Bosna 2025 vol. 2, Dan 5: Srbija Fee

Spaní v kempové chatičce bylo příjemné zpestření na cestách. Ráno jsme s díky odmítli snídani v kempingové restauraci, protože včera večer byl nákup v nedalekém městě, včetně ingrediencí na raňajky. Pírko opět připravil výtečná míchaná vejce, a Don je prokládal ještě vejci na měkko.

Dnešní plán je jasný. Rádi bychom se podívali do Srbska, kde mají národní park Tara. Takže bereme za plyn a letíme na hraniční přechod. Po cestě ještě proběhne focení obřího betonového nápisu ve stráni nedaleko. Nápis má rozměry cca 40 x 16 metrů. Tvoří ho gigantická písmena a dohromady dají název TITO. Tito byl prezident tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Zastavujeme pod nápisem a ihned přijde bosňák, jehož dům přímo sousedí s nápisem. Nabízí nám kávu, prostě jen tak. S díky odmítáme (venku je už v 11 hod přes 30 stupňů). Dron, který vezeme sebou, se na tyto fotky náramně hodí. Vše rychle balíme, ať se můžeme zase chladit vzduchem při jízdě.

Naštěstí směrem na Srbské hranice je spoustu tunelů, ve kterých je příjemně chladné klima. Velká část tunelů je i osvětlená, ale svítí jen pár z nich. V ostatních jedeme vždy pár vteřin po tmě, než si naše oči zvyknou na tu rychlou změnu světlo/tma. Před hraničním přechodem zahlásí Jimbo, že mu není moc dobře. Zastavujeme a nasazujeme léčbu Modafenem. Stav pacienta se trochu zlepšuje, a tak můžeme vyrazit pokořit přechod, před kterým se štosují na jedno celní okénko jak osobní auta, tak kamiony. Sprostě objíždíme celou kolonu vozidel a cpeme se rovnou k okénku. Vedro je na padnutí, ale aspoň nám vrhá stín před námi stojíci kamion z Turecka.

Náklaďák za pár minut odjíždí a celníkovi se zidanské party zželelo a mávnutím ruky nás rovnou pouští dál. Po pár stech metrech je srbská celnice. Zde to už tak jednoduché není. Zase najedeme rovnou dopředu. Zde je mladý celník v okénku a při první příležitosti vložit pas do okénka nás odhání slovem: “Wait!”

Odbaví jedno auto a vágním mávnutím ruky nám dává signál, že máme jít k němu. Jimbo předloží doklady. To nestačí. Celník se ptá, kam jedem. Nooo jedem do Srbska přece, odpoví Jimbo. To mu ale nestačí. Tak mu řekni, že jedeme do národního parku Tara, radí Fidel. To zabralo. Všechny nás pustil bez nutnosti vybalovat věci v tom vedru. Uff jsme tady, ale po ujetí pár set metrů další závory. Proč? Protože hned za přechodem začíná národní park (asi). A za průjezd musíme zaplatit eko green fee (fakt dobrý fuck up jak z lidí vydojit další peníze za nic). Jimbo platí kartou 7 eur za všechny zidany. Dobrá, jedeme dál. Přichází stoupání do hor a hned je cítit, že vzduch je zde studenější. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme k dalším závorám. Zde se zase platí jiný poplatek. Je to fee za vjezd do národního parku Tara. Za 4 zidany chtějí 11 eur.

Vjezd snad platí na 24 hodin, protože máme v plánu v parku přespat. Silnice po celém parku se nám moc nezamlouvají. Nejsou v dobrém stavu a je na nich často písek v zatáčkách, které jsou velmi ostré. Postupně se propleteme až k Zaovinsku jezeru.

Zde bereme velmi dobrou restauraci, kde mají skvělý guláš a salát. V původním plánu bylo více pojezdit okolí, ale už je dost hodin, takže je potřeba ještě provést nákup v konzumu, který je pár kilometrů zpět. Zároveň kupujeme ubytování v pěkné chatě, kterou máme pro sebe s grilem, sprchou a parkováním pro zidany. Takže nakoupit v sámošce, ve které toho moc nemají a jedeme na ubikaci. Pan domácí nás mile přivítá, donese další peřiny a můžeme si dát chladit pivo do ledničky. Teď sedíme na terásce, je tu černý kocour, který od Dona dostal jméno Chamdula (čtenáři Alžírského dobrodružství už vědí, o co jde). Hrajeme ferbla a plánujeme cestu na další den. Kempování v tomto národním parku není povolené. Je to proto, protože je zde nejvyšší koncentrace Medvěda Hnědého v Srbsku (70 kusů). Navíc pěkná chata nás stála 45€ pro všechny. Tomu nelze odolat.

Stav tachometru: 144 420 km

Najeto: 180 km

Stav čumila: 1,75 l