Dnešní ráno byli zidani trochu pomalejší. Předchozí večer jsme samozřejmě museli oslavit, že jsme konečně v Bosně, a že je parta kompletní. Stav Čumila se zase snížil o více než 1 litr. U ohně probíhaly vášnivé debaty o tom kdo jak řídí, jaké má oblečení, gumy a tak. Nakonec debata došla do fáze, že Don už mlel blbosti o tom, že zadní brzda se nepoužívá, Jimbo taky něco mlel a Fidel jakbysmet. Všechno to pozoroval Pírko, který si občas klimbnul na židličce. Ukládáme se ke spánku dlouho po půlnoci a ne moc dlouho před ránem. Ráno, teda spíš před polednem, už tábořiště zase žije. Pírko připravil pro partu výborná míchaná jaja (vejce) se slaninou. Don si dal párky, které byly tak hnusné, že je obratem vyhodil (12 % masa). Paštika dopadla stejně. Je nám jasné, že dnes nebudou padat významné nájezdy. Naštěstí Buško jezero nabízí příjemně chladnou a křišťálově čistou vodu, takže neváháme a proběhne koupačka. Po poradě padne rozhodnutí, že dáme pozdní oběd na Ramsko jezero, kde má Fidel tip na jednu reštiku (restuaraci). Za plného sluníčka a pekelného vedra opouštíme cigánplatz a jedeme do města Tomislavgrad. Rychlé tankování a opět taháme za plyn v krásných táhlých bosenských zatáčkách. Cestou k Ramsku potkáváme hromady lidí, kteří jdou dolů k jezeru. Netušíme kam mají namířeno, ale všichni zabočují k místnímu kostelu na výběžku Šćit. Jedná se o nižší stovky lidí a značná část z nich nemá boty. Bereme útokem pizzerii a Don prakticky po všech, vyjma Pírka, dopijí piva. Asi mu to včera nestačilo.
Na obědové pauze se domlouváme, že vyrazíme na spaní směr Konjic, přes město Prozor. Zde na místní benzínce nakupujeme pívka na večer, protože celá Bosna je v neděli doslova vypnutá. Všechny krámy mají dnes zavřeno. Začínáme stoupat do hor po krásných asfaltkách. Fidel tuto trasu už letos jel, když tu byl před pár týdny na líbánkách se svou milou, takže nám do interkomu zahlásí, že část cesty je po šotolině. A taky že byla.
V jedné šotolinové zatáčce zastavujeme u studánky a radíme se o místu na spaní. V tom si najednou Don všimne, že pod zatáčkou na stromě ve stráni visí cedule, která nás varuje před minovým polem. A jo, to nám vlastně nedošlo, že když bychom našli nějaký pěkný spot na spaní, tak nejdřív musíme zkontrolovat v aplikaci BiH Mine Suspected Areas (AppStore / Google Play), jestli se náhodou nepohybujeme v minovém poli. A zrovna tato oblast je naprosto nevhodná pro cigánění, takže bacha, musíme jet dál, kde už to je bezpečné. Ještě proběhne pár vtipů o tom, že místní chodí do lesa sbírat bomborůvky, nebo že borůvky jsou zde doslova bombové.
Po dalších 10 km přijíždíme na mýtinu, ze které vede vyjetá cesta v trávě někam nahoru. Don s Pírkem provedou výjezd na vrchol, aby se podívali, kam teda cesta vede. Ještě předtím proběhne ujištění, že už nejsme v minovém poli a můžeme se zde volně pohybovat. A bingo! Nahoře je krásné místo na spaní s ohništěm, stolem a pytlem s uhlím. Jsme 1387 metrů nad mořem. Takže máme jasno a místo bereme útokem. Dřevo na oheň je připravené a s pivkem v ruce (opět) se kocháme krásnými výhledy na okolní kopce. Čumil na nás háže očko z kufru (zase kouká).
Stav tachometru: 144044 km
Najeto: 115 km
Stav čumila: 3,25 l
Dnešní průměrná spotřeba: 5,6 l/100 km (Fidel)
Dnešní průměrná rychlost: 50 km/h (Fidel)
Magneťák vypadá jak dědeček hříbeček v tý ušatce.
Díky Willi 😉