Večer se odvíjel podle standardního scénáře. Ferbl jel naplno, čumil tekl proudem. Akorát Don to zatáhnul brzo (v 22:00). Pírko vydržel do půlnoci, takže štafetu drží Fidel s Jimbem. Ke spánku se ukládají zase v čase po půlnoci až nad ránem. Fidel ještě před uložením do spacáku provede genocidu místních monstermravenců se slovy: “Ve městě je novej šerif.”
Ráno je trochu pomalejší, ale ze spacáků nás tahá všudypřítomné maďarské vedro. Sice spíme na mýtině v lese, ale i tak tomu slunku nelze utéct. Po snídani nacigáníme bagáž na zidany a vyrážíme směr domov – Maďarsko, Rakousko, Čechy. Čeká nás přibližně 350 km po všech druzích silnic. Na hranici Maďarska a Rakouska to máme necelých 20 kilometrů. Hned po ujetí pár kilometrů nám vykouzlí úsměv na rtech místní zyklojebka. Cestou na hranici míjíme dva cyklisty, kteří si roztomile dupou do pedálů. Nejprve je netečně objíždí Don. Jakmile na ně nastoupí Fidel, při objíždění jim naznačí, jak na svém zidanu také šlape pedály. V ten moment vedoucí cyklista vytahuje fakáče a vesele Fidelovi pohrozí. To ale netuší, že se už blíží Jimbo, který si naprosto dokonale načasoval své BMW GS s třetím převodovým stupněm, který je rozhulákaný úplně do sraček. V momentě, kdy míjí cyklojebku, tak se ozve ohlušující rána z výfuku, což byla předem plánovaná akce, která logicky vykouzlí záchvat smíchu v celé skupině. To, že cyklista vytáhl prostředník, jsme se dozvěděli až od Pírka, protože měl celou scénu z posledního místa jak na dlani.
Ještě před hranicí zastavujeme na místní maďarské benzínce. A zde začne naprosto unifikovaná story ohledně MPZ (mezinárodní poznávací značka). Fidel jde do prodejny jako první a prohlíží regály, jestli tam náhodou není samolepka s kódem státu. Bohužel neúspěšně. Jimbo tedy nastoupí na mladou a neskutečně malou prodavačku, které se dotazuje anglicky, jestli je možné zakoupit samolepku MPZ a ještě si pomůže obrázkem z mobilu, kde je MPZ vidět. A opět nic nezklamalo. Mladá dívka jen tupě ukázala na ceduli, kde jsou ceny dálničních poplatků. Na tento jev už si můžeme vsadit, protože v Maďarsku je to naprosto běžná situace.
Po neúspěšném odlovu samolepky přecházíme hranici a začína zidanský ráj – Rakousko. Tato země oplývá silnicemi, které jsou plné krásných zatáček v horských sedlech. Zároveň má tato země velmi šikanózní přístup k motorkářům. V každé druhé vesnici je radar, který se snaží řidiče nachytat, všude jsou cedule s odpornou grafikou, které upozorňují, že v této oblasti je motorkáři oblíbená trasa. Proto by měl motorkář jet pomalu, aby nedělal moc hluku. Takto je to přes celé Rakousko. Projíždíme krásná udolí, kde silnice lemují čisté řeky. Při každé odbočce je megacedule, kde je striktně zakázáno kempovat, rozdělávat oheň, přespávat a bůh ví co. Chceme si dát někde oběd (zastavit a uvařit si svoje jídlo). Tak tady to nepůjde a sezení tu také není. Naštěstí o pár kilometrů dál je malá odbočka od hlavní, kde je pěkný dřevěný stůl. Zde si zidani vyrobí klasický oběd (těstoviny s kečupem či omáčkou).
Z tohoto místa nám zbývá cca 140 km do Halámek. Místo, kde chceme dnes spát. Postupně se prokoušeme Rakouskem a už za tmy přejíždíme hranici do České republiky. Bereme první benzínku, která je za čárou pro nákup piv. Bohužel i zde se svět změnil. Tankování funguje 24 hodin, ale shop jede jen od 9:00-18:00. Tak to ještě loni nebylo, tak musíme jinam. Zapichujeme prst na mapě v Suchdole nad Lužnicí v místním Penny kam přijíždíme v 20:00. Toto Penny má otevřeno do 20:00 ale jako zázrakem se ve 20:01 dostáváme dovnitř. Musíme rychle nakoupit, protože všech 5 členů personálu nás neustále vyhazuje z obchodu. Ufff, podaří se nám nakoupit na večer a už valíme zpět na pískovnu Halámky. Stavíme plachty a stany. Předpověď totiž není vůbec dobrá a má přijít déšť. Proto ani oheň nemá cenu a zítra nás čekají poslední kilometry do domoviny v dešti.
Stav tachometru: 145 509 km
Najeto: 392 km
Stav čumila: 0,1 l
Tak to jsme od sebe co by kamenem dohodil a zbytek došel..
U klikova jsou pekny piskovny, ale v tomhle pocasi je to stejne jedno. 😀