě na Slavoji zdržela o dobré 2 hodiny a několik piv déle než jsem chtěl a plánoval. Tudíž odjezd posunut a nakonec jsem vyrážel až okolo 7:30 ráno. Což nebylo zlé, v 6 totiž ještě trochu pršelo.

Trasa na sobotu byla celkem dlouhá, na bod srazu jsem to měl nějakých necelým 600km a to jsem původně nechtěl jet vůbec po dálnici vyjma ČR. Začal jsem tedy ukrajovat kilometry po dálnici D4 směr České Budějovice, kde přišla na řadu zastávka v Alze pro ochranné sklíčko foťáku na telefon a rychlá snídaně. Cestou jsem asi dvakrát lehce zmoknul a znova uschnul. Proto v Kaplici při tankování dělám průzkum jaké je vlastně počasí v Rakousku. Nebylo to nic moc, a proto jsem zakoupil rakouskou dálniční známku a rozhodl se část cesty ukrátit, jak kvůli času, tak abych zas tak moc nezmokl. Rakouské dálnice naštěstí skoro prázdné ten den, a tak se kilometry ukrajovaly jedna báseň.

Kolem 15:00 přijíždím na domluvené místo srazu, vítáme se, dáváme cígo a pokračujeme dál přes NP Triglav do kempíku, který měl Suko s Veru dopředu nalezený přes aplikaci park4night. Od této chvíle už nepršelo a cesta začla být konečně zajímavá, zatáčka střídá zatáčku a ty výhledy, naprostá topinka.

Druhý den se ráno probouzíme do nádherného azura a mě je jasný, že dnes to bude epesní poježdění. Po snídani odcikáňujeme a na chvilku se loučíme, Suko s Veru jedou dále do cílové destinace po dálnicích a to není nic pro mě.

Trasu jsem si dal z NP směr Itálie na pobřeží, dále zpátky do Slovinska, a pak směr jih na Chorvatsko.

Počasí perfektní, silnice plné zatáček, naprostá zidanská pohádka.

Odpoledne kolem 17. přijíždím do cíle, kde už část osazenstva užívá bazénu u pronajatého ubytka ve vesnici Valbandon, vedle města Pula na chorvatském poloostrově Istra. Od teď zidanské dobrodružství končí (prozatím) a dále bude pokračovat až 5.9. kdy plánuji vyrazit směr Split, kam má dorazit 6.9. ráno autovlakem zbytek zidanské výpravy.

Malé technické okénko: v úterý přišly přes den silné bouřky, nic nenormálního, ale poté jsem zjistil, že mi netěsní z nějakého důvodu horní kufr a nalezl jsem v něm bazén. Tak hezky všechny věci ven, vytřít, nechat vyschnout, a pak zjistit proč a kudy tam teče. Za jedním pantem je obruba horního a dolního dílu kufru rozdělena malou mezerou a žádné těsnění zde, krom kusu ducktapu, který byl už vyhřátý a sotva, co jsem na něj sáhl, tak se rozpadl na prach. Ducktape jsem tedy vyměnil za nový a snad to bude fungovat stejně dobře jako předtím.

V pátek 5.9. se po snídani dopolko balím a připravuji na odjezd. V plánu je urazit něco přes 300 km do města Starigrad, kde jsem nad městem našel místo, kde by mělo jít přecigánit do druhého dne. Počasí má být perfektní, takže snad nebude problém.

V 15:00 kopu do vrtule a jedu směr pobřeží, kde mě čeká nespočet km neskutečné zidanské cesty. Parádní silnice plné zatáček všech možných úhlů a poloměrů. Další zidanský ráj. Cestou tankuji a píši si s Jimbem, jak jsme kdo na tom. Kluci už měli naložené zidany na vlak a čekali na odjezd. Paráda říkám takže ráno v 10:06 se vidíme ve Splitu na nádraží.

Vyrážím dál a posledních 30km bohužel už za tmy dojíždím do Stareho gradu, kde kupuji něco na snídani, vodu a pivko.

Po nákupu mířím po malé cestičce nad městečko asi 200 výškových metrů, kde se nalézá vyhlídkové místo, kde budu dnes cigánit. Vařím véču, dávám trojpívo a jdu spát.

Ráno vstávačka na 7 ať vše stíhám.

Vychází to krásně a přesně na čas bych měl dorazit na nádraží. Nad Splitem sjíždím z dálnice, zaplatím mýto a jedu směr centrum. Při nájezdu na větší silnici, která vede přes kus pohoří dolů do Splitu se rozjíždím, řadím a při zařazení 4 rychlostního stupně najednou křup….sakra kurwa co se to stalo. Jedu dál, motorka jede, zkoumám co se děje a zjišťuji, že spojka je volšová a páčka po vymáčknutí zůstává na místě a nespojkuje. Kurwa to neeee to neee, opatrně jedu dál a pohledem do mapy vymýšlím, kde zastavím a budu zkoumat dál co se děje. Dojíždím až dolů do Splitu na čerpací stanici, kde přes natvrdo nakopanout dvojku a brzdu zastavuji, asi 10 minut od mého cíle. Zde zjišťuji, že prasklo spojkové lanko (to je naštěstí ještě ta lepší varianta). Sundávám oblečení, páč je vedro k padnutí, beru telefon a volám Fidela. Když zvedl telefon, uslyšel odemne jen POMO, POMO,….krátké vysvětlení co se stalo, polohu kluci mají, páč si ji sdílíme, nicméně pro jistotu ještě posílám do naší skupiny a čekám, až přijede záchranná skupina. Mezitím se snažím dohledat, kde by se dalo lanko ve Splitu koupit či nějaký obchod, kde se sežene materiál na dočasnou opravu.

Kluci jsou tu, paráda. Rychlé vítání, skouknutí problému a zhodnocení situace a našich možností. Je přeci jen sobota, a to nejspíš nebude sranda to vyřešit. Naštěstí hned pod čerpací stanicí byl Bauhaus, kam se vydal Don, dále Jimbo jel dalším směrem, kde cestou za mnou viděl nějaký otevřený servis a Fidel se vydal i s vytaženým přetrhnutým lankem do pobočky InterCars, která má v sobotu naštěstí otevřeno do 13:00. Don se vrací jako první a má kus nového ocelového lanka a nějaký spojovák (čokolády na elektrické kabely), pak přijíždí Jimbo, že našel prodejnu se Zidan díly, nějaká spojková lanka tam mají, ale bylo by potřeba vyndat celý bovden a poměřit. Nicméně prý se to dá objednat a v pondělí by měl být ND k mání. Čekáme s čím přijede Fidel, prý něco sehnal.

Hurá Fidel přivedl lanko a šroubovací koncovku na něj, což je vzhledem k možnostem nejlepší možná varianta opravy. Pár minut práce, testovací osmička na benzínce a paráda, spojka spojkuje, takže už jen natankovat a hurá na cestu. Tedy jen dolů k moři, jdeme se vykoupat.

Dále už viz dnešní normální zideníček.

Ráno bylo pomalejší, ale Zidan crew se zlepšuje. Vstávání probíhalo už v 8 hodin ráno, byť start nebyl úplně jednoduchý. Po 27 pivech v místní SDH Zlatkov nalévárně se není čemu divit. Takže raňajky v klasickém stylu (párečky, pomazánky a tak). Následně proběhla porada ohledně času odjezdu z ubikace směr Vídeň. Vlak odjíždí v 18:57 a nakládka Zidanů má být v 17:00. Aspoň toto byly poslední informace od Dona, když kupoval lístky na vlak. Jimbo a Fidel ještě provedli montáž kamery Insta360, která dokáže snímat okolní dění v úhlu dle názvu. Zde vzniklo Donovo miniokénko, které můžeme nazývat třeba Palečnice. Palečnice je středověký mučící nástroj na trestání např. zlodějů. Řadí se k mírnějším nástrojům útrpného práva. A co se vlastně stalo?

Aby bylo možné kameru umístit na Zidana, tak je potřeba někam přidělat tyč, na které kamera trůní. Součástí držáku kamery jsou i dva kulaté třmeny, které se přichytí z jedné strany např. na padáky a z druhé na selfie tyč, nebo třeba na řidítka. Třmeny jsou spolu spojeny otočným kloubem. Takže když si Don tyto třmeny vzal do ruky, naprosto naivně zasunul oba palce do otevřených otvorů. Tuto zajímavou polohu palců promptně zpozoroval Jimbo a naprosto bravůrně využil situace, když oba třmeny hbitě utáhnul a Dona (se slovy “au, au”) doslova uvěznil do tohoto mučícího nástroje. 

Na Wiener Hauptbahnhof to máme 200 km. Takže když nakládka je v 17:00, tak musíme vyrazit cca v 11:00, abychom vše na pohodu stíhali. To by ale nebyli Zidani, aby nebylo vše jinak. V 11:15 bere do ruky lístek na vlak Fidel a říká: “Hele, proč je na tom lístku napsáno Fahrzeugverladung beginn i ende v 15:45”? Aha, zbystří ostatní. Takže vše jinak, musíme vyjet ASAP, aby to bylo možné vůbec stihnout, protože ve Vídni to nebude žádný med v páteční dopravní špičce. Takže otáčíme plynem a v 12:15 (místo původního plánovaného odjezdu v 11:00) vyrážíme směr Vídeň, žádný nákup, není čas. Rychlé tankování a už jsme na D1. Před Brnelí samozřejmě kolona jak blázen. V Mikulově ještě rychle stříknout něco do nádrže a valíme dál. Don se zde ještě pokusil zavolat na infolinku ÖBB (rakouský národní železniční dopravce), ale automat hraje jenom znělku do zblbnutí. Padne tedy rozhodnutí, že koupíme dálniční známku na rakouské dálnice, abychom vše stíhali. Jimbo jde ještě na WC a mimoděk Donovi špitne, že toto rozhodnutí padlo. Ok, řekne si Don, a následně si online koupí známku za 5 eur. Načež Fidel se mu vzápětí vysměje, protože už vše zařídil a koupil známky pro všechny najednou. Takže Don si může jezdit v obou pruzích rakouských dálnic, protože je jediný zidanista ve střední Evropě, který má na svůj stroj 2x desetidenní známku. 

Letíme CTD do Vídně a zde klasika – kolony jak prase. Celý uřícení dojíždíme na nákladní terminál pro autovlaky na Wien Hauptbahnhof v 15:30. Jeden zidanista z Rakouska už zde také čeká. Supr, stihli jsme to. Dle lístku by měla být nakládka za 15 minut. Když se po 30 minutách stále nic nedělo, tak nás začala přepadat mírná panika. Dotazujeme se rakouského zidanisty, v kolik je teda ta nakládka?! Na jeho palubním lístku je napsáno 17:00, ale na tom našem je 15:45. Hmmm divný. A tak čekáme dál. Za necelou hodinu je zde dalších 30 zidanů a všichni svorně tvrdí, že nakládka je v 17:00. Nekecali. Po několika ferblech jsme v cca 17:10 odbaveni a mávnutím pracovníka drah najíždíme na vagón. A zde, přátelé, začíná doslova koncert. Pracovníci nás navedou na místo ve vagónu, zidana sami zakurtují vlastními (!) popruhy a vše neskutečně rychle odsýpá. Naloděno bylo 30 Motorradů, většina nečekaně Češi.

Na vedlejší kolej zatím přijede slovenský vlak z Bratislavy, který nás poveze do Splitu. Bohužel na vedlejší kolej si musíme věci ze zidanů odnést sami. Máme kupé pro tři osoby, ale je dost malé. Naštěstí mají nachlazené Plzínky, takže je nám tu dobře. Čumil teče proudem a pivo také. Jenom místní führerin nám slovy “you party, du rauskommen im Graz. Your bikes Split. Du Graz. No party. Um Neun ende,“ celkem jasně dala najevo, že tady to nebude probíhat jako při loňské cestě na Ukrajinu už je totiž po deváté. Tak to se eště uvidí.

Vlak jede rychlostí 150 km/h a další den nás čeká setkání s posledním členem výpravy, Ministrem pro Zidan, ve Splitu. Jestli teda neskončíme v Grazu.

Zvídavý čtenář si mohl všimnout jisté změny stylu tohoto zideníčku. Protože se Donovi při letošní první návštěvě Bosny psaní zalíbilo, domluvil se s Jimbem, že se budou v psaní střídat. Jimbo si moc rád odpočine a bude místo psaní třeba někdy dělat oheň. Akorát, že vůbec, prej to bude všechno po Donovi opravovat.

Fidelovo technické okenko: Olej

Do odjezdu zbývaly dva dny. Ideální doba vzpomenout si, že nastal čas na výměnu oleje v zidanu. Naštěstí to není činnost nikterak složitá nebo časově náročná. Zakoupil jsem olej kvality odpovídající požadavkům mého japonského zera a s ním i olejový filtr. Odpoledne přišla vhodná doba na vykonání tohoto naprosto rutinního úkonu. Kryt motoru dolu, povolit dva šrouby na vypuštění oleje (ano, toto zero má olejové výpustě dvě), povolit olejový filtr… Aha, on nejde povolit rukou. Tak klíčem na olejový filtr. Jo to taky nejde. První nadávky. Zkouším druhý povolovák na filtry. Nic. Druhé nadávky. Sikovky. Nic. Třetí nadávky. Čtvrté nadávky.

Nedá se svítit, musí pomoct osvědčená metoda poslední záchrany. Beru šroubovák a prorážím filtr skrz abych získal potřebnou páku. Olej už samozřejmě teče z filtru úplně všude. Rvu za šroubovák a nastává pohyb. Bohužel ale ne pohyb filtru oproti motoru, ale šroubováku oproti filtru. Ze šroubováku jsem vytvořil otvírák a z filtru plechovku hrášku.

V garáži je už teď naprostá ropná katastrofa, filtr na cucky, ale pořád drží. Nepomáhá nic, volám pomo na zidan kanály. Don neváhá a na pomo příjíždí. Pomocí sekáče a palice se nakonec filtr konečně přemlouvá a odděluje se od motoru. Hurá a velké díky. Zároveň tedy také velké díky autorizovanému servisu Honda Lety za naprosto amatérskou práci při minulé výměně filtru. Fakt dík. Ale konec dobrý, všechno dobré.

Jenže.. To bych to nebyl já, abych neměl v rukávu nějaké to eso. Namontoval jsem nový filtr, nové výpustné šrouby s novými podložkami a zidan s naprostým přehledem přelil olejem. Takže ještě jedna série matlánička v oleji při upouštění a druhá katastrofa s pátou sérií nádavek a naprosto triviální rutinní úkon výměny oleje na Africe byl hotov. Ještě že už jedem.

Stav tachometru: 143835 km

Najeto: 221 km

Stav čumila: 2,9 l