Autor: Don Magneton

Večer se odvíjel podle standardního scénáře. Ferbl jel naplno, čumil tekl proudem. Akorát Don to zatáhnul brzo (v 22:00). Pírko vydržel do půlnoci, takže štafetu drží Fidel s Jimbem. Ke spánku se ukládají zase v čase po půlnoci až nad ránem. Fidel ještě před uložením do spacáku provede genocidu místních monstermravenců se slovy: “Ve městě je novej šerif.”

Ráno je trochu pomalejší, ale ze spacáků nás tahá všudypřítomné maďarské vedro. Sice spíme na mýtině v lese, ale i tak tomu slunku nelze utéct. Po snídani nacigáníme bagáž na zidany a vyrážíme směr domov – Maďarsko, Rakousko, Čechy. Čeká nás přibližně 350 km po všech druzích silnic. Na hranici Maďarska a Rakouska to máme necelých 20 kilometrů. Hned po ujetí pár kilometrů nám vykouzlí úsměv na rtech místní zyklojebka. Cestou na hranici míjíme dva cyklisty, kteří si roztomile dupou do pedálů. Nejprve je netečně objíždí Don. Jakmile na ně nastoupí Fidel, při objíždění jim naznačí, jak na svém zidanu také šlape pedály. V ten moment vedoucí cyklista vytahuje fakáče a vesele Fidelovi pohrozí. To ale netuší, že se už blíží Jimbo, který si naprosto dokonale načasoval své BMW GS s třetím převodovým stupněm, který je rozhulákaný úplně do sraček. V momentě, kdy míjí cyklojebku, tak se ozve ohlušující rána z výfuku, což byla předem plánovaná akce, která logicky vykouzlí záchvat smíchu v celé skupině. To, že cyklista vytáhl prostředník, jsme se dozvěděli až od Pírka, protože měl celou scénu z posledního místa jak na dlani.

Ještě před hranicí zastavujeme na místní maďarské benzínce. A zde začne naprosto unifikovaná story ohledně MPZ (mezinárodní poznávací značka). Fidel jde do prodejny jako první a prohlíží regály, jestli tam náhodou není samolepka s kódem státu. Bohužel neúspěšně. Jimbo tedy nastoupí na mladou a neskutečně malou prodavačku, které se dotazuje anglicky, jestli je možné zakoupit samolepku MPZ a ještě si pomůže obrázkem z mobilu, kde je MPZ vidět. A opět nic nezklamalo. Mladá dívka jen tupě ukázala na ceduli, kde jsou ceny dálničních poplatků. Na tento jev už si můžeme vsadit, protože v Maďarsku je to naprosto běžná situace. 

Po neúspěšném odlovu samolepky přecházíme hranici a začína zidanský ráj – Rakousko. Tato země oplývá silnicemi, které jsou plné krásných zatáček v horských sedlech. Zároveň má tato země velmi šikanózní přístup k motorkářům. V každé druhé vesnici je radar, který se snaží řidiče nachytat, všude jsou cedule s odpornou grafikou, které upozorňují, že v této oblasti je motorkáři oblíbená trasa. Proto by měl motorkář jet pomalu, aby nedělal moc hluku. Takto je to přes celé Rakousko. Projíždíme krásná udolí, kde silnice lemují čisté řeky. Při každé odbočce je megacedule, kde je striktně zakázáno kempovat, rozdělávat oheň, přespávat a bůh ví co. Chceme si dát někde oběd (zastavit a uvařit si svoje jídlo). Tak tady to nepůjde a sezení tu také není. Naštěstí o pár kilometrů dál je malá odbočka od hlavní, kde je pěkný dřevěný stůl. Zde si zidani vyrobí klasický oběd (těstoviny s kečupem či omáčkou).

Z tohoto místa nám zbývá cca 140 km do Halámek. Místo, kde chceme dnes spát. Postupně se prokoušeme Rakouskem a už za tmy přejíždíme hranici do České republiky. Bereme první benzínku, která je za čárou pro nákup piv. Bohužel i zde se svět změnil. Tankování funguje 24 hodin, ale shop jede jen od 9:00-18:00. Tak to ještě loni nebylo, tak musíme jinam. Zapichujeme prst na mapě v Suchdole nad Lužnicí v místním Penny kam přijíždíme v 20:00. Toto Penny má otevřeno do 20:00 ale jako zázrakem se ve 20:01 dostáváme dovnitř. Musíme rychle nakoupit, protože všech 5 členů personálu nás neustále vyhazuje z obchodu. Ufff, podaří se nám nakoupit na večer a už valíme zpět na pískovnu Halámky. Stavíme plachty a stany. Předpověď totiž není vůbec dobrá a má přijít déšť. Proto ani oheň nemá cenu a zítra nás čekají poslední kilometry do domoviny v dešti. 

Stav tachometru: 145 509 km

Najeto: 392 km

Stav čumila: 0,1 l

Hraní ferbla, popíjení čumila a piv se nám trochu protáhlo. Ještě v noci bedlivě sledujeme předpověď počasí na další den. Bohužel není vůbec příznivá. No nic, uvidíme jak bude ráno a podle toho se zařídíme. Mezi půlnocí a ránem se odebíráme do pěkné chatičky, kterou máme v pronájmu na noc. Ráno je bohužel situace velmi špatná,co se týká počasí. Aplikace Ventusky hlásí, že má pršet jako blázen cca do 11:30, pak bude malé okno bez deště. Takže pomalu snídáme a Pírko opět vykouzlí jaja ( bosensky vejce). Samozřejmě celou dobu venku prší jako blázen a tak náš odjezd stále posouváme. Přibližně v 11:45 přiběhne Pírko z balkónu a zahlásí zbytku bandy: “je tam okno, jedeme!” Nejdřív si myslíme, že v horním patře je otevřené okno, ale byl to pokyn, že se máme ASAP zabalit a vyrazit, protože zrovna teď neprší. 

I když se nám nechce, tak nakonec po dvanácté hodině vyrážíme v nepromocích. Samozřejmě nespadne ani kapka, takže nemoky za cca 30 minut na pumpě sundaváme. Silnice je stále ještě mokrá a o zábavu není nouze. Např. Fidel dostane naprosto brutální smyk na zadní kolo v levotočivé zatáčce. V ten moment by prdelí hravě přestřihnul 6mm svářecí drát. Jimbo vše viděl, jelikož jede za Fidelem a jen zahlásí: “ Noooo, pěkně si tam tancoval…” Naštěstí vše dopadlo dobře a od této doby jsem ještě opatrnější. 

Opět na benzínce laborujeme, kam vlastně máme jet, protože předpověď je velmi nevyzpytatelná. Po 30 minutách shitstormingu vyhraje varianta Chorvatsko. Takže pojedeme přes Tuzlu, Doboj, a Derventu na přechod Slavojsky Brod. Zde přejdeme do Chorvatska. V Brodě ještě tankujeme a snažíme se utratit bosenskou hotovost v místní restauraci, kde ale jídlo nemají. Nabízí pouze pití. Nenajedeni se vydáváme pokořit hraniční přechod. Na Bosenské straně dostáváme razítko do pasu a už můžeme jet přes řeku Sávu na Chorvatskou stranu. Zde jde vše jak na drátkách a jsme za okamžik v Evropě. Takže to chce oslavu. A jak to hezky pěkně oslavit? Na přece v Mc Donald`s. Takže bereme fast food útokem. Obsluze se nás asi zželelo, protože nám zdarma přinesly dortíky, prostě jen tak. Byť na dortíky nejsme, tak se pokoušíme aspoň dva kusy sníst. Počasí se velmi vylepšilo a je zase vedro. Už je také dost hodin, takže musíme řešit kde budeme dnes spát. V Chorvatsku není povolené spaní na divoko, byť je to celé na hlavu padlé. Ve vnitrozemí této hornaté země nic není, tak proč by tu nešlo spát?! Takže se podle toho zařizujeme a zapichujeme špendlík na mapě u kempu Duboka. Je to cca 60 km severovýchodně od hraničního přechodu. Po cestě nabíráme palivo na večer ( pivo) v místním konzumu s názvem Konzum. Musíme dnes oslavit, že se Don stal strejdou a že jsme všichni přežili deštivou cestu na kluzkých balkánských asfaltech. Bojujeme s časem, ale jinak než všechny ostatní dny. Nesmíme jet moc pomalu, aby nás nedohnaly mraky z leva a zároveň nesmíme jet moc rychle, abychom nevjeli do mraků vpravo. 

Do kempu dojíždíme za tmy. Na recepci už nikdo není, takže moc netušíme jak to tady funguje. Vybíráme se místo u potoka u velkého stolu, kde se bude dobře hrát ferbl. Kemp má také jednu zajímavost. Uprostřed travnaté plochy na stanování je postavená velká skleněná krychle. Při bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o záchod, na který se uživatel zavře, pohodově trůní na keramice a přitom se může dívat do celého kempu. Venkovní spektátoři na uživatele keramiky nevidí, protože sklo je polopropustné ( kouzelné, jak tvrdí Fidel). 

Stav tachometru: 144 839 km

Najeto: 258 km

Stav čumila: 0,75 l

Spaní v kempové chatičce bylo příjemné zpestření na cestách. Ráno jsme s díky odmítli snídani v kempingové restauraci, protože včera večer byl nákup v nedalekém městě, včetně ingrediencí na raňajky. Pírko opět připravil výtečná míchaná vejce, a Don je prokládal ještě vejci na měkko.

Dnešní plán je jasný. Rádi bychom se podívali do Srbska, kde mají národní park Tara. Takže bereme za plyn a letíme na hraniční přechod. Po cestě ještě proběhne focení obřího betonového nápisu ve stráni nedaleko. Nápis má rozměry cca 40 x 16 metrů. Tvoří ho gigantická písmena a dohromady dají název TITO. Tito byl prezident tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Zastavujeme pod nápisem a ihned přijde bosňák, jehož dům přímo sousedí s nápisem. Nabízí nám kávu, prostě jen tak. S díky odmítáme (venku je už v 11 hod přes 30 stupňů). Dron, který vezeme sebou, se na tyto fotky náramně hodí. Vše rychle balíme, ať se můžeme zase chladit vzduchem při jízdě.

Naštěstí směrem na Srbské hranice je spoustu tunelů, ve kterých je příjemně chladné klima. Velká část tunelů je i osvětlená, ale svítí jen pár z nich. V ostatních jedeme vždy pár vteřin po tmě, než si naše oči zvyknou na tu rychlou změnu světlo/tma. Před hraničním přechodem zahlásí Jimbo, že mu není moc dobře. Zastavujeme a nasazujeme léčbu Modafenem. Stav pacienta se trochu zlepšuje, a tak můžeme vyrazit pokořit přechod, před kterým se štosují na jedno celní okénko jak osobní auta, tak kamiony. Sprostě objíždíme celou kolonu vozidel a cpeme se rovnou k okénku. Vedro je na padnutí, ale aspoň nám vrhá stín před námi stojíci kamion z Turecka.

Náklaďák za pár minut odjíždí a celníkovi se zidanské party zželelo a mávnutím ruky nás rovnou pouští dál. Po pár stech metrech je srbská celnice. Zde to už tak jednoduché není. Zase najedeme rovnou dopředu. Zde je mladý celník v okénku a při první příležitosti vložit pas do okénka nás odhání slovem: “Wait!”

Odbaví jedno auto a vágním mávnutím ruky nám dává signál, že máme jít k němu. Jimbo předloží doklady. To nestačí. Celník se ptá, kam jedem. Nooo jedem do Srbska přece, odpoví Jimbo. To mu ale nestačí. Tak mu řekni, že jedeme do národního parku Tara, radí Fidel. To zabralo. Všechny nás pustil bez nutnosti vybalovat věci v tom vedru. Uff jsme tady, ale po ujetí pár set metrů další závory. Proč? Protože hned za přechodem začíná národní park (asi). A za průjezd musíme zaplatit eko green fee (fakt dobrý fuck up jak z lidí vydojit další peníze za nic). Jimbo platí kartou 7 eur za všechny zidany. Dobrá, jedeme dál. Přichází stoupání do hor a hned je cítit, že vzduch je zde studenější. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme k dalším závorám. Zde se zase platí jiný poplatek. Je to fee za vjezd do národního parku Tara. Za 4 zidany chtějí 11 eur.

Vjezd snad platí na 24 hodin, protože máme v plánu v parku přespat. Silnice po celém parku se nám moc nezamlouvají. Nejsou v dobrém stavu a je na nich často písek v zatáčkách, které jsou velmi ostré. Postupně se propleteme až k Zaovinsku jezeru.

Zde bereme velmi dobrou restauraci, kde mají skvělý guláš a salát. V původním plánu bylo více pojezdit okolí, ale už je dost hodin, takže je potřeba ještě provést nákup v konzumu, který je pár kilometrů zpět. Zároveň kupujeme ubytování v pěkné chatě, kterou máme pro sebe s grilem, sprchou a parkováním pro zidany. Takže nakoupit v sámošce, ve které toho moc nemají a jedeme na ubikaci. Pan domácí nás mile přivítá, donese další peřiny a můžeme si dát chladit pivo do ledničky. Teď sedíme na terásce, je tu černý kocour, který od Dona dostal jméno Chamdula (čtenáři Alžírského dobrodružství už vědí, o co jde). Hrajeme ferbla a plánujeme cestu na další den. Kempování v tomto národním parku není povolené. Je to proto, protože je zde nejvyšší koncentrace Medvěda Hnědého v Srbsku (70 kusů). Navíc pěkná chata nás stála 45€ pro všechny. Tomu nelze odolat.

Stav tachometru: 144 420 km

Najeto: 180 km

Stav čumila: 1,75 l

Dnešní ráno byli zidani trochu pomalejší. Předchozí večer jsme samozřejmě museli oslavit, že jsme konečně v Bosně, a že je parta kompletní. Stav Čumila se zase snížil o více než 1 litr. U ohně probíhaly vášnivé debaty o tom kdo jak řídí, jaké má oblečení, gumy a tak. Nakonec debata došla do fáze, že Don už mlel blbosti o tom, že zadní brzda se nepoužívá, Jimbo taky něco mlel a Fidel jakbysmet. Všechno to pozoroval Pírko, který si občas klimbnul na židličce. Ukládáme se ke spánku dlouho po půlnoci a ne moc dlouho před ránem. Ráno, teda spíš před polednem, už tábořiště zase žije. Pírko připravil pro partu výborná míchaná jaja (vejce) se slaninou. Don si dal párky, které byly tak hnusné, že je obratem vyhodil (12 % masa). Paštika dopadla stejně. Je nám jasné, že dnes nebudou padat významné nájezdy. Naštěstí Buško jezero nabízí příjemně chladnou a křišťálově čistou vodu, takže neváháme a proběhne koupačka. Po poradě padne rozhodnutí, že dáme pozdní oběd na Ramsko jezero, kde má Fidel tip na jednu reštiku (restuaraci). Za plného sluníčka a pekelného vedra opouštíme cigánplatz a jedeme do města Tomislavgrad. Rychlé tankování a opět taháme za plyn v krásných táhlých bosenských zatáčkách. Cestou k Ramsku potkáváme hromady lidí, kteří jdou dolů k jezeru. Netušíme kam mají namířeno, ale všichni zabočují k místnímu kostelu na výběžku Šćit. Jedná se o nižší stovky lidí a značná část z nich nemá boty. Bereme útokem pizzerii a Don prakticky po všech, vyjma Pírka, dopijí piva. Asi mu to včera nestačilo. 

Na obědové pauze se domlouváme, že vyrazíme na spaní směr Konjic, přes město Prozor. Zde na místní benzínce nakupujeme pívka na večer, protože celá Bosna je v neděli doslova vypnutá. Všechny krámy mají dnes zavřeno. Začínáme stoupat do hor po krásných asfaltkách. Fidel tuto trasu už letos jel, když tu byl před pár týdny na líbánkách se svou milou, takže nám do interkomu zahlásí, že část cesty je po šotolině. A taky že byla.

V jedné šotolinové zatáčce zastavujeme u studánky a radíme se o místu na spaní. V tom si najednou Don všimne, že pod zatáčkou na stromě ve stráni visí cedule, která nás varuje před minovým polem. A jo, to nám vlastně nedošlo, že když bychom našli nějaký pěkný spot na spaní, tak nejdřív musíme zkontrolovat v aplikaci BiH Mine Suspected Areas (AppStore / Google Play), jestli se náhodou nepohybujeme v minovém poli. A zrovna tato oblast je naprosto nevhodná pro cigánění, takže bacha, musíme jet dál, kde už to je bezpečné. Ještě proběhne pár vtipů o tom, že místní chodí do lesa sbírat bomborůvky, nebo že borůvky jsou zde doslova bombové. 

Po dalších 10 km přijíždíme na mýtinu, ze které vede vyjetá cesta v trávě někam nahoru. Don s Pírkem provedou výjezd na vrchol, aby se podívali, kam teda cesta vede. Ještě předtím proběhne ujištění, že už nejsme v minovém poli a můžeme se zde volně pohybovat. A bingo! Nahoře je krásné místo na spaní s ohništěm, stolem a pytlem s uhlím. Jsme 1387 metrů nad mořem. Takže máme jasno a místo bereme útokem. Dřevo na oheň je připravené a s pivkem v ruce (opět) se kocháme krásnými výhledy na okolní kopce. Čumil na nás háže očko z kufru (zase kouká). 

Stav tachometru: 144044 km

Najeto: 115 km

Stav čumila: 3,25 l

Dnešní průměrná spotřeba: 5,6 l/100 km (Fidel)

Dnešní průměrná rychlost: 50 km/h (Fidel)