Rubrika: Zidan Tours

Noc v chatce byla příjemná. Udělali jsme dobře, sic si nikdo deště nevšiml, zidany byly celé mokré, možná za to může jen silnější rosa. Ráno se víceméně všechno odvíjelo od toho, zda Jimbo bude schopen se vyhoupnout do sedla a vyrazit. Večer to totiž vypadalo, že se nedožije rána. Naštěstí se jeho stav díky medikamentům mírně zlepšil, spolykal další a v 10:30 se mohlo vyrazit. 

Přes zastávku v informačním centru národního parku, kde jsme se snažili sehnat nějaké samolepky (nesehnali), vydal se zidanský kvartet směrem k jezeru Peručac. Jezero leží na řece Drině, která tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Omývá břehy těchto zemí od národního parku Tara až skoro k chorvatským hranicím na severu. 

Zidani sjiždí za ne úplně pěkného počasí serpentiny ke hrázi jezera, je to sešup asi 800 výškových metrů až k vodě. 

Dále už je cesta značně monotematická, dojíždíme až ke hraničnímu přechodu ve městě Bajina Bašta, který ale k překonání hranice nepoužijeme. Rozhodli jsme se, že ještě zůstaneme s Drinou a použijeme přechod asi o 60 km dále. Ve městě stavíme u jedné z Aptek. Je jich tu spousta, Srbové jsou totiž stejní pacienti jako třeba Ukrajinci nebo Rusové a mají lékárny na každém rohu. Jimbo zde kupuje tašku drog a po jejich užití se jede dál. Dalších 50 km utíká rychle, cesta je široká, plná zatáček, jen vyšinutí Srbové a jejich řidičské “umění” občas kroutí našimi hlavami. 

“Co je tady učej v tý autoškole, to bych teda chtěl vidět,” okomentuje to Fidel. Na jedné z benzínek zkoušíme štěstí a Jimbo se vydává do shopu na lov MPZ. Poslední mu totiž zničil Ramiz i s kufrem v Albánii a Pírkovi ještě chybí. K úžasu všech byl úspěšný, přitom posledně bylo její sehnání velký problém.

Hranice u srbského města Ljubovija a bosenského Bratunacu na sebe nenechala dlouho čekat. Dron jsme si pro jistotu opět roztřetili v poměru Pírko – baterky, Fidel – ovladač a Jimbo – dron. Sice nepočítáme s nějakou větší perzekucí, ale štěstí přeje připraveným. Hraniční striptýz se nekonal, celkem hladce jsme o dvě razítka v pasech těžší opět na území rozhádáné federace. 

“Mam hlad a chce se mi chcát,” lajnuje další plán Fidel hned za strážní budkou. Do Bratunacu vjíždíme už za mírného deště, bereme první slunečníky s nápisem “Café – Pizzeria Picollo”. Jen co usedáme, spouští se provazy z nebe. Opět nás překvapilo, že v této hospodě nenalévají žádný alkohol, je zjevně muslimská. Přitom bychom na hranici se Srbskem čekali spíše křesťany. Vůbec se nám zdá, že arabský vliv je v Bosně tak nějak pocitově silnější než býval. O to smutnější je, že v hospodě sice nemají pivo, ale na pizzu klidně vepřovou šunku dají. Tak jak to teda je?!

O srandovní vložku se postaral jeden z bosňáků, který koukaje na nás, tázavě se ptá: “Češka?”. Po pozitivní odpovědi vystřelí: “Kurva, piča!”

Na jídle trávíme kvůli nepřízni počasí asi 2 hodiny (ještěže tu to pivo nemají), nakonec se vzdáváme, šoupeme se pod slunečníky do šprcek (nepromoky) a vyrážíme směr Srebrenica. Modří, zejména starší čtenáři, už vědí, na co se jedeme podívat. Není to nic jiného než památník ve vesnici Donji Potočari mezi Bratunacem a Srebrenicí.

Pietní místo připomíná masakr, který provedli Srbové na samém sklonku války na Balkáně v červenci roku 1995. Za 20 dní byli příslušníci Vojsk Republiky srbské pod vedením generála Ratka Mladiče schopni vyvraždit více než 8000 mužů a chlapců.

Všichni byli civilisté a všichni muslimové a až na pár kusů všichni neozbrojení. Hnali konvoj s civilisty všemi směry a vraždili jak ručními zbraněmi, tak třeba i raketomety nebo granáty vhozenými do uzavřených skladů s muslimy. V Potočarech proto, že se zde nacházela základna OSN. Sám generál Mladič byl nejen za tyto masakry zatčen až v roce 2011, v rámci obžaloby byl souzen i za genocidní několikaleté obléhání Sarajeva. Definitivně odsouzen k doživotnímu trestu byl však až 8. června 2021! Dnes sedí za katrem v Haagu.

Původně jsme si říkali, že pojedeme ještě dále a více si prohlédneme památník a přilehlé stavby, avšak prší, Jimbovi je blbě a navíc všichni mrtví byli muslimové a my hlavami do koberců nemlátíme.

Vzhledem k počasí hledáme opět nějaké ubytování, na bookingu nám první nevyšlo, ale druhá chatička kousek za městem Vlasenica už na nás čeká i s majitelem. Bylo trochu tricky jí najít, neboť se nachází asi o 3 km někde úplně jinde, než je uvedeno na Bookingu. Ale stálo to za to. Chajda je postavená doslova nad potokem, je malá, ale luxusní. Připadá nám, že jsme tu první hosté po jejím vystavění. A tak tu ted sedíme s napranými nácky, Jimbovi už je trochu líp, tak pije pivo a čumil s ostatními. Rokujeme o tom, co budeme dělat zítra, už bychom se měli pomalu vracet směr domovina, předpověď počasí nevypadá dobře, a tak je možností spousta. Uvidíme ráno a podle toho se zařídíme. 

Stav tachometru: 144 581 km

Najeto: 161 km

Stav čumila: 1,25 l a klesá

Jimbovo farmaceutické okénko:

Včera mě náhle přepadla při jízdě nějaká únava a slabost organismu. Po chvíli jsem si diagnostikoval rýmičku s horečkou. Jelikož jsem neprozřetelně nechal svou lékárničku v garáži, byl jsem odkázán na zásoby fetu spoluzidanistů. Don nabídl Modafen, se kterým nemám moc zkušeností a Ibalgin. Tyhle dva se prý nemají míchat, Modafen má silější účinek a nemělo by se po něm řídit. Já ale zidaním, takže volím jej, šlehnu si rovnou dva, a po nájezdu jedeme dále. V hypu jsem vydržel jakž takž do večera, kdy přišel dojezd, takže po zveřejnění Donova zideníčku jsem padl za vlast do postele, na noc to podpořil dvěma Ibalginy a potil se celou noc. Ráno nebylo nic moc, ale už to bylo trochu lepší, spolknul jsem další Modafenek a vyrazili jsme. Ten už na mě neměl takový účinek (asi jsem si měl vzít zase dva), a tak ho díky nejbližší lékárně podporuji Paracetamolem a kapkami do nosu. Pro jistotu ještě přikupuji krabičku Brufenu do zásoby, kdyby bylo třeba fetu více. Teď večer se pokusím do sebe už žádné medikamenty nervat, zkusím přežít pouze na čumících drogách.

Spaní v kempové chatičce bylo příjemné zpestření na cestách. Ráno jsme s díky odmítli snídani v kempingové restauraci, protože včera večer byl nákup v nedalekém městě, včetně ingrediencí na raňajky. Pírko opět připravil výtečná míchaná vejce, a Don je prokládal ještě vejci na měkko.

Dnešní plán je jasný. Rádi bychom se podívali do Srbska, kde mají národní park Tara. Takže bereme za plyn a letíme na hraniční přechod. Po cestě ještě proběhne focení obřího betonového nápisu ve stráni nedaleko. Nápis má rozměry cca 40 x 16 metrů. Tvoří ho gigantická písmena a dohromady dají název TITO. Tito byl prezident tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Zastavujeme pod nápisem a ihned přijde bosňák, jehož dům přímo sousedí s nápisem. Nabízí nám kávu, prostě jen tak. S díky odmítáme (venku je už v 11 hod přes 30 stupňů). Dron, který vezeme sebou, se na tyto fotky náramně hodí. Vše rychle balíme, ať se můžeme zase chladit vzduchem při jízdě.

Naštěstí směrem na Srbské hranice je spoustu tunelů, ve kterých je příjemně chladné klima. Velká část tunelů je i osvětlená, ale svítí jen pár z nich. V ostatních jedeme vždy pár vteřin po tmě, než si naše oči zvyknou na tu rychlou změnu světlo/tma. Před hraničním přechodem zahlásí Jimbo, že mu není moc dobře. Zastavujeme a nasazujeme léčbu Modafenem. Stav pacienta se trochu zlepšuje, a tak můžeme vyrazit pokořit přechod, před kterým se štosují na jedno celní okénko jak osobní auta, tak kamiony. Sprostě objíždíme celou kolonu vozidel a cpeme se rovnou k okénku. Vedro je na padnutí, ale aspoň nám vrhá stín před námi stojíci kamion z Turecka.

Náklaďák za pár minut odjíždí a celníkovi se zidanské party zželelo a mávnutím ruky nás rovnou pouští dál. Po pár stech metrech je srbská celnice. Zde to už tak jednoduché není. Zase najedeme rovnou dopředu. Zde je mladý celník v okénku a při první příležitosti vložit pas do okénka nás odhání slovem: “Wait!”

Odbaví jedno auto a vágním mávnutím ruky nám dává signál, že máme jít k němu. Jimbo předloží doklady. To nestačí. Celník se ptá, kam jedem. Nooo jedem do Srbska přece, odpoví Jimbo. To mu ale nestačí. Tak mu řekni, že jedeme do národního parku Tara, radí Fidel. To zabralo. Všechny nás pustil bez nutnosti vybalovat věci v tom vedru. Uff jsme tady, ale po ujetí pár set metrů další závory. Proč? Protože hned za přechodem začíná národní park (asi). A za průjezd musíme zaplatit eko green fee (fakt dobrý fuck up jak z lidí vydojit další peníze za nic). Jimbo platí kartou 7 eur za všechny zidany. Dobrá, jedeme dál. Přichází stoupání do hor a hned je cítit, že vzduch je zde studenější. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme k dalším závorám. Zde se zase platí jiný poplatek. Je to fee za vjezd do národního parku Tara. Za 4 zidany chtějí 11 eur.

Vjezd snad platí na 24 hodin, protože máme v plánu v parku přespat. Silnice po celém parku se nám moc nezamlouvají. Nejsou v dobrém stavu a je na nich často písek v zatáčkách, které jsou velmi ostré. Postupně se propleteme až k Zaovinsku jezeru.

Zde bereme velmi dobrou restauraci, kde mají skvělý guláš a salát. V původním plánu bylo více pojezdit okolí, ale už je dost hodin, takže je potřeba ještě provést nákup v konzumu, který je pár kilometrů zpět. Zároveň kupujeme ubytování v pěkné chatě, kterou máme pro sebe s grilem, sprchou a parkováním pro zidany. Takže nakoupit v sámošce, ve které toho moc nemají a jedeme na ubikaci. Pan domácí nás mile přivítá, donese další peřiny a můžeme si dát chladit pivo do ledničky. Teď sedíme na terásce, je tu černý kocour, který od Dona dostal jméno Chamdula (čtenáři Alžírského dobrodružství už vědí, o co jde). Hrajeme ferbla a plánujeme cestu na další den. Kempování v tomto národním parku není povolené. Je to proto, protože je zde nejvyšší koncentrace Medvěda Hnědého v Srbsku (70 kusů). Navíc pěkná chata nás stála 45€ pro všechny. Tomu nelze odolat.

Stav tachometru: 144 420 km

Najeto: 180 km

Stav čumila: 1,75 l

Včera jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybychom dnes vstali a odjeli dřív než v poledne. Pak ale Don přinesl k ohni druhého čumila. Spát jdeme sice delší dobu před ránem než včera, ale jenom trošičku.

“Už?” Povídá Jimbo koukajíce na Dona, který nastartoval zidan okolo 12:15. Lehkým offroadem jsme spadli až skoro k Jablaničku jezeru a pokračovali směr Konjic. Zde se nachází bunkr bývalého vládce Jugoslávie, maršála Tita. Plán na jeho návštěvu však padl už večer, protože Jimbo vygooglil, že je otevřen pouze pokud si to domluvíme minimálně 24 hodin dopředu. Navíc mají prohlídky v 9 a 12 hodin, což bychom stejně my nedokázali stihnout. Sedli jsme si tedy aspoň do restaurace Neretva, kde nám žaludek zasytily čevapi, játra a pizza. Jimbo s Fidelem se ještě snažili vetřít do místního barber shopu pro přistřihnutí kštice, ale bohužel na ně neměli čas. Tak to budou zkoušet někde jinde. 

Na hlavní cestě směr Sarajevo však zidanská parta nezůstala dlouho, hned v Konjicu se vydala dále proti proudu nádherné a studené řeky Neretvy do hor po cestě R-435. Tuto cestu již skoro všichni dobře známe, vede k Boračko jezeru, hojně navštěvovanému turisty pro svou křišťálově čistou vodu. 

Cesta vede zákruty a vracečkami na všechny strany. V jedné z nich dojíždíme pickup značky Ford Ranger, který do zatáček jede hrozně pomalu, ale na rovině na to šlape a jede prostředkem, takže je prakticky nemožné jej předjet. Don to v jedné zatáčce zvládnul a Jimbovi následně ohlásil, když bylo z protisměru volno, aby jej mohl předjet i on. Na něj se však řidič Rangeru s rakouskou značkou nalepil a nehodlal nechat předjet zbylé dva zidanisty. Netušil, že zidani mají teknolódžia a mohou si spolu bezdrátově povídat!

“Mám chuť najet na střed, zpomalit ho a udělat prostor pro vaše předjetí,” povídá v jednu chvíli Jimbo do interkomu směrem k Fidelovi s Pírkem. 

“Hele, tak já jedu dopředu a řeknu vám, jestli jede něco proti,” promptně chytá hozenou rukavici na čele jedoucí Don. V tu chvíli již Jimbo najíždí doprostřed silnice a mírně zpomaluje.

Na Donův rozkaz: “Volno,” zatáhne Fidel za plyn a předjíždí zamknutého Rangera i Jimba. “Jeď, jeď, jeď,” ozve se z chvostu od Pírka směrem na Jimba, když se dostane při předjíždění na rakušákovu úroveň. Jimbo visí na zrcátkách, vidí, že situace se vyvíjí přesně dle domluvy, zrychlí na max, předjíždí Fidela, který zas zpomalil jemu. Pírko už je před Fordem a celý manévr je úspěšně dokončen. Rakušan dostal cennou lekci, že vyjebávat se zidany se opravdu nevyplácí!

Dále pokračujeme po bezvadné silnici, míjíme Boračko ježero a hltáme jednu zatáčku za druhou. Nahoru, dolů, výjezdy, sjezdy, vracečky, silnice skoro prázdná, vrásky na čele občas dělají jen nečekná místa, kde je asfalt podemletý a silnice tak spadlá o několik metrů dolů. 

Trasu jsme naplánovali už večer přes Kalinovik do Foči, mapy.cz ale stále odmítaly použít žluté nejpřímější cesty. Donutili jsme je k tomu, což se ukázalo jako výborný nápad, čekala nás offroad vložka z vesnice Argud až do Kalinoviku. Tohle však mapy.cz fakt vědět nemohly, typ je tam stejný jako kterákoliv jiná žlutá silnice. 

Cestou míjíme spadlý most nad průzračnou říčkou Ljuta, na který někdo postavil dočasný pontoňák. Vůbec jsme dnes viděli spoustu zajímavých nejen silničních mostů. Skoro by to chtělo zas obnovit loňskou létající rubriku z Albánie. 

Na konci Kalinoviku je nějaká otevřená brána, vedle které stojí strážní domek. To pochopitelně upoutá Jimba, a už tam točí řidítky. “To bude určitě zajímavý, kdyby to byl aktivní vojenskej prostor, tak by přece byl určitě někdo na bráně, žejo?” Nebylo, ve starých kasárnách momentálně bydlí krávy a zbytek prostoru, kde by to možná stálo za to, je obehnán plotem. Ten je sice na mnoha místech spadlý, ale na urbex bohužel nemáme čas. 

Chceme totiž vidět Pješčane Piramide (https://mapy.com/s/megemuzeta). K těm už je to kousek. Jedná se o skalní pískovcové útvary, které erozí “vyrostly” do vysokých “stalagmitů”. Je to takové malé, hodně malé, Colorado. Na fotkách to vypadá větší, než to ve skutečnosti je, ale stálo to za to, matka příroda dokáže vždycky překvapit. 

Jelikož už se připozdívá, je třeba najít spaní. Volba padla na kemp kousek za Fočou, mají tu chatičky a hlavně je třeba kromě duše čistit i tělo. Poslední sprchu jsme měli ve Zlatkově u Pikárce, když teda nepočítáme tu na pláži v Chorvatsku. V kempu Drina, u stejnojmenné řeky, nás vítá milý Filip, který hned ukazuje, kde můžeme bydlet, kolik to stojí, a ptá se, co si dáme k večeři. Umí napůl česky, očividně je tohle hojně navštěvovaná oblast našimi krajany. Dalších několik zidanistů z domoviny i ze Slovenska je toho důkazem. Večer se bavíme s Brňáky, co bydlí v chatkách vedle nás, čumil čumí a Don už zase začíná bejt chytrej. Tak toho radši asi brzy necháme. 

Zítra se vydáme směr severovýchod, nechte se překvapit, kam nás vítr zavane. Jediné, co můžeme prozradit, že minimálně odpoledne nebudeme moc na signálu. Držte nám palce, abychom konečně dokázali vyjet v rozumný čas.

Stav tachometru: 144240 km

Najeto: 196 km

Stav čumila: 2,5 l (a klesá)

Dnešní ráno byli zidani trochu pomalejší. Předchozí večer jsme samozřejmě museli oslavit, že jsme konečně v Bosně, a že je parta kompletní. Stav Čumila se zase snížil o více než 1 litr. U ohně probíhaly vášnivé debaty o tom kdo jak řídí, jaké má oblečení, gumy a tak. Nakonec debata došla do fáze, že Don už mlel blbosti o tom, že zadní brzda se nepoužívá, Jimbo taky něco mlel a Fidel jakbysmet. Všechno to pozoroval Pírko, který si občas klimbnul na židličce. Ukládáme se ke spánku dlouho po půlnoci a ne moc dlouho před ránem. Ráno, teda spíš před polednem, už tábořiště zase žije. Pírko připravil pro partu výborná míchaná jaja (vejce) se slaninou. Don si dal párky, které byly tak hnusné, že je obratem vyhodil (12 % masa). Paštika dopadla stejně. Je nám jasné, že dnes nebudou padat významné nájezdy. Naštěstí Buško jezero nabízí příjemně chladnou a křišťálově čistou vodu, takže neváháme a proběhne koupačka. Po poradě padne rozhodnutí, že dáme pozdní oběd na Ramsko jezero, kde má Fidel tip na jednu reštiku (restuaraci). Za plného sluníčka a pekelného vedra opouštíme cigánplatz a jedeme do města Tomislavgrad. Rychlé tankování a opět taháme za plyn v krásných táhlých bosenských zatáčkách. Cestou k Ramsku potkáváme hromady lidí, kteří jdou dolů k jezeru. Netušíme kam mají namířeno, ale všichni zabočují k místnímu kostelu na výběžku Šćit. Jedná se o nižší stovky lidí a značná část z nich nemá boty. Bereme útokem pizzerii a Don prakticky po všech, vyjma Pírka, dopijí piva. Asi mu to včera nestačilo. 

Na obědové pauze se domlouváme, že vyrazíme na spaní směr Konjic, přes město Prozor. Zde na místní benzínce nakupujeme pívka na večer, protože celá Bosna je v neděli doslova vypnutá. Všechny krámy mají dnes zavřeno. Začínáme stoupat do hor po krásných asfaltkách. Fidel tuto trasu už letos jel, když tu byl před pár týdny na líbánkách se svou milou, takže nám do interkomu zahlásí, že část cesty je po šotolině. A taky že byla.

V jedné šotolinové zatáčce zastavujeme u studánky a radíme se o místu na spaní. V tom si najednou Don všimne, že pod zatáčkou na stromě ve stráni visí cedule, která nás varuje před minovým polem. A jo, to nám vlastně nedošlo, že když bychom našli nějaký pěkný spot na spaní, tak nejdřív musíme zkontrolovat v aplikaci BiH Mine Suspected Areas (AppStore / Google Play), jestli se náhodou nepohybujeme v minovém poli. A zrovna tato oblast je naprosto nevhodná pro cigánění, takže bacha, musíme jet dál, kde už to je bezpečné. Ještě proběhne pár vtipů o tom, že místní chodí do lesa sbírat bomborůvky, nebo že borůvky jsou zde doslova bombové. 

Po dalších 10 km přijíždíme na mýtinu, ze které vede vyjetá cesta v trávě někam nahoru. Don s Pírkem provedou výjezd na vrchol, aby se podívali, kam teda cesta vede. Ještě předtím proběhne ujištění, že už nejsme v minovém poli a můžeme se zde volně pohybovat. A bingo! Nahoře je krásné místo na spaní s ohništěm, stolem a pytlem s uhlím. Jsme 1387 metrů nad mořem. Takže máme jasno a místo bereme útokem. Dřevo na oheň je připravené a s pivkem v ruce (opět) se kocháme krásnými výhledy na okolní kopce. Čumil na nás háže očko z kufru (zase kouká). 

Stav tachometru: 144044 km

Najeto: 115 km

Stav čumila: 3,25 l

Dnešní průměrná spotřeba: 5,6 l/100 km (Fidel)

Dnešní průměrná rychlost: 50 km/h (Fidel)