Pírko s Donem tak vehementně sejčkovali, že bude do hodiny pršet, takže ohěn nemá cenu, až jsme nakonec v 10 večer šli na dřevo a zapálili jej. Pršet začalo až ke druhé ranní, což ukončilo sedánek a následně se do kapek ozývaly jenom klasické hlášky jako “papaaaaaat” nebo “warg stark”, a následně už jenom chrápájící orchestr. Celou noc vydatně padala voda z nebe, takže ráno máme všechno mokré. Není čas na hrdinství, domu je to relativně kousek, dochází k nevídanému úkazu. Celá parta je na nohou okolo deváté a odjíždí v 10:30, tedy historicky nejdříve z celé tour. Všem nám to přijde divné, ve 12, kdy obvykle teprve nacigáňujeme zidany, už projíždíme Českými Budějovicemi. Jimbo ani skoro nestihl říct do interkomu obligátní větu, kterou často říká hned po rozjezdu: “Mam hlad.”
Nic zvláštního, krom toho, že v scheissewetteroverallech jedeme už z Halámek, a na tom vlastně taky nic zvláštního není, se nestalo. Během chvíle si tak podáváme ruku na pozdrav u Jimbovy garáže.
V posledním zideníčku obvykle zhodnocujeme celou tour, vyjadřujeme své pocity z navštívených zemí či předáváme svá nekonečně inteligentní veledůležitá moudra. S pivem v ruce přemýšlíme, co nového bychom o Bosně a Hercegovině napsali. Jak už bylo zmíněno, každý z nás už tu byl mockrát, kromě Pírka jsme tu všichni i letos po druhé. Jednou z prvotin byla cesta vlakem, kterou jsme všichni okusili na lince Vídeň – Split poprvé. V něčem je lepší než autovlak našeho národního dopravce směr Slovensko, v něčem zase horší. To bude ale tím, že spací vagony jsou zde slovenského národného dopravca. Schválně jsme volili trasu tak, abychom jezdili někde, kde to tolik neznáme. Sic to nebylo jednoduché, objevili jsme nespočet bezvadných zidanských cest, neplánovaně provedli výpad do Srbska a zezidanili to i tam. Za sebe mohu říci, že jsem rád, že tentokrát měl problém jiný bavorský stroj než moje GS. Sečteno podtrženo, Bosna tam pořád je, je to tam super, doufejte s námi, že tam bude i nadále v současném svobodném stavu. I tady se ale časy mění, napřiklad v neděli mají všude zavřeno. My si od ní dáme asi nějaký čas pauzu, přestože nám zbylo dost kilometrů (KM – Konvertibilní Marka – bosenské platidlo).
Závěrem se sluší poděkovat. Děkujeme našim zidanům, že bez ztráty kytičky zvládly další zidan tour, děkujeme našim zadkům, že na zidanech vydržely sedět. Děkujeme všem Bosňákům i Srbům, kteří nás jako vždy vřele přivítali ve svých zemích. V neposlední řadě děkujeme svým drahým polovičkám i ratolestem, že nám tuto cestu umožnili. Zítra si půjdeme opět odpočinout do práce.
Večer se odvíjel podle standardního scénáře. Ferbl jel naplno, čumil tekl proudem. Akorát Don to zatáhnul brzo (v 22:00). Pírko vydržel do půlnoci, takže štafetu drží Fidel s Jimbem. Ke spánku se ukládají zase v čase po půlnoci až nad ránem. Fidel ještě před uložením do spacáku provede genocidu místních monstermravenců se slovy: “Ve městě je novej šerif.”
Ráno je trochu pomalejší, ale ze spacáků nás tahá všudypřítomné maďarské vedro. Sice spíme na mýtině v lese, ale i tak tomu slunku nelze utéct. Po snídani nacigáníme bagáž na zidany a vyrážíme směr domov – Maďarsko, Rakousko, Čechy. Čeká nás přibližně 350 km po všech druzích silnic. Na hranici Maďarska a Rakouska to máme necelých 20 kilometrů. Hned po ujetí pár kilometrů nám vykouzlí úsměv na rtech místní zyklojebka. Cestou na hranici míjíme dva cyklisty, kteří si roztomile dupou do pedálů. Nejprve je netečně objíždí Don. Jakmile na ně nastoupí Fidel, při objíždění jim naznačí, jak na svém zidanu také šlape pedály. V ten moment vedoucí cyklista vytahuje fakáče a vesele Fidelovi pohrozí. To ale netuší, že se už blíží Jimbo, který si naprosto dokonale načasoval své BMW GS s třetím převodovým stupněm, který je rozhulákaný úplně do sraček. V momentě, kdy míjí cyklojebku, tak se ozve ohlušující rána z výfuku, což byla předem plánovaná akce, která logicky vykouzlí záchvat smíchu v celé skupině. To, že cyklista vytáhl prostředník, jsme se dozvěděli až od Pírka, protože měl celou scénu z posledního místa jak na dlani.
Ještě před hranicí zastavujeme na místní maďarské benzínce. A zde začne naprosto unifikovaná story ohledně MPZ (mezinárodní poznávací značka). Fidel jde do prodejny jako první a prohlíží regály, jestli tam náhodou není samolepka s kódem státu. Bohužel neúspěšně. Jimbo tedy nastoupí na mladou a neskutečně malou prodavačku, které se dotazuje anglicky, jestli je možné zakoupit samolepku MPZ a ještě si pomůže obrázkem z mobilu, kde je MPZ vidět. A opět nic nezklamalo. Mladá dívka jen tupě ukázala na ceduli, kde jsou ceny dálničních poplatků. Na tento jev už si můžeme vsadit, protože v Maďarsku je to naprosto běžná situace.
Po neúspěšném odlovu samolepky přecházíme hranici a začína zidanský ráj – Rakousko. Tato země oplývá silnicemi, které jsou plné krásných zatáček v horských sedlech. Zároveň má tato země velmi šikanózní přístup k motorkářům. V každé druhé vesnici je radar, který se snaží řidiče nachytat, všude jsou cedule s odpornou grafikou, které upozorňují, že v této oblasti je motorkáři oblíbená trasa. Proto by měl motorkář jet pomalu, aby nedělal moc hluku. Takto je to přes celé Rakousko. Projíždíme krásná udolí, kde silnice lemují čisté řeky. Při každé odbočce je megacedule, kde je striktně zakázáno kempovat, rozdělávat oheň, přespávat a bůh ví co. Chceme si dát někde oběd (zastavit a uvařit si svoje jídlo). Tak tady to nepůjde a sezení tu také není. Naštěstí o pár kilometrů dál je malá odbočka od hlavní, kde je pěkný dřevěný stůl. Zde si zidani vyrobí klasický oběd (těstoviny s kečupem či omáčkou).
Z tohoto místa nám zbývá cca 140 km do Halámek. Místo, kde chceme dnes spát. Postupně se prokoušeme Rakouskem a už za tmy přejíždíme hranici do České republiky. Bereme první benzínku, která je za čárou pro nákup piv. Bohužel i zde se svět změnil. Tankování funguje 24 hodin, ale shop jede jen od 9:00-18:00. Tak to ještě loni nebylo, tak musíme jinam. Zapichujeme prst na mapě v Suchdole nad Lužnicí v místním Penny kam přijíždíme v 20:00. Toto Penny má otevřeno do 20:00 ale jako zázrakem se ve 20:01 dostáváme dovnitř. Musíme rychle nakoupit, protože všech 5 členů personálu nás neustále vyhazuje z obchodu. Ufff, podaří se nám nakoupit na večer a už valíme zpět na pískovnu Halámky. Stavíme plachty a stany. Předpověď totiž není vůbec dobrá a má přijít déšť. Proto ani oheň nemá cenu a zítra nás čekají poslední kilometry do domoviny v dešti.
TL;DR: Fidel: “Začátek byl dobrej, pak to byl hroznej voser, pak už to bylo trošku lepší, ale jako jinak žádná velká zábava.”
Večer proběhla diskuze ohledně času odjezdu. Shodli jsme se na tom, že mezi 10. – 11. hodinou bude nejvhodnější chvilka. Kemp, ve kterém jsme se vycigánili byl naštěstí skoro prázdný, takže ani hlasitá hra ferbla ani živá diskuse ohledně odporu vzduchu Pírkových kufrů a jeho vliv na rychlost a spotřebu motoru, nikoho nerušily. Diskuse byla tak živá, až její protagonisté začali pomalu odpadávat. Poslední šli spát až po druhé ranní s jediným výsledkem: chápu jak to myslíš, ale nesouhlasím. Dobrou.
Ranní odjezd jsme tak stihli naprosto přesně. Už v 11:00 sedíme na nastartovaných ořích a odjíždíme. Nejprve bylo třeba projet národní park Papuk rozkládající se na nevysokém pohoří. Hned kousek za ním nás překvapila lehká šotolinka místo silnice, a pak samé zatáčky okolo vesnice Novo Zvečevo. To však byly poslední zatáčky na cestě. Pak už to bylo jak v Maďarsku, sic pořád v Chorvatsku. Vitrovica, Durdevac, Koprivnica, Ludbreg, Varaždin. Všechno města ve stejné nivelaci spojená prakticky rovnou silnicí, okolo které je skoro pořád vesnice. To je pravé nefalšované zidanské peklo. Jediné, co chybělo, aby bylo zkur… vedro nebo déšť, což naštěstí nebylo ani jedno. Když má zidanista dlouhou chvíli, začne na té silnici vymýšlet krávoviny. Začíná to tím, že ve svém pruhu jezdí ze strany na stranu a přitom co nejvíce naklápí zidan pod sebe. Tahle sranda občas končívá výletem do protisměru v tom lepším případě, v tom horším do pangejtu nebo oranice. Další zábavnou kratochvílí, kterou nás obšťastňuje Jimbo skoro celý výlet je práskání z výfuku. Jeho zidan je totiž stroj obstarožní, a tak se dá za určitých okolností vyvolat menší či větší rána. Sám sebe se občas lekne, o dost zábavnější je ale, když to načasuje tak, že dělová koule vyletí z jeho výfuku přesně na úrovni předjížděné zyklojebky, se kterou to vždycky zamává. S nimi je také velká zábava, občas z nudy přibrzdíme a dlouze na ně koukáme, nebo je jen pomalu předjíždíme a při tom nohama naznačujeme, jako když šlapeme na kole. Odpovědí je obvykle kroucení hlavou a smích všech zidanistů v okolí. Don má také zálibu v tom, že na každém semaforu vytáčí motor až do omezovače a přitom kouká a kýve hlavou na vedlestojící řidiče. Ti obvykle uznale pokývají hlavou, myslí si něco o debilech, ale nejeden dá palec nahoru. Věcí, která se nám doma prakticky nestává, avšak na Balkáně (a ve všech ostatních non-EU státech) je naprosto běžná, jsou děti, které na nás mávají a často točí zápěstím, abychom motory vytáčeli. Pak jsou hrozně nadšené, když to uděláme nebo jim alespoň zatroubíme a vykouzlíme jim tak úsměv na tváři. Zábavy na dlouhé přesuny 50kilometrovou rychlostí není nikdy dost, protože se pak může lehce stát, že se zidanista zakouká někam jinam než před sebe, ztratí ostražitost, nebo rovnou usne. Mikrospánek na zidanu opravdu není mýtus! K tomu, abychom neusnuli nijak nepomáhají všudypřítomné radary a nesmyslná rychlostní omezení na rovné silnici. V Chorvatsku jsou fakt v každé vesnici. Budiž jim alespoň ke cti, že všechny měřené úseky mají předem na začátku vesnice označené. Naproti radarům, vzhůru nás hodně drží interkomy, v tichu by se fakt jezdit nedalo. I když s nimi máme pořád problémy k nasrání. Okénko nasraného prasátka k tomuto tématu najdete na konci pořadu.
Takhle jsme se dneska pronudili až do Varaždinu, kde si Don poručil, že chce do pizzerie, aby si dal nějaké těstoviny. Mluví o tom už asi 3 dny, ale dopadlo to jako vždycky, dal si dobrou pizzu. Přání se však splnilo Pírkovi, chtěl si dát Jumbo pizzu. Kdyby věděl, co ho čeká později, asi by si těch 25 EUR nechal radši v peněžence. V běžných bosenských a často právě i chorvatských restauracích nabízí tři velikosti piz – malá, velká a Jumbo. Malá je fakt malá, velká je normální a Jumbo je fakt sloní. Servírka jako obyvkle moc nechápala, že si jí chce dát Pírko sám, nakonec byl odsunut na vedlejší stůl, kde jí jak had pomalu polykal.
Dále se kvarteto vydalo na sever, aby si zapsalo do seznamu další zemi, Slovinsko. Zde proběhl nákup na večer, Jimbo se pokusil na benzínce neúspěšně sehnat MPZtku o to samé se opět pokusil Fidel na maďarské straně se stejným výsledkem.
Máme jistý deficit cigánění, a proto padla volba na Örségi Nemzeti Park. Kde jinde než v národním parku se taky nejlépe vycigánit, že? Ony ty maďarské NP nejsou žádné rezervace, obvykle je to všechno, kde jsou kopce vyšší než 150 m. n. m. Tady je to 250! Zajeli jsme na hranici tohoto parku někam do lesa, našli malý přístřešek a jen, co slezeme ze zidanů, začne pršet. Přesně v pravou chvíli, to se tak často nestává. Prší sice málo, jen krátké lehké přeháňky, ale i tak nepříjemné. Snad nepřijde v noci něco většího, protože střecha přístřešku se rozhodně nedá označit za voděodolnou. A tak si tu teď sedíme s pivem na stole, píšeme zideníček a Pírko nám ukázal odvrácenou stranu Jumbo pizzy, alespoň jí ochutnal dvakrát. Čumila prý dneska pít nebude. Uvidíme, ale možná nekecá, ještě nemá otevřené ani pivo.
Je to dobry, uz ma pivo
Zítra se z Hegeš-véreš posuneme do východní marky a snad se prozatáčkujeme až na české hranice.
Stav tachometru: 145 117 km
Najeto: 278 km
Stav čumila: 0,5 l
Nyní snad už vaše děti spí, pokud ne, přestaňte číst nahlas.
Zidanistovo nasrané komunikační okénko.
Již několik let jezdíme na Zidanech s interkomy. Původně začínala zidan crew s PMR (což jsou laicky řečeno vysílačky). Od této varianty bylo odstoupeno pro její složitost, potřeby kabelů, které se musely odpojit, když zidanista vysedal ze stroje a podobně. V roce 2022 přešla zidan parta na interkomy značky Intephone model F5 MC / XT. Vcelku malá krabička, která se přidělá na jakoukoliv helmu a dovnitř se instalují sluchátka s mikrofonem. Na zidan tour do Bosny v roce 2022 se takto vydali 4 zidanisti a už zde začaly první problémy. Spárovat totiž tato zařízení tak, aby spojení bylo spolehlivé, bez rušení či šumu je téměř nadlidský výkon. Na této tour nám trvalo 3 (!!!) dny, než jsme našli řešení, které bylo jakžtakž spolehlivé. I přesto nás provází problémy s interkomy dodnes. Dva roky zpět jsme si kvůli tomu koupili všichni nové jednotky Tour. Jedná se poslední model, který stál cca 5000 kč za jednotku. Všichni máme identický typ (ty staré měly mírné rozdílnosti). Ve dvou je komunikace celkem v pohodě, ale nyní jsme čtyři a občas je prakticky nemožné se spojit navzájem (vytvořit konferenci). Tři interkomy se spojí ale čtvrtý už ne. Nevíme proč. Nebo se nám podaří všechny propojit a najednou, uprostřed konverzace, se z ničeho nic jeden interkom odpojí a už se nikdy nepřipojí zpět. A opět nemáme tušení proč. Postupujeme přesně podle manuálu (který taky občas neskutečně kecá), spojujeme je tak, jak je doporučeno, případně zkoušíme starší typ propojování. Naprosto nezáleží na tom, jak jsou propojeny, nezáleží na pozici ani vzdálenosti jezdců. Kolikrát se slyšíme navzájem z helem někde na benzínce, ale z interkomu jdou jen digitální nesmysly. Všichni si ty interkomy už i odpojili od carplayů na zidanech i od mobilů, s tím už jsme to dávno vzdali. To totiž ty problémy jen umocňovalo. Dalším fuckupem jsou rozdílné hlasitosti. Dva se slyší normálně, třetí je prakticky neslyšitelný a čtvrtý zase přeřvaný. A ne, není to tím, jak do toho řveme, nebo jak má kdo daleko mikrofon od huby. Protože když se jeden z nich odpojí, záhadně se hlasitost druhého sníží nebo zvýší na správnou úroveň.
Interphone Tour
Pro specifické problémy s kvalitou zvuku máme i svá kódová označení. Například když všichni slyší praskání a mlácení ve sluchátkách (kurevsky nepříjemné), tak někdo položí otázku: “Kdo se tam zas hrabe v těch šuplících, doprdele?” Dále často dochází k digitálnímu zkomolení komunikace. To je stav, že dva jezdci se slyší naprosto jasně, ale ostatním dvěma jezdcům není prakticky vůbec rozumět a naopak. Protože místo slov je slyšet jen nějaké digitální mumlání, má tento stav označení “Robot”.
Pružinky. “Kdo tam natahuje ty pružinky, kurvaaaaa?” Ozývá se občas ze sluchátek. Tento zvuk připomíná, jistě jej znáte, otevření úložného prostoru takové té klasické válendy nebo postele, jak tam ty pružinky napruží.
Dalším tématem k nasrání jsou hlášky. Dementní hlášky. Při odpojení jednoho ze zařízení se tomu, ke komu bylo připojeno, spustí naprosto dementní hláška se slovy: “Prosím vyčkejte, nebo odpojte interkom.” Tato hláška pije tomu chudákovi krev každých 30 vteřin do totálního zblbnutí. Další pecička je, když v kecálku dochází baterie. Uprostřed komunikace v konferenci s ostatními jezdci, je tato přerušena hláškou: “Slabá baterie.” A zase se tato hláška opakuje každou chvílí, z čehož se v zidanistovi doslova vaří chcanky. Takto to na vás řve hodiny (co se totiž Touru nedá vytknout, je výdrž na baterii, ta je fakt super!), a pak přijde další smeč. Hláška se změní a zní: ”Slabá baterie, prosím nabijte.” Doprdele, to jsem si asi nevšimnul, ze je slabá baterie, když to slyším už po padesátý! Asi nebudu interkom nabíjet, když je slabá baterie, budu asi někde třít ebonitovou tyč liščím vocasem, řve do běla vytočenej zidanista, unavenej z celýho dne z helmy do světa. Nejhorší ze všeho je, že tyhle dementní hlášky přerušují konverzaci, zidanista nic neslyší a pokud zrovna mluvil, třeba někoho upozorňoval na nebezpečí na silnici, je přerušen a druhý zidanista tak v ohrožení života.
Takže takhle teda ne! Letos píšeme ještě z Bosny přímo na stránky Interphone ČR a SK s prosbou, jestli by tyto vady šly odstranit. Bylo nám prakticky ihned odpovězeno, že naše požadavky budou předány výrobci, že by se s tím snad dalo něco udělat. Hmm, to vypadá nadějně, svitlo světélko v našich duších. Ne. Naděje umřela hned další den, kdy nám byla zaslána odpověď, že výrobce žádnou aktualizaci neudělá. Takže těžký fakáč, musíme si zvyknout. Co bys taky chtěl odporný zákazníku! Naposledy píšeme na podporu s prosbou, jestli by bylo možné získat zdrojový kód, třeba bychom byli schopni si firmware upravit dle našich požadavků. Na toto je odpověd z podpory: “Napište přímo výrobci do chatu, třeba vám zdrojový kód poskytne.” Tak díky Interphone, ale tento přístup nás velmi zklamal. Nová řada od Interphone, U-Com, stojí dvakát tolik, má externí baterku, vydrží prd a problémy má podobné, jak nám sdělili zidanisté, co jsme je potkali v Bosně. Asi půjdeme k jinému výrobci. Bohužel nám asi nezbývá než vydržet, zda nějaký výrobce nepřijde s něčím lepším. Bez interkomů už si totiž jízdu nedokážeme představit.
Hraní ferbla, popíjení čumila a piv se nám trochu protáhlo. Ještě v noci bedlivě sledujeme předpověď počasí na další den. Bohužel není vůbec příznivá. No nic, uvidíme jak bude ráno a podle toho se zařídíme. Mezi půlnocí a ránem se odebíráme do pěkné chatičky, kterou máme v pronájmu na noc. Ráno je bohužel situace velmi špatná,co se týká počasí. Aplikace Ventusky hlásí, že má pršet jako blázen cca do 11:30, pak bude malé okno bez deště. Takže pomalu snídáme a Pírko opět vykouzlí jaja ( bosensky vejce). Samozřejmě celou dobu venku prší jako blázen a tak náš odjezd stále posouváme. Přibližně v 11:45 přiběhne Pírko z balkónu a zahlásí zbytku bandy: “je tam okno, jedeme!” Nejdřív si myslíme, že v horním patře je otevřené okno, ale byl to pokyn, že se máme ASAP zabalit a vyrazit, protože zrovna teď neprší.
Chatička s terasou nad potokem
I když se nám nechce, tak nakonec po dvanácté hodině vyrážíme v nepromocích. Samozřejmě nespadne ani kapka, takže nemoky za cca 30 minut na pumpě sundaváme. Silnice je stále ještě mokrá a o zábavu není nouze. Např. Fidel dostane naprosto brutální smyk na zadní kolo v levotočivé zatáčce. V ten moment by prdelí hravě přestřihnul 6mm svářecí drát. Jimbo vše viděl, jelikož jede za Fidelem a jen zahlásí: “ Noooo, pěkně si tam tancoval…” Naštěstí vše dopadlo dobře a od této doby jsem ještě opatrnější.
V zajetí mraků
Opět na benzínce laborujeme, kam vlastně máme jet, protože předpověď je velmi nevyzpytatelná. Po 30 minutách shitstormingu vyhraje varianta Chorvatsko. Takže pojedeme přes Tuzlu, Doboj, a Derventu na přechod Slavojsky Brod. Zde přejdeme do Chorvatska. V Brodě ještě tankujeme a snažíme se utratit bosenskou hotovost v místní restauraci, kde ale jídlo nemají. Nabízí pouze pití. Nenajedeni se vydáváme pokořit hraniční přechod. Na Bosenské straně dostáváme razítko do pasu a už můžeme jet přes řeku Sávu na Chorvatskou stranu. Zde jde vše jak na drátkách a jsme za okamžik v Evropě. Takže to chce oslavu. A jak to hezky pěkně oslavit? Na přece v Mc Donald`s. Takže bereme fast food útokem. Obsluze se nás asi zželelo, protože nám zdarma přinesly dortíky, prostě jen tak. Byť na dortíky nejsme, tak se pokoušíme aspoň dva kusy sníst. Počasí se velmi vylepšilo a je zase vedro. Už je také dost hodin, takže musíme řešit kde budeme dnes spát. V Chorvatsku není povolené spaní na divoko, byť je to celé na hlavu padlé. Ve vnitrozemí této hornaté země nic není, tak proč by tu nešlo spát?! Takže se podle toho zařizujeme a zapichujeme špendlík na mapě u kempu Duboka. Je to cca 60 km severovýchodně od hraničního přechodu. Po cestě nabíráme palivo na večer ( pivo) v místním konzumu s názvem Konzum. Musíme dnes oslavit, že se Don stal strejdou a že jsme všichni přežili deštivou cestu na kluzkých balkánských asfaltech. Bojujeme s časem, ale jinak než všechny ostatní dny. Nesmíme jet moc pomalu, aby nás nedohnaly mraky z leva a zároveň nesmíme jet moc rychle, abychom nevjeli do mraků vpravo.
Do kempu dojíždíme za tmy. Na recepci už nikdo není, takže moc netušíme jak to tady funguje. Vybíráme se místo u potoka u velkého stolu, kde se bude dobře hrát ferbl. Kemp má také jednu zajímavost. Uprostřed travnaté plochy na stanování je postavená velká skleněná krychle. Při bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o záchod, na který se uživatel zavře, pohodově trůní na keramice a přitom se může dívat do celého kempu. Venkovní spektátoři na uživatele keramiky nevidí, protože sklo je polopropustné ( kouzelné, jak tvrdí Fidel).
