Autor: Oberzidantechniker

Spaní v kempové chatičce bylo příjemné zpestření na cestách. Ráno jsme s díky odmítli snídani v kempingové restauraci, protože včera večer byl nákup v nedalekém městě, včetně ingrediencí na raňajky. Pírko opět připravil výtečná míchaná vejce, a Don je prokládal ještě vejci na měkko.

Dnešní plán je jasný. Rádi bychom se podívali do Srbska, kde mají národní park Tara. Takže bereme za plyn a letíme na hraniční přechod. Po cestě ještě proběhne focení obřího betonového nápisu ve stráni nedaleko. Nápis má rozměry cca 40 x 16 metrů. Tvoří ho gigantická písmena a dohromady dají název TITO. Tito byl prezident tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Zastavujeme pod nápisem a ihned přijde bosňák, jehož dům přímo sousedí s nápisem. Nabízí nám kávu, prostě jen tak. S díky odmítáme (venku je už v 11 hod přes 30 stupňů). Dron, který vezeme sebou, se na tyto fotky náramně hodí. Vše rychle balíme, ať se můžeme zase chladit vzduchem při jízdě.

Naštěstí směrem na Srbské hranice je spoustu tunelů, ve kterých je příjemně chladné klima. Velká část tunelů je i osvětlená, ale svítí jen pár z nich. V ostatních jedeme vždy pár vteřin po tmě, než si naše oči zvyknou na tu rychlou změnu světlo/tma. Před hraničním přechodem zahlásí Jimbo, že mu není moc dobře. Zastavujeme a nasazujeme léčbu Modafenem. Stav pacienta se trochu zlepšuje, a tak můžeme vyrazit pokořit přechod, před kterým se štosují na jedno celní okénko jak osobní auta, tak kamiony. Sprostě objíždíme celou kolonu vozidel a cpeme se rovnou k okénku. Vedro je na padnutí, ale aspoň nám vrhá stín před námi stojíci kamion z Turecka.

Náklaďák za pár minut odjíždí a celníkovi se zidanské party zželelo a mávnutím ruky nás rovnou pouští dál. Po pár stech metrech je srbská celnice. Zde to už tak jednoduché není. Zase najedeme rovnou dopředu. Zde je mladý celník v okénku a při první příležitosti vložit pas do okénka nás odhání slovem: “Wait!”

Odbaví jedno auto a vágním mávnutím ruky nám dává signál, že máme jít k němu. Jimbo předloží doklady. To nestačí. Celník se ptá, kam jedem. Nooo jedem do Srbska přece, odpoví Jimbo. To mu ale nestačí. Tak mu řekni, že jedeme do národního parku Tara, radí Fidel. To zabralo. Všechny nás pustil bez nutnosti vybalovat věci v tom vedru. Uff jsme tady, ale po ujetí pár set metrů další závory. Proč? Protože hned za přechodem začíná národní park (asi). A za průjezd musíme zaplatit eko green fee (fakt dobrý fuck up jak z lidí vydojit další peníze za nic). Jimbo platí kartou 7 eur za všechny zidany. Dobrá, jedeme dál. Přichází stoupání do hor a hned je cítit, že vzduch je zde studenější. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme k dalším závorám. Zde se zase platí jiný poplatek. Je to fee za vjezd do národního parku Tara. Za 4 zidany chtějí 11 eur.

Vjezd snad platí na 24 hodin, protože máme v plánu v parku přespat. Silnice po celém parku se nám moc nezamlouvají. Nejsou v dobrém stavu a je na nich často písek v zatáčkách, které jsou velmi ostré. Postupně se propleteme až k Zaovinsku jezeru.

Zde bereme velmi dobrou restauraci, kde mají skvělý guláš a salát. V původním plánu bylo více pojezdit okolí, ale už je dost hodin, takže je potřeba ještě provést nákup v konzumu, který je pár kilometrů zpět. Zároveň kupujeme ubytování v pěkné chatě, kterou máme pro sebe s grilem, sprchou a parkováním pro zidany. Takže nakoupit v sámošce, ve které toho moc nemají a jedeme na ubikaci. Pan domácí nás mile přivítá, donese další peřiny a můžeme si dát chladit pivo do ledničky. Teď sedíme na terásce, je tu černý kocour, který od Dona dostal jméno Chamdula (čtenáři Alžírského dobrodružství už vědí, o co jde). Hrajeme ferbla a plánujeme cestu na další den. Kempování v tomto národním parku není povolené. Je to proto, protože je zde nejvyšší koncentrace Medvěda Hnědého v Srbsku (70 kusů). Navíc pěkná chata nás stála 45€ pro všechny. Tomu nelze odolat.

Stav tachometru: 144 420 km

Najeto: 180 km

Stav čumila: 1,75 l

Dnešní ráno byli zidani trochu pomalejší. Předchozí večer jsme samozřejmě museli oslavit, že jsme konečně v Bosně, a že je parta kompletní. Stav Čumila se zase snížil o více než 1 litr. U ohně probíhaly vášnivé debaty o tom kdo jak řídí, jaké má oblečení, gumy a tak. Nakonec debata došla do fáze, že Don už mlel blbosti o tom, že zadní brzda se nepoužívá, Jimbo taky něco mlel a Fidel jakbysmet. Všechno to pozoroval Pírko, který si občas klimbnul na židličce. Ukládáme se ke spánku dlouho po půlnoci a ne moc dlouho před ránem. Ráno, teda spíš před polednem, už tábořiště zase žije. Pírko připravil pro partu výborná míchaná jaja (vejce) se slaninou. Don si dal párky, které byly tak hnusné, že je obratem vyhodil (12 % masa). Paštika dopadla stejně. Je nám jasné, že dnes nebudou padat významné nájezdy. Naštěstí Buško jezero nabízí příjemně chladnou a křišťálově čistou vodu, takže neváháme a proběhne koupačka. Po poradě padne rozhodnutí, že dáme pozdní oběd na Ramsko jezero, kde má Fidel tip na jednu reštiku (restuaraci). Za plného sluníčka a pekelného vedra opouštíme cigánplatz a jedeme do města Tomislavgrad. Rychlé tankování a opět taháme za plyn v krásných táhlých bosenských zatáčkách. Cestou k Ramsku potkáváme hromady lidí, kteří jdou dolů k jezeru. Netušíme kam mají namířeno, ale všichni zabočují k místnímu kostelu na výběžku Šćit. Jedná se o nižší stovky lidí a značná část z nich nemá boty. Bereme útokem pizzerii a Don prakticky po všech, vyjma Pírka, dopijí piva. Asi mu to včera nestačilo. 

Na obědové pauze se domlouváme, že vyrazíme na spaní směr Konjic, přes město Prozor. Zde na místní benzínce nakupujeme pívka na večer, protože celá Bosna je v neděli doslova vypnutá. Všechny krámy mají dnes zavřeno. Začínáme stoupat do hor po krásných asfaltkách. Fidel tuto trasu už letos jel, když tu byl před pár týdny na líbánkách se svou milou, takže nám do interkomu zahlásí, že část cesty je po šotolině. A taky že byla.

V jedné šotolinové zatáčce zastavujeme u studánky a radíme se o místu na spaní. V tom si najednou Don všimne, že pod zatáčkou na stromě ve stráni visí cedule, která nás varuje před minovým polem. A jo, to nám vlastně nedošlo, že když bychom našli nějaký pěkný spot na spaní, tak nejdřív musíme zkontrolovat v aplikaci BiH Mine Suspected Areas (AppStore / Google Play), jestli se náhodou nepohybujeme v minovém poli. A zrovna tato oblast je naprosto nevhodná pro cigánění, takže bacha, musíme jet dál, kde už to je bezpečné. Ještě proběhne pár vtipů o tom, že místní chodí do lesa sbírat bomborůvky, nebo že borůvky jsou zde doslova bombové. 

Po dalších 10 km přijíždíme na mýtinu, ze které vede vyjetá cesta v trávě někam nahoru. Don s Pírkem provedou výjezd na vrchol, aby se podívali, kam teda cesta vede. Ještě předtím proběhne ujištění, že už nejsme v minovém poli a můžeme se zde volně pohybovat. A bingo! Nahoře je krásné místo na spaní s ohništěm, stolem a pytlem s uhlím. Jsme 1387 metrů nad mořem. Takže máme jasno a místo bereme útokem. Dřevo na oheň je připravené a s pivkem v ruce (opět) se kocháme krásnými výhledy na okolní kopce. Čumil na nás háže očko z kufru (zase kouká). 

Stav tachometru: 144044 km

Najeto: 115 km

Stav čumila: 3,25 l

Dnešní průměrná spotřeba: 5,6 l/100 km (Fidel)

Dnešní průměrná rychlost: 50 km/h (Fidel)

Ráno bylo pomalejší, ale Zidan crew se zlepšuje. Vstávání probíhalo už v 8 hodin ráno, byť start nebyl úplně jednoduchý. Po 27 pivech v místní SDH Zlatkov nalévárně se není čemu divit. Takže raňajky v klasickém stylu (párečky, pomazánky a tak). Následně proběhla porada ohledně času odjezdu z ubikace směr Vídeň. Vlak odjíždí v 18:57 a nakládka Zidanů má být v 17:00. Aspoň toto byly poslední informace od Dona, když kupoval lístky na vlak. Jimbo a Fidel ještě provedli montáž kamery Insta360, která dokáže snímat okolní dění v úhlu dle názvu. Zde vzniklo Donovo miniokénko, které můžeme nazývat třeba Palečnice. Palečnice je středověký mučící nástroj na trestání např. zlodějů. Řadí se k mírnějším nástrojům útrpného práva. A co se vlastně stalo?

Aby bylo možné kameru umístit na Zidana, tak je potřeba někam přidělat tyč, na které kamera trůní. Součástí držáku kamery jsou i dva kulaté třmeny, které se přichytí z jedné strany např. na padáky a z druhé na selfie tyč, nebo třeba na řidítka. Třmeny jsou spolu spojeny otočným kloubem. Takže když si Don tyto třmeny vzal do ruky, naprosto naivně zasunul oba palce do otevřených otvorů. Tuto zajímavou polohu palců promptně zpozoroval Jimbo a naprosto bravůrně využil situace, když oba třmeny hbitě utáhnul a Dona (se slovy “au, au”) doslova uvěznil do tohoto mučícího nástroje. 

Na Wiener Hauptbahnhof to máme 200 km. Takže když nakládka je v 17:00, tak musíme vyrazit cca v 11:00, abychom vše na pohodu stíhali. To by ale nebyli Zidani, aby nebylo vše jinak. V 11:15 bere do ruky lístek na vlak Fidel a říká: “Hele, proč je na tom lístku napsáno Fahrzeugverladung beginn i ende v 15:45”? Aha, zbystří ostatní. Takže vše jinak, musíme vyjet ASAP, aby to bylo možné vůbec stihnout, protože ve Vídni to nebude žádný med v páteční dopravní špičce. Takže otáčíme plynem a v 12:15 (místo původního plánovaného odjezdu v 11:00) vyrážíme směr Vídeň, žádný nákup, není čas. Rychlé tankování a už jsme na D1. Před Brnelí samozřejmě kolona jak blázen. V Mikulově ještě rychle stříknout něco do nádrže a valíme dál. Don se zde ještě pokusil zavolat na infolinku ÖBB (rakouský národní železniční dopravce), ale automat hraje jenom znělku do zblbnutí. Padne tedy rozhodnutí, že koupíme dálniční známku na rakouské dálnice, abychom vše stíhali. Jimbo jde ještě na WC a mimoděk Donovi špitne, že toto rozhodnutí padlo. Ok, řekne si Don, a následně si online koupí známku za 5 eur. Načež Fidel se mu vzápětí vysměje, protože už vše zařídil a koupil známky pro všechny najednou. Takže Don si může jezdit v obou pruzích rakouských dálnic, protože je jediný zidanista ve střední Evropě, který má na svůj stroj 2x desetidenní známku. 

Letíme CTD do Vídně a zde klasika – kolony jak prase. Celý uřícení dojíždíme na nákladní terminál pro autovlaky na Wien Hauptbahnhof v 15:30. Jeden zidanista z Rakouska už zde také čeká. Supr, stihli jsme to. Dle lístku by měla být nakládka za 15 minut. Když se po 30 minutách stále nic nedělo, tak nás začala přepadat mírná panika. Dotazujeme se rakouského zidanisty, v kolik je teda ta nakládka?! Na jeho palubním lístku je napsáno 17:00, ale na tom našem je 15:45. Hmmm divný. A tak čekáme dál. Za necelou hodinu je zde dalších 30 zidanů a všichni svorně tvrdí, že nakládka je v 17:00. Nekecali. Po několika ferblech jsme v cca 17:10 odbaveni a mávnutím pracovníka drah najíždíme na vagón. A zde, přátelé, začíná doslova koncert. Pracovníci nás navedou na místo ve vagónu, zidana sami zakurtují vlastními (!) popruhy a vše neskutečně rychle odsýpá. Naloděno bylo 30 Motorradů, většina nečekaně Češi.

Na vedlejší kolej zatím přijede slovenský vlak z Bratislavy, který nás poveze do Splitu. Bohužel na vedlejší kolej si musíme věci ze zidanů odnést sami. Máme kupé pro tři osoby, ale je dost malé. Naštěstí mají nachlazené Plzínky, takže je nám tu dobře. Čumil teče proudem a pivo také. Jenom místní führerin nám slovy “you party, du rauskommen im Graz. Your bikes Split. Du Graz. No party. Um Neun ende,“ celkem jasně dala najevo, že tady to nebude probíhat jako při loňské cestě na Ukrajinu už je totiž po deváté. Tak to se eště uvidí.

Vlak jede rychlostí 150 km/h a další den nás čeká setkání s posledním členem výpravy, Ministrem pro Zidan, ve Splitu. Jestli teda neskončíme v Grazu.

Zvídavý čtenář si mohl všimnout jisté změny stylu tohoto zideníčku. Protože se Donovi při letošní první návštěvě Bosny psaní zalíbilo, domluvil se s Jimbem, že se budou v psaní střídat. Jimbo si moc rád odpočine a bude místo psaní třeba někdy dělat oheň. Akorát, že vůbec, prej to bude všechno po Donovi opravovat.

Fidelovo technické okenko: Olej

Do odjezdu zbývaly dva dny. Ideální doba vzpomenout si, že nastal čas na výměnu oleje v zidanu. Naštěstí to není činnost nikterak složitá nebo časově náročná. Zakoupil jsem olej kvality odpovídající požadavkům mého japonského zera a s ním i olejový filtr. Odpoledne přišla vhodná doba na vykonání tohoto naprosto rutinního úkonu. Kryt motoru dolu, povolit dva šrouby na vypuštění oleje (ano, toto zero má olejové výpustě dvě), povolit olejový filtr… Aha, on nejde povolit rukou. Tak klíčem na olejový filtr. Jo to taky nejde. První nadávky. Zkouším druhý povolovák na filtry. Nic. Druhé nadávky. Sikovky. Nic. Třetí nadávky. Čtvrté nadávky.

Nedá se svítit, musí pomoct osvědčená metoda poslední záchrany. Beru šroubovák a prorážím filtr skrz abych získal potřebnou páku. Olej už samozřejmě teče z filtru úplně všude. Rvu za šroubovák a nastává pohyb. Bohužel ale ne pohyb filtru oproti motoru, ale šroubováku oproti filtru. Ze šroubováku jsem vytvořil otvírák a z filtru plechovku hrášku.

V garáži je už teď naprostá ropná katastrofa, filtr na cucky, ale pořád drží. Nepomáhá nic, volám pomo na zidan kanály. Don neváhá a na pomo příjíždí. Pomocí sekáče a palice se nakonec filtr konečně přemlouvá a odděluje se od motoru. Hurá a velké díky. Zároveň tedy také velké díky autorizovanému servisu Honda Lety za naprosto amatérskou práci při minulé výměně filtru. Fakt dík. Ale konec dobrý, všechno dobré.

Jenže.. To bych to nebyl já, abych neměl v rukávu nějaké to eso. Namontoval jsem nový filtr, nové výpustné šrouby s novými podložkami a zidan s naprostým přehledem přelil olejem. Takže ještě jedna série matlánička v oleji při upouštění a druhá katastrofa s pátou sérií nádavek a naprosto triviální rutinní úkon výměny oleje na Africe byl hotov. Ještě že už jedem.

Stav tachometru: 143835 km

Najeto: 221 km

Stav čumila: 2,9 l