Autor: Král Zidan IV. Krutý

Po včerejším menším večírku nám kupodivu nebylo zle. Kvůli krvežíznivím bestiím jsme se ale moc dobře nevyspali a drbeme se ještě teď, přestože se každý z nás v průběhu noci stříkal zyklonem.

Okolo desáté jsme nacigáníli zidany a vydali se na strastiplnou cestu co nejdále na sever.

Z Pelješacu jsme se na pevninu dostali Pelješki mostem, který Chorvaté otevřeli v roce 2022 přes veškerý odpor Bosny a Hercegoviny. Most je dlouhý 2404 m, nad vodou visí ve výšce 55 m a jeho konstrukce by měla odolat všem rozmarům počasí. Po desítkách let si tak Chorvaté spojili dvě území rozdělená Bosnou u přístavního města Neum. Bosňákům se to samozřejmě nelíbí už od roku 2007, kdy se o stavbě mostu začalo uvažovat. Jejich námitky však chorvatská vláda smetla ze stolu s tím, že most je dost vysoký, aby pod ním proplula velká loď. Vztahy v bývalé Jugoslávii jsou stále jako struna.

Nestihli jsme odbočit na odmorište před mostem, takže jej bohužel nemáme vyfocený. Do rubriky albánských mostů by však stejně nepatřil.

Trasa se měnila leckdy i několikrát za hodinu podle toho, kde zrovna radar ukazoval čistší oblohu. I přes kličkování mezi mraky jsme se ale dešti rozhodně nevyhnuli. Jako úkryt před dvěmi největšími bosenskými bouřkami posloužily na strategických místech benzínské stanicje.

Do Bosny vjíždíme u vesnice Metkovič a původní plán cesty okolo Neretvy přes Mostar do Sarajeva měníme kvůli počasí. Jedeme přes Ljubuški, kde se prvně skrýváme pod benzínkou, přes Tomislavgrad a Jajce do Banja Luky.

V Jajce dáváme krátkou pauzu u vodopádů a lepíme letošní samolepku. Díky tomu, že Jimbo má s sebou pár samolepek ze Zidan Tour 2022, vylepil i tu, jelikož tehdy jsme na ní zapomněli.

Silnice okolo řeky Vrbas, která teče do Banja Luky je zavřena, dle Google map je na ní krátký uzavřený úsek. Se slovy “to neplatí pro zidana” už po ní letíme. Za zákazem vjezdu jedeme tzv. na Albánce, tedy pomalu. Když jedete pomalu, tak se přece nemůže nic stát i když couváte na dálnici. Alespoň v Albánii to tak je. Fakticky tam byl uzavřen jeden jízdní pruh asi na 50 metrech, protože tam probíhá sanace padající skály, nic, co by nás zastavilo. Tím jsme si cestu krásně zrychlili o 40 minut a ještě jeli po silnici bez provozu plné zatáček nádherným údolím řeky.

Do Bajna Luky dojíždíme okolo osmé večerní, plán, že bychom dojeli až do Maďarska tím definitivně padá. V průběhu tankování na benzinske stanicji opět začíná bouřit a blýskat se nad našimi hlavami. Tak tak jsme se stihli schovat a tím padl i plán na cigánění u hranic s Chorvatskem.

Ubytování s garáží, které nám podstrčil booking se stalo jasnou volbou. “Napiš mu, ať už tu garáž otvírá, přece tam nebudeme moknout!”, radí Jimbo Pírkovi v konverzaci s hostitelem. Vyšlo to dokonale, za deště přijíždíme k ubytku a hostitel už na nás čeká s otevřenou garáží.

Po ubytování jsme zašli na výtečný burger do Kodiak Buger & Steak bar (https://maps.app.goo.gl/kdqpE6ZvdubaQ9kR6), kde nám sympatická obsluha radila, ať vyzkoušíme Boom Boom Room, což má být nějaká místní diskoška. Na to už dneska fakt nemáme.

S pivem v ruce a čumilem na stole sedíme v obýváku a brzy půjdeme na kutě. Máme toho dneska zase nějak dost.

Stav počítadla: 134 574 km

Najeto: 381 km

Spotřeba: 4,6 L / 100 km

Albánským slovíčkem pro dnešní den se stává “ujëvarë”, neboli vodopád, jelikož ty jsme dnes viděli hned tři. Jeden v Jajce a dva z pod střechy benzínek.

Fidelovo technické okénko: kousek před Jajce jsem opět při jízdě zaslechl nestandardní zvuky. Řešení problému jsem pojal vylučovací metodou. Jako první jsem sprdnul Pírka, protože se přiznal, že už dva dny nemá molitan na mikrofonu interkomu. S přispěním Jimbova remcání a loňských zkušeností jsem ho donutil s tím něco udělat. To se bohužel neukázalo být zdrojem šelestí. Zrychlováním a zpomalováním na všechny rychlostní stupně (ještěže to nemá zpátečku) jsem vyloučil pohonné ústrojí. Zatáčením a vymetáním všelijakých děr jsem vyloučil i podvozek. Plácáním se po hlavě jsem zjistil, že ani přilbou to není. Až po zastavení u vodopádů a prohmatávání všech plastových dílů mého zidana, se jako nejpravděpodobnější jeví uvolněný plexi štít nad přístrojovkou. Vůbec nic jsem s tim neudělal, protože nevim, co bych s tim měl dělat, ale při další jízdě jsem podivné zvuky již neslyšel. Takže buď to tím vůbec nebylo, nebo se to spravilo samo, nebo mi po 15 dnech na motorce prostě jenom hrabe. Je také možné, že si závady na svém zidanu vymýšlím, neboť je závidím svým kolegům.

Prohráli jsme. Naštěstí jen hokej s Kanaďanama 4:3 v prodloužení. Naše zidanská parta byla ale také donucena k prodloužení. Nepřízeň počasí způsobila, že jsme si na Pelješacu vzali ubytování. Ale nepředbíhejme. Ráno jsme vše nacigánili na zidany s tím, že vyrazíme směr Bosna. Cíl jsme stanovili v Sarajevu, abychom se nějak přiblížili k domovině. Bohužel po odjezdu z vesnice Žuljana, asi tak ve výšce 10 metrů nad mořem, stihl nás déšť. Radar nám ukázal, že okolo Mostaru je už teď solidní mordor, ale v tu chvíli jsme neviděli žádné jiné východisko, než to projet. Chcá…pršet ale mělo po celou cestu už od Chorvatska až po Sarajevo, celou tu pěknou zatáčkovitou cestu okolo řeky Neretvy. Zidanista, zidan, zatáčky a déšť, to nejde dohromady.

“Hele, a co kdybysme zvážili ještě jednu noc tady u moře a zítra ráno vyrazili?”, hlásí Jimbo do interkomu. Už v dešti rokujeme o možných variantách: buďto zůstat tady a zítra mít před sebou minimálně 400 kilometrů Bosnou, nebo teď v dešti jet, dojet maximálně 200 km do Sarajeva a riskovat život, protože Chorvati i Bosňáci si s Albánci na silnicích nezadají.

Přestože Pírko celkem spěchá domů, zvolili jsme bezpečnější variantu – tedy zůstat v Chorvatsku do zítra a doufat, že se počasí umoudří.

A tak už okolo jedné odpolední čekáme na pláži ve vesničce Viganj, která se nachází asi o 46 km dál než kemp, ve kterém jsme v noci na dnešek cigánili. Ubytování za 1100 kč za noc, které jsme zarezervovali, mělo check-in až v 15:00.

V 15:03 již stepujeme před vchodem, se sympatickou majitelkou domlouváme parkování pro zidany v garáži a co nevidět sedíme na verandě.

Celé odpoledne jsme hráli ferbla, čumeli na hokej s čumilem, a protože jsme chudí, žrali jsme plesnivý sejry, pili starý víno, který jsme zajídali sušenou šunkou.

Teď stále sedíme na verandě, čumíme s čumilem na South Park a připravujeme se na zítřejších 400 km Bosnou, snad nám počaší bude aspoň trochu přát.

Jo a v tom moři, v tom jsme se nevykoupali ani dneska. Ale je hezký.

Pivo máme, ale pijeme víno, čumil čumí.

Stav km: 134 193 km

Najeto: 52 km

Spotřeba: 5,5 L / 100 km

Albánské slovíčko pro dnešní den je “lavazho”. Znamená to myčku aut. V Albánii je to nejběžnější povolání. Lavazho je tam na každém kroku. Stejně tak my jsme si dnes jedno přírodní lavazho užili. Sice jsme za něj neplatili, ale příjemné to nebylo.

Technické okénko obsahuje pouze to, že naše zidany jedou i za deště, ale to není žádná novinka.

Jak včerejší zideníček pravil, jeli jsme k moři. Ne že bychom offroadu a albánských hor měli dost, ale jednoduše už nemáme čas. Chtě nechtě se musíme začít vracet směr domov. Povinnosti volají, ale to neznamená, že si ještě něco neužijeme. Měli jsme tak včera na výběr, zda pojedeme přes Černou horu severem skrz Srbsko do Bosny, nebo se zajedeme trochu ohřát a vykoupat do Jaderského moře. Letmý pohled na deštěm zalitý sever Montenegra a celou ubrečenou Bosnu vše vyřešil. Na Pelješac to bylo něco přes 200 km, navíc nás lákalo za jeden den projet 4 balkánské státy.

Z Albánie jsme přešli hraniční přechod Božaj, projeli okolo Podgorici, Nikšiče a přes hraniční přechod Klobuk přejeli do Bosny a Hercegoviny. Co nevidět jsme parádními zatáčkami přijeli na hranice s Chorvatskem u vesnice Čepikuče, spadli z hor k moři rovnou na Pelješac a pěknou novou silnicí skrz několik tunelů se vyloupli v kempu na pobřeží.

Jelikož se dnes nic tak moc zajímavého nestalo, stejně jako loni si něco povíme o sbírání MPZtek. Máme takovou úchylku, že si na své kufry lepíme samolepky. Kromě těch, které si vyrábíme na každý větší výlet, si tam lepíme i ty, které dostaneme od cestovatelů po cestě. Jeden kufr máme také vyhrazen pro MPZ, tedy pro samolepky, které označují příslušnost vozidla k danému státu. V dnešní době je celkem kumšt takovou samolepku získat, a tak se nám ještě nikdy nepodařilo získat třeba maďarskou. Srbskou jsme letos také nesehnali, už si nepamatujeme, kde se nám ji podařilo získat loni, takže jí má na kufru jen Fidel. Nicméně taková Černá hora, to je pro pacienta sbírajícího tyto artefakty hotový ráj. Hned druhá čerpací stanice měla cenný artikl v nabídce. “Kolik jich kdo chcete?”, ptá se v interkomu Fidel, který šel zjistit dostupnost. Každý jsme si vzali rovnou dvě, jednu nalepili a druhou do zásoby, kdyby náhodou zase nějaký kufr potkal Ramize.

Cesta k moři, ač nebyla vzdálenostně tak dlouhá, trvala nám i s obědem asi 7 hodin. Nevíme proč to bylo tak namáhavé, ale stálo to za to. Možná za to může granát kruhových objezdů okolo Podgorici, možná pizza, kterou jsme si v pěkném bosenském městě Trebinje dali. Když si každý z nás objednal pizzu, nikdo z obsluhy nedovedl pochopit, že jí opravdu chceme. Několikrát jsme museli vysvětlovat, že si uvědomujeme, co je to 50 cm v průměru. Celou jí do sebe nasoukal jen Pírko, Jimbo s Fidelem si dva slicy vzali s sebou. Zbydou asi ke snídani, ještě teď nemáme hlad, a to je 23:30.

Pro pivo jsme dojeli do marketu. Ožujsko za 1,75 EUR za plechovku. Jestli vám někdo bude tvrdit, že s přechodem na Euro se ceny nezvýší, prachsprostě lže, my tu loni byli. Co naplat, ekonomika se musí otáčet.

My ale večerní pivo k čumilovi potřebujeme, pořád na to ještě máme, tak si taky dopřejeme.

Stav počítadla: 134 141 km

Najeto: 289 km

Spotřeba: 4,9 L / 100 km

Albánské slovíčko k rozšíření slovníčků: shitet. Ne, to není popis stavu místních silnic, ani nadávka v protisměru jedoucímu albánci. Znamená to “prodám”, a tady se prodává úplně vše. Od aut po bunkry, je to jedno z nejčastějších slov, které okolo sebe vídáme.

Do technického okénka dnes nemáme co psát.

Ráno nebylo nijak špatné. Celkem jsme se vyspali a hned přesunuli včera vyprané hadry ven na sluníčko. Ano, v tom ubytku byla pračka s připraveným přáškem i aviváží. Na improvizovaných věšácích z paracordů natažených jako pavučina přes celý byt totiž moc neuschly.

Nutně musela proběhnout údržba řetězem poháněných zidanů, takže Jimbo si jen sednul na vernadu a koukal.

Než se všechno usušilo, namazalo a sbalilo, bylo zase poledne. První zastávka byla ještě v Elbasanu na benzínce, hledali a našli jsme takovou, na které se dalo platit kartou. Albánské benzínky jsou stejně dost zábavná místa. Cca 50 % jich již nefunguje, slouží jako parkoviště, seníky nebo prostě jen chátrají. Když uvážíme jen ty stále funkční, většinou se na nich nedá platit kartou, typicky v menších městech kartou nezaplatíme.

Když už to kartou jde, nic dalšího tam nemají, místo pro shop by tam bylo, ale tam se dá koupit tak maximálně Schrödingerův olej. Tady u té benzínky bylo bistro s prodejnou tabákových výrobků. Pírko se po natankování už hrnul koupit kuřivo a pitivo, avšak tam už kartou zaplatit nešlo. Tedy, nakonec to albánci vyřešili, protože prodejce z krámku se domluvil s pumpařem, že se to zaplatí na terminál od benzínky a pumpař to pak prodejci dal cash. Byla to dost složitá situace, takže Jimbo s Fidelem už jí pak znova radši neopakovali.

Měli jsme to asi 20 km do městečka Librazhd, kde nám zbraslavští kamarádi nechali před cca dvěma týdny zábavnou kešku. Na náměstí jsme dle indicií a zaslaného videa šli na jistotu. Ve schovce pod kamenem mezi slepicemi a kuřaty nás čekal pěkný vzkaz.

Z Librazhdu jsme vyrazili po silnici veducí na sever. Nemá žádné SH číslo a celkem rychle jsme vyrozumněli proč. Kousek za městem se totiž z asfaltu znenadání stává šotolina.

“Kolik nám ještě zbývá kilometrů na křižovatku s SH6?”, ptá se Jimbo. Bylo jich asi 46. Celé jsme to odjeli prakticky ve stoje, přejížděli jsme hory vyšší než 1000 metrů nad mořem. Semtam se široká šotolina připravená na položení asfaltu stala potokem. Často jsme při sjezdech, ale i výjezdech, museli řvát výkooon, protože rychlost zidanu řeší v terénu tolik problémů. Zhruba v polovině už je položeno asi 8 km asfaltu a nachází se tam sádky s restaurací.

Tolik pstruhů jsme snad nikdy pohromadě neviděli. Plavou tam úplně všude a lákají návštěvníky k ochutnání. Neodolali jsme, každému přistál na stole grilovaný pstruh se salátem.

Po jídle nás čekala další část offrad cesty, místy sjízdná lépe, místy hůře.

Abychom byli spravedliví, Fidel s Jimbem čekali, že to nebude asfaltová cesta. V loňském roce jí totiž chtěli jet po Jimbově srážce s Ramizem, ale otočili to kousek od křižovatky s hlavní silnicí SH6 vedoucí do Tirany. Byla to ta křižovatka, kde jim nějaká albánka říkala nějaké nesrozumitelné věty italsky.

Po dalších 25 km v terénu, kdy bylo často bezpečnější jet na trojku 70 km/h, jsme dorazili na zmíněnou křižovatku.

Až nám to skoro bylo líto, ty šotoliny nás tak baví.

Již bylo okolo páté odpolední, takže proběhla debata co s načatým večerem. Dostali jsme se do celkem prekérní situace. Známý cigánplatz byl od nás jen 30 km, to bylo málo, ale Skadar, kde víme o dalším, byl zase daleko.

Vzhledem k tomu, že už nás celkem začíná tlačit čas, rozhodli jsme, že pojedeme co nejdál a zkusíme dojet až do kempu Lake Shkodra kousek za Skaradem. Ten byl od nás vzdálen 169 km.

To není zas tak moc, řekl by si jeden, ale to by to nesmělo být po albánských okreskách. Naskočili jsme tedy na SH6 a jeli po ní až do vesnice Milot kousek nad Tiranou. Místy je to velká a příjemná silnice (když si odmyslíme všudypřítomné albánce, co nás chtějí každou sekundou zabít), ale místy se stává cestou jak na horské dráze. Popadané mosty, ujetá silnice o 2 metry ze svahu dolů jsou jen třešničkou na dortu k dírám a albáncům v náklaďácích v protisměru.

Z Milotu tak už jedeme úplně za tmy, nebylo to jedno z nejbezpečnějších rozhodnutí, ale v tu chvíli asi jediné možné. Jízda na zidanu v Albánii je, jak jsme již mnohokráte psali, dost adrenalinovým zážitkem i za světla. Za tmy to má ale úplně jiný drive. Cesty nejsou z většiny osvětlené ani ve městech a albánci jezdí stejným způsobem jako ve dne. Mnoho z nich ještě neobjevilo vymoženost moderního světa, které my říkáme světla, takže ti zážitek z jízdy ještě umocňují. K dobrému pocitu z jízdy nepřidají neviditelní chodci či jezdci na kolech a zvířatech, co se naprosto náhodně objevují před řidítky, stejně jako mopedisté jedoucí u kraje v protisměru. Na jedné rovince se těsně před Fidelem objevil bíločervený terčík, který třímala v ruce do žlutého trikotu oblečená osoba. Fidel nestihl reagovat tak rychle (osoba byla vidět až na poslední chvíli), terčík mistrně objel a zastavil asi po 20 metrech, Pírko a Jimbo za ním. Ta osoba byl samozřejmě albánský policista, svědomitě bdící nad bezpečností na pozemních komunikacích. Jak by to tu bez nich na silnicích vypadalo, jsme se mohli již mnohokrát přesvědčit, naposledy dnes v jedné vesnici. Při pauze okolo nás jeden z příslušníků kroužil v autě, vůbec jej neovládal, auto vydávalo nepěkné zvuky, a po 15 minutách “rovnání” svého vozidla jej zaparkoval tak, že jsme ani my málem neprojeli. Pak šel pokutovat špatně stojící vozidla. O těch, kteří se nás snažili zabít svou jízdou jsme již také psali.

Ten, který zastavil nás, byl ale naštěstí z auta venku a k nám byl shovívavý. S úsměvem Jimbovi naznačil, že nejsme vůbec vidět, a že musíme mít na sobě reflexni vesty. K finálnímu pochopení jeho požadavku, jakož i k tomu, že tentokrát nás pokutovat nebude, pomohl až překladač. Natáhli jsme na sebe tedy reflexní vesty, byli vidět úplně stejně blbě a s díky odpověděli na policajtovo přání pěkného večera a šťastné cesty.

Zbytek nočního přesunu dopadl, snad díky reflexním vestám a Jimbovým přídavným světlometům, dobře a ve 21:45 jsme dorazili do nám známeho kempu.

Stamina na bodu mrazu způsobila, že po jídle už jsme se zmohli jen na jedno pivo a zideníček dopisujeme ráno. Jimbo u psaní totiž usnul.

Co bude zítra? Jedeme k moři!

Stav tachometru: 133 852 km

Najeto: 260 km (z toho cca 46 km offroad)

Spotřeba:

Albánské slovíčko pro dnešní den je “kujdes”, neboli pozor. Je všude na cedulích okolo silnic a skrývá se v něm velká pravda.

Do létající rubriky Albánské mosty, přidáváme dva nové kusy. První je na bezejmenné cestě, je v dobrém stavu a vede přes nádherné údolí.

Ten druhý už má nejlepší léta za sebou, přestože byl postaven minimálně o desítky až stovky let později než ten předchozí, dle tabulky u mostu v roce 2017.

Pírkovo stručné technické okénko: O ranním mazání řetežu již řeč byla. Cca kilometr po nájezdu na offroad cestu jsme zastavili, abychom se protijedoucích zidanistů zeptali, jak to dál s cestou vypadá. Již dříve opravené zpětné zrcátko izolační páskou vypovědělo službu, i ten poslední malý plastový kousek, na kterém drželo, se uklepal. Oprava nemožná, zrcátko bylo hozeno do tankvaku a pokračovali jsme v cestě. Naštěstí se jedná jen o pravé zrcátko, takže to méně důležité. Stal jsem se tak již druhým zidanistou, co si založil kufr na díly.