Autor: Král Zidan IV. Krutý

Do růžova vychrápaní, asi jedni z prvních turistů v hotýlku u pláže, nacigánili jsme zidany, které nám parkovaly v podstatě na terase před francouzskými okny naší cimry.

Odjezd jsme stihli dokonce už před jedenáctou, což je na nás celkem výkon, sic to bylo asi jen o 10 minut.

Ksamil a jeho okolí je v jednom z albánských národních parků. A to proto, že se zde nachází mnoho pozůstatků ze středověku. Naše cesta vedla kus za město do středověké vesničky Butrint zapsané v UNESCO. Nečekali jsme však, že bude tak rozlehlá, což se samozřejmě projevilo na množství turistů, jakož i na ceně vstupného. To se neslučovalo s naším plánem, my tam chtěli jen nakouknout a za pár minut zmizet. Okoukli jsme jí tak jen zvenčí, poklábosili se zidanisty z Německa, resp. s jejich průvodcem a najeli na trajekt na druhou stranu mořského kanálu Butrint. Plovoucí plošině, kterou táhnou silná ocelová lana přes krátkou úžinu bychom sice neřekli trajekt, ale přesně tuto otázku jsme řešili v jednom z loňských zideníčků. Bylo to přes moře, takže je to prostě trajekt ať se nám to líbí nebo ne.

Už včera přišel výborný nápad, podívat se na vodní hrad Ali Pasha Castle (39.7416463N, 19.9926066E). Je kousek od trajektu a vede k němu offroad cesta. “Pokud to půjde, tak to zkusíme a kdyžtak to otočíme, nic horšího se stát nemůže”, povídá Jimbo. Až k hradu se samozřejmě dojet nedá, leží na vodě, offroad už byl místy dost těžký kvůli vyjetým brázdám v bahně, takže jsme s vypětím všech sil dojeli na nejbližší místo a jali se otáčet zidany.

“Tady najedeš, my tě přidržíme a projedeš to mimo to bahno”, naplánoval Fidel Jimbovi cestu přes bahenní lázně. Nevyšlo to, zadní kolo se hrabalo dál a dál brázdou tak, že zidan už stál bez podpory zaražen v bahně. Nešlo to ani tam ani zpět. V zoufalství jsme odložili náklad a táhli všemi silami zidan ven. Nakonec se to podařilo, všechno je sice od bahna, zadní kolo v něm bylo až po střed, ale mohli jsme zpět. Cesta se fakt vyplatila, obzvlášť když podobný hrad je u nájezdu na trajekt…

Částečně vnitrozemím a částečně po pobřeží, uháněli jsme směr Himare. Po cestě pořád poprchávalo, byla zima a my se těšili do nějakého pěkného penzionu nebo chatičky, kde bychom během plánovaného dne volna nabrali síly na další cestu. Jimbův již opravovaný stojánek na jednom z kochplatzů kompletně vypověděl službu. Z nenadání se ohnul tak, že nebylo možné jej ani sklopit, natož na něj zidana postavit. Takže byl odmontován, hozen do kufru ke krytu víka ventilů a bude třeba jej někde srovnat, vyztužit a svařit.

Do Himare jsme jeli víceméně na jistotu, minulý rok jsme tam strávili dvě noci v kempu na Livadh beach, letos jsme si vyhlídli několik penzionů. Ani jeden z nich však nepřicházel v úvahu, buďto ještě nebo už neexistují, nebo jsou prostě zavřené. Vůbec nás překvapuje, jak moc to tu ještě nefunguje, sice jsme tu v době, kdy sezóna ještě nezačala, ale takhle mrtvé by to tu čekal málokdo. Všude jsou bagry, silnice, domy, hotely, všechno rozestavěné s nepříliš reálnou vidinou otevření do začátku sezóny. Bary na plážích většinou zavřené, slunečníky poházené po okolí. Tohle není možné stihnout do měsíce připravit na nájezdy turistů. Takhle vypadá celé pobřeží od Ksamilu přes Sarande až do Dhermi, kde momentálně sedíme na pláži.

Na této pláži ale také nebylo v plánu sedět. Jediné použitelné ubytování v bungalovech nám přišlo drahé. 75 EUR za všechny je oproti včerejším 40 eurům nějak moc. Dneska je ten den, kdy se vůbec nic nedaří. Začlo to zapadlým zidanem v bahně, pokračovalo ohnutým stojanem, špatným počasím, mokrými silinicemi, zidanění nám taky moc nešlo, ubytvání nenacházíme. Tak nasedáme na zidany s tím, že jdeme hledat dál. Osud však mínil jinak a Jimbo nenastartoval. Při stisknutí tlačítka se od startéru ozývají velmi nepěkné zvuky, něco jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola. “Nevyjel pastorek, zkusíme to protočit, to půjde”, povídá Jimbo. Nešlo. Startér je naštěstí na přístupném místě – hned nad bočním stojanem (který tam už není). Sundat kryt pokopat startér v domění, že mu tím bude domluveno, se také neukázalo jako řešení.

Jak se sundavá startér? Dva šrouby, tak kouknem dovnitř. Ještě ani nebyl venku a už bylo jasné, kde je chyba. Rozpadlo se uchycení hřídele s ozubeným kolem, takže tam celá hřídel plave jak kapr ve vodě a mezi tím se někde potácí kus odlomeného hliníku.

Hotovo, vymalováno. Takže dneska spíme tady a zkusíme to nějak vyřešit. Je to takové trochu štěstí v neštěstí. Jsme na pláži, přímo před ubytováním. Představa, že by se tohle stalo ve chvíli, kdy byl zidan po břicho v blátě…

Proběhlo volání na pojišťovnu – máme zaplacenou nějakou asistenci. Ti se zřejmě ozvou až ráno, jestli se tedy vůbec ozvou. Momentálně hledáme po celé Albánii startér na BMW R1150GS a doufáme, že se to podaří.

Zároveň jsme se díky samolepce spojili s německým průvodcem Reném, kterého jsme potkali v Butrintu. Prý mají s sebou tekutý kov, zítra pojedou okolo, tak se staví a zkusíme to slepit. Moc šancí tomu nedáváme, ale za zkoušku to stojí. Cesta do servisu přes pojišťovnu se pravděpodobně rovná repatriaci zidana i s Jimbem domů, protože originální díl tu určitě nebude k sehnání. No, uvidíme.

Stav počítadla: 132 966 km

Najeto: 120 km

Spotřeba: 5,9 L / 100 km

Slov tu dneska padá opravdu hodně, ale buďme slušní: fat i keq, tedy smůla.

Technickým okénkem pro dnešní den byl v podstatě celý zideníček, takže co bychom tu dál psali.

Přestože včera dočuměl jeden z čumilů, ráno nebylo tak krušné, kdyby ale do lázní nezačaly proudit davy turistů. Všchni na nás podivně koukali, ale suverénně nejotravnější byl podčlověk, který si až k jednomu z bazénů nesl obrovskou reprobednu, ze které se už po cestě ozývaly otřesné tóny. Jelikož se to nedalo vydržet, aspoň jsme zrychlili odcigáňování.

Byli bychom vyjeli celkem brzy, kdybychom nemuseli řešit pár závad na Jimbově zidanu. Ale o tom až v technickém okénku.

Jednou z hlavních zastávek bylo město Gjirokaster. Je to jedno z nějkrásnějších albánských měst. Rozkládá se v okolí stejnojmenného hradu na dost strmé skále, takže je lemováno starými úzkými uličkami dlážděnými kameny. Kameny jsou samozřejmě za ta léta pěkně uklouzané, takže zatočit nebo zabrzdit těžkého zidana je místy výkon hodný akrobata.

Po jídle jsme se k hradu samozřejmě vydali, kousek pod ním jsme nalezli kryté parkoviště, kde to vypadalo, že by mohlo být bezpečno.

Zde bychom se mohli s vyprávěním zastavit u albánské digitalizace. Ačkoliv už existují různé platební automaty, automatické závory či turnikety, vždy u nich stejně sedí obsluha. Ta někdy vybírá poplatek za parkování či vjezd, a nebo ručně otevírá bránu. V případě nově postaveného několikapatrového parkoviště to bylo tak, že na vjezdu si vezmete lístek, automaticky se otevře brána a o kousek dál v budce sedí člověk, který zkontroluje zda lístek máte. Při výjezdu mu jej odevzdáte, zaplatíte poplatek a on vám ručně zmáčkne tlačítko a otevře závoru. Přitom u té závory je čtečka, takže závora by se urcitě uměla otevřít i automaticky! Stejně tak to bylo i u vchodu do hradu, u pokladny jsou turnikety. V pokladně, cca 1 metr před turniketem, zaplatíte vstup (400 lek za osobu) otravnému pánovi a o metr dále odevzdáte lístek člověku, co stojí u turniketu. Ten lístek vezme, protáhne jej čtečkou, tím odblokuje turniket, lístek přetrhne, půlku si schová a druhou vám podá s tím, ať si jí schováte. Prostě bizár…

Hrad byl postaven někdy ve 12. století a dále postupně rozšiřován. Sloužil vládcům od králů, přes diktátory až po prezidenty po mnoho let.

V samotném hradu toho moc není, vstup je však celkem majestátní, v první chodbě je spoustu děl a jiných kanónů z různých válek. Zároveň jsou asi 3 různá vězení, u toho nejpozději používaného (asi do 70. let 20. století) je stálá expozice zbraní. Za tu je třeba zaplatit 200 lek na osobu navíc. “To je šílený, tady to vypadá pořád stejně, snad ještě hůř než před těma 12 lety, co jsem tu byl”, okomentoval to Jimbo snažíc se rozluštit, o jaké kvéry se v jedné vitrýně jedná. Hlavním problémem je, že zbraně nejsou nijak označeny, pokud tedy neznáte všechny typy zbraní užívaných převážně tureckou armádou, absolutně netušíte, co jsou zač. Klasické Mauser 98k, MG42, MP40 či Sten pozná asi skoro každý, ale ty ostatní, ty možná už ani nepoznají zaměstnanci muzea. Naprosto všechny jsou ale v žalostného stavu, o žádné raritní kusy se nejedná a patří spíš tak do šrotu než do muzea. Možná proto na ně ani nesvítí skoro žádná světla, takže při zájmu o nějaký kus si návštěvník musí zapnout vlastní baterku. Ta na telefonu ale může způsobit problém, protože by si někdo mohl myslet, že zbraň fotí. A v celém hradu je focení přísně zakázáno!

Zbytek hradu jsou v podstatě ruiny, několik místností je opraveno, často železobetonem, ale jsou většinou prázdné, nebo se v nich válí nějaké haraburdí.

Nějvětším zážitkem z hradu je však výhled. Protože je postaven na vysoké skále nad městem, do celé krajiny je vidět skoro z každého místa.

Na hradbách je také stíhačka. Jedná se o Lockheed T-33 US Air Force, který na tiranském letišti zanechal americký pilot v roce 1957. V 70. letech byl následně prevezen na hrad na výstavu. Tehdejší komunistický režim Envera Hodži tvrdil, že lidově demokratická armáda odhalila americký špionážní letoun, který donutila přistát. Dle amerického tisku se však pilot, startující ve Francii, ztratil při letu do Itálie v mlze, a protože mu docházelo palivo, byl nucen v Tiraně přistát. Pilot se pak vrátil do Spojených států. Kde je pravda, se už asi nedozvíme. Letadlo zde již minimálně 50 let chátrá a brzy z něj nezbyde ani směrovka. (Jedná se básnický obrat, protože směrovka už je dávno pryč.)

Z hradu jsme se vydali na prohlídku tunelů, které byly vyhloubeny ve skále pod hradem a za studené války sloužily jako protiatomový kryt pro samotného diktátora, starostu Gjirokasteru a dalších cca 200 pohlavárů. Vstupné bylo 200 lek na hlavu a při komentované prohlídce jsme se dozvěděli hlavně to, že kryt byl po pádu Hodžova režimu rozkraden nenechavými sběrači všeho cenného. Skoro nic v něm nezůsalo, nicméně asi kilometr chodeb je sám o sobě dost zajímavý.

Další zajímavostí je, že sám Hodža, který vydal rozkaz k jeho postavení, se otevření krytu nedožil, kryt se hloubil a stavěl asi 10 let, ale v jeho průběhu Vůdce zemřel. To bylo v roce 1985. Nachází se zde také generátor elektrické energie, tedy už jen blok motoru s válci a ventily, který byl v té době darován Československem. Tak jsme také přispěli troškou do albánské historie.

Počasí nám konečně dnes začlo přát, svítí slunko, je teplo, ale ne zas tak moc. Ideální stav. I přes mírnou nepřízeň počasí v uplynulých dnech se celkem držíme plánu. A proto jsme jej i dnes splnili a dojeli až do nejjižněji položeného města na pobřeží, Ksamilu. Všude se o něm píše jako o nejkrásnějším místě na pobřeží v Albánii. Moře je opravdu pěkné, ale to okolí, hotel na hotelu, bordel na bordelu (myšleno nepořádek), a kempy, které tu dle mapy ještě nedávno byly, jsou buď rozbourané buldozerem, nebo místo nich stojí hotely.

A tak v jednom z nich sedíme a hrajeme karty. Pivo jsme si nakoupili a čumil čumí v kufrech na zidanech.

Stav tachometru: 132 846 km

Najeto: 156 km

Spootřeba: 5,3 L / 100 km

Slovní zásobu rozšiřujeme o důležité slovo udhëheqës, tedy vůdce.

Jimbovo technické okénko: ráno jsem postavil zidana na hlavní stojan, abych zkontroloval Schrödingerův olej. Bylo mi totiž divné, že by zatím nebylo potřeba dolévat. Bylo tam něco pod “měrkou”, tak jsem tam hrneček (cca 250 ml) přidal. Uvidíme, jaký bude stav oleje zítra. Poté, co jsme se u lázní odcigáníli a už měli nastartováno k odjezdu, objevil jsem, že mi nějak moc nedrží boční stojan. Chvíli jsme to zkoumali ze všech stran, protože on tak nějak nedrží už od přirození, ale teď plandal nějak moc. Jediným řešením bylo, zkrátit pružinku, která jej drží. Pružinka byla odborně kleštěmi chirurgicky ošetřena, ruzuměj přihnuta a tím problém se vyřešil, aspoň prozatím, protože teď večer už zas nějak plandal víc. Zárveň jsem musel sundat kryt víka ventilů, jelikož je po loňské nehodě pochroumaný a nevydržel narovnání. Uklepaly se tak dva šrouby ze tří, které jej drží a hrozilo jeho ztracení. Tak ho teď až domů budu vozit někde přitáhnutý gumicukem k zavazadlům, protože ač malá, je to zatraceně neskladná věc.

Včerejší večer skončil skoro dřív než začal. Fakt nejsme připraveni na to, že budou 4 stupně nad nulou. Navlečeni ve všem, co máme s sebou, s vypětím všeho čumila, uvařili jsme a napsali zideníček. Pravda, člověk nemůže čekat, že v 1100 metrech nad mořem bude v květnu parné léto, ale tohle nás překvapilo. Okolo 23:00 tak už bylo slyšet jen drkotání zubů ze spacáků, kam nás zima vyhnala.

Ráno nebylo o nic lepší, naštěstí však vysvitlo slunko, které svými paprsky roztavilo kosti zidanistovy. Ze spacáků jsme se vysoukali až když bylo pořádně vysoko, spát ale nešlo, protože celé ráno se kousek od nás hádali zdivočelí čoklové.

Krátkým offroadkem jsme vyrazil vstříc dalším kilometrům. Cíl pro dnešní den nebyl nijak daleko, cesta vedla po silnici SH75 přes Erseke a Leskovik směrem na Permet.

Kousek za Erseke měl být Ura e Totes, neboli Most mrtvých. Opravdu jsme se snažili, avšak nenašli jsme ho. Někde tam ale je, tak snad jej najdeme příště. Bezvadnou cestou po novém asfaltu nás zidany dovezly k pomníku hrdinům druhé světové války, škoda, že se o něj nikdo nestará, je na pěkném místě v sedle mezi horami. Bohužel už ale zarostl klečí a schody k němu už prakticky neexistují.

Cesta vedla zdola nahoru i shora dolů a zase zpátky, zatáčka za zatáčkou. Z interkomu se často ozývá “bojim, bojim”, hlavně z těch levotočivých zatáček, albánci jsou opravdu zvláštní sorta řidičů, takže jet první není žádný med. Vedoucí party tak trochu dává všanc svůj zidan a potažmo i život, je jedno, kdo z nás to zrovna je.

Ve vesnici Leskovik nás přepadl hlad. V místní restauraci však brali jen cash, přes velkou nevoli Jimbo nakrmil Reiffeisen bank poplatkem 800 LEK (cca 200 kč). Albánské melči (vnitřnosti), kilo vepřového a dva řecké saláty splnily všechna očekávání.

Majitel restaurace se ptá “Jedete na Gjirokaster?”, chtěl nám poradit, ukázal tedy směr, kterým máme jet dál. My však řekli nene, my jedeme tou druhou cestou. Uznalým pokýváním hlavy a všeříkajícím gestem nám sdělil, že cesta je taková “divoká”. A to my přesně chtěli. Silnice sem byla totiž moc nová, ještěže tak, jinak bychom tam byli ještě teď. Čekaly nás epické výhledy, kýčovité scenérie, kaňony, údolí, skorodivoké koně, co nám nechtěli umožnit průjezd, protože zrovna byl čas kojení hříbátek.

Asfalt střídala šotolina, popadaná silnice, neexistující svodidla a další zábavné věci. Z jednoho z “kochů”, neboli míst s výhledem, bylo nutno rychle pomalu pryč, neboť nás stále stíhaly mraky s větrem, co přináší déšť. Skoro jsme litovali, že po cca 20 kilometrech cesta skončila. Nadšení se však přerodilo do nekonečných serpentin. Jen to “bojim, bojim” bylo slyšet častěji.

Z hor jsme spadli o cca 800 výškových metrů níže, což se pozivitně projevilo na teplotě a záložní cíl, město Sarande na pobřeží, tak byl odložen na zítra. Dnešním plánovaným cílem byly termální lázně nad vesnicí Petran. Když nás neohřeje vzduch, zkusíme to aspoň vodou. Přírodní lázně se nachází na řece Lengarica a hned za úžasnou soutěskou, mají príjemnou teplotu 22 – 28 stupňů. Je zde asi 8 různých jezírek s různě teplovou vodou. V jednom z nich jsme byli asi hodinu. Nachází se zde free camping place, takže je tu celkem narváno, my však našli cigánplatz kousek stranou a ohříváme se u ohně zapáleného dřevem z rozpadlého kiosku.

Zde bychom chtěli odstartovat létající rubriku “Albánské mosty”. Albánci a jejich mosty jsou totiž kapitola sama pro sebe. Nových tu moc není, ale ty staré! Ty si vlastní rubriku zaslouží. Chtěli jsme začít Mostem mrtvých, ale protože jsme jej nenašli, můžete se pokochat rovnou dvěma. Ten první je taková turecká klasika. Most z 19. století se nacházi na místě termálních lázní, kde cigáníme. Jmenuje se Ura e Kadiut neboli Soudcův most. Asi tu probíhala nějaká slyšení, soudce ví… Je to kamenný obloukový most, dodnes využívaný termální vody chtivých turistů.

Ten druhý je zase klasika albánská, takových ještě uvidíme více, jsou to desítky let provizorní mosty, které využívají jak pasáčci koz či ovcí, tak i odvážnější albánci v autech (podle stavu mostu nebo mysli). V průběhu naší tour bude určitě ještě mostů dost.

Pivo jsme trochu přikoupili, ale ze včera zbylo dost, čumil čumí střídmě.

Stav tachometru: 132 690 km

Najeto: 110 km

Spotřeba: 6,4 L / 100 km

Slovíčko ura, neboli most, jsme se již v textu naučili, a tak si slovníček rozšíříme ještě o jedno: kam frike, neboli bojim bojim.

Fidelovo technické okénko: Přestože nevíme, zda jsou v Albánii povoleny a o pilotním průkazu nemůže být ani řeč, zkoušeli jsme dnes vzletět dronem. Z půvoodních tří, loňských dvou, zbyla mi jen jedna funkční baterka. Že nebude jednoduché, řídit zidana, ovládat dron a do toho koukat, kam letí (zidan nebo dron, vyber si), mi bylo jasné už před odjezdem. A praxe ukázala, že tomu tak opravu je. Navíc když si k prvnímu nácviku vybereme kaňon lemovaný z jedné strany skálou, z druhé strany vzroslými stromy. Dráty vysokého napětí křižující silnici už pak jen působí jako z nenadání se oběvivší gilotina. Dron naštěstí přežil a budeme tedy moci vzlétnout i příště. Ale čím si nejsem vůbec jist, zda z tohoto letu vůbec vzniklo nějaké video.

Na luxusním cigánplatzu jsme byli probuzeni teplým sluncem a nadšeni z ranní teploty se začali odcigáňovat. Po sbalení stačilo jenom vyjet na silnici a instantně nám do helem vlezl svatý Zidan, který zidanistovi před každou zatáčkou našeptává: “vem za to”, “přidej”, “jeď rychlejc” nebo jen strohé “dělej!”.

Cesta vedla přes Makedonský Brod, Kičevo a Ohrid, kde jsme naplánovali oběd. Město je na břehu jezera, které bylo i po městě pojmenováno. Jeho severní, větší část je na území Severní Makedonie a menší část na jihu již patří Albánii, která tam má město Pogradec. Proto taky někdo říká jezeru Pogradecké. Je obrovské a má křišťálově čistou vodu.

Na každém kroku v tyto dny sedí rybář, turistů tu teď moc není, je pořád dost zima a sezóna je teprve před startem. Žebráci už ale obchází jednu restauraci za druhou, ti již připraveni jsou. Mílovými kroky jsme se blížili k hranici s Albánií. Svatý Zidan po chvíli šeptá “odboč tady doleva nahoru”, odporovat není možno. Jelikož nedaleko od Ohridského jezera je národní park Galičica, rozkládající se přes horské masivy nad jezerem. Jeho vrcholy mají přes 2000 m.n.m. a nejvyšší vrchol měří 2288 metrů. Stále na něm leží sníh. Cesta do horského sedla (asii 1500 m.n.m.) je takový makedonský Grossglockner, tomu zidanista odolat opravdu nemůže.

Park ale neleží jen nad jezerem Ohridským, hned vedle je neméně zajímavé jezero Prespanské. Není tak velké ani hluboké jako Ohridské, ale to mu na kráse nijak neubírá. Zajímavostí je, že v jeho jižní polovině se nachází makedonsko-albánsko-řecké trojmezí. Státní hranice tak leží v jezeře.

Denní porce kilometrů se postupně snižují, aby taky ne, když je okolo tolik zábavy jak v přírodě, tak na silnici.

Albánské hranice jsme prošli bez obtíží, hodný makedonský celník na požádání vrazil štempl do našich pasů, albánský se přemluvit nenechal, prý už razítka nedávají. Nevadí, máme je z loňska.

Nejbližsím albánským městem je Korče. A v něm vaří pivo! My bohužel přijeli pozdě a pivovar už byl uzavřen, tak jsme si jej aspoň koupili v plechovkách.

Ty teď konzumujeme asi 30 km dál na louce, kde jsme natáhli plachtu přes zidany, pod kterou složíme unavená těla.

Pivo, jak bylo řečeno, máme, čumila využíváme jako cestovní přímotop.

Stav počítadla: 132 580 km

Najeto: 267 km

Spotřeba: 5,5 L / 100 km

Do slovníčku si zapište slovo kalimi i kufirit (kalíme a balíme kufry) neboli hraniční přechod.

Pírkovo technické okénko: při včerejším hledání cigánplatzu jsme absolvovali první metry po nezpevněném povrchu. Došlo i na jednu větší louži, kvůli které mi natekla voda až na stupačky. Pryže na nich se obratem změnily v kluzké slimáky, na kterých se nedá udržet noha. Proto jsem je hned ráno demontoval. Už můžu brodit třeba po kolena.