Po večerní horilce bylo ráno trochu složitější, ale nic, na co bychom nebyli zvyklí. Dílčím cílem byla nedaleká Koločava, která je takovým českým středobodem Zakarpatí. Kromě muzea Ivana Olbrachta a jeho Nikoly Šuhaje člověk nesmí minout proslulou hospodu Četnická stanice. Ani my jí neminuli, pivo jsme tentokrát vynechali, avšak byli jsme pohoštěni Bogračem – tradiční ukrajinskou polévkou a domácím kvasem.
Hospoda je plná různých českých artefaktů od vlajek přes značky a fotky k různému náčiní, které nám nic neříkalo. “Já vás odněkud znám,” povídá majitel hospody Oleš, když uviděl Jimba. Ten mu připoměl incident s ukradenými rukavicemi z Alešovy motorky při naší návštěvě v roce 2017. Olešovi se rozsvítily oči a ihned přesně věděl, která bije. Je k neuvěření, že si na Jimba pamatoval, vždyť tahle hospoda je narvaná čechy k prasknutí. Jen v této době jsme tu bohužel jedinými hosty. Oleš i jeho maminka, se kterou vedou tuhle českou hospodu na Ukrajině, jsou velmi milí a pohostinní lidé, proto se tu zastavíme vždy, když jedeme kolem. Buďte jako my a dělejte to taky tak. Vedle hospody má Oleš malý krámek se zakarpatskými suvenýry. Něco málo jsme pokoupili, Jimbo dostal od Oleše darem ukrajinskou vlaječku, kterou ihned nainstaloval na zidan a jelo se dál.
Mapy.cz opět nezklamaly a hned z Koločavy nás poslaly delší, zato horší cestou, když bylo před námi asi 88 km šotoliny, radši jsme to otočili a jeli tou hlavnější. Šotoliny jsme si ale i tak užili dosti, sice v porovnání s dobou minulou jsou tu cesty jako dálnice, ale i tak je maximální rychlost na okresce, tedy spíš slalomu mezi dírami, cca 60 km/h.
Cestou přes Chust a Tjačiv jsme se dostali až do hraničního městečka Solotvino. Jimbo to okomentoval: “Je to pořád stejná cigánská díra.” Aby ne, když je na hranici s Rumunskem. V obchodě neberou karty, takže proviant musel počkat do jiného města. Alespoň pizzu jsme si chtěli v místní restauraci dát.
Číšník přišel ke stolu, po žádosti o menu přinesl dřevěný stojánek s QR kódem. Ten jsme načetli a Don celý šťastný z toho, že menu šlo přepnout do angličtiny, si dal pizzu s kuřecím masem a houbami bez kukuřice. Přišla pizza sice bez kukuřice, ale kuře i houby také chyběly. Když s touto skutečností konfrontoval obsluhu, ta s otazníkem v očích přepla na Donově telefonu menu do ukrajinštiny. Světe div se, pizza se tam jmenovala úplně stejně, ale kuřecí maso ani houby tam napsané nebyly. Asi webmasterův easter-egg.
Dnes bylo původně v plánu přejet už hranici do Rumunska, ale na Ukrajině se nám tak líbí, že jsme se rozhodli tu strávit ještě jednu noc. Zkusíme si vyjet na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu, která byla dříve i naší nejvyšší horou. Jimbo si vzpomněl, že někdy v minulosti viděl fotku z vrcholu, na kterém stála Lada Niva, tak uvidíme, zda se to podaří. Včera nás od toho odrazovali zidanisti na endurech, že prý to nejde, protože je to národní park, jiní lidé zase říkají, že by to jít mohlo. Asi to nevyjde, ale když to nezkusíme, vědět nebudeme.
Cestou podél řeky Tisy, která je přirozenou hranicí s Rumunskem, projíždíme přes městečko Rachov. Celá hranice je na ukrajinské straně nově obtažená žiletkovým drátem, asi aby se nikdo nedostal ne dovnitř, ale ven. Odsud prostě neutečeš. V každém městě jsou na náměstí malé pomníčky s fotkami padlých ukrajinců v této nesmyslné válce. Jak tohle jednou skončí….
Don zatoužil po sprše, a tak našel v mapě kemp kousek před Jasiní. Kemp je hodně nadnesené slovo. Jedná se o zahradu u domu, kde děd Pjotr bydlí i se svou rodinou a zahradu pronajímá jako kemp. Nabízel nám i pokoj, stojí sice jen 400 hřiven na osobu a noc, ale tolik už Jimbo v prkenici nemá, takže spíme hezky venku. Je tu venkovní sprcha a 4 kadibudky. Vedle sprchy jsou kamna, která slouží k ohřevu vody i k vaření jídla. Pjotr nám donesl dvě zakarpatská piva, snad bude těch pár hřiven, co nám zbyly, zítra stačit.
Přes den jsme projížděli přes několik checkpointů, na některých nás zastavili a kontrolovali, na jiných udělali pukrle a pustili nás dál. Nejlepší byl voják, který na Jimba vyhrknul otázku, zda má moto passport. Když už Jimbo sahal do kapsy nevědouc, co guma chce, vojclovi to stačilo a pustil oba zidanisty dál. Tyhle kontroly jsou trochu bizarní, někdy kontrolují oba směry, někdy zase jen jeden, obvykle ten náš. Skóre je po dnešku 3:7, vyhrávají hosté.
Ani dnes nás na frontu nikdo neposlal, tak nám dělá společnost namísto medovovy horilka chortická. Snad bude zítřejší ráno lepší než to dnešní.
Stav tachometru 136430 km
Najeto 201 km
